Proč se o některých knihách hned tolik mluví, stávají se bestsellery, které závratným tempem mizí z pultů knihkupectví a regálů knihoven, jejich autoři jsou vynášeni do nebes a jiné jen tiše čekají na teplý dotek lidských dlaní, citlivě hledajících ten pravý příběh, který stojí za to si přečíst? Člověk Gabriel, prvotina Kateřiny Dubské, si už své čtenáře našel a ohlasy jsou ve většině případů velmi pozitivní, ale zdaleka nedosahují úrovně zájmu, který vyvolaly například Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové.
V čempak je asi problém? Obě knihy mají jistou podobnost – centrem pozornosti je specifická skupina lidí, stojící tak trochu na okraji společnosti, částečně opovrhovaná a zároveň tajně obdivovaná. Dokonce někteří z příslušníků obou těchto komunit oplývají výjimečnými, téměř nadpřirozenými schopnostmi – umí předvídat budoucnost, mají věštecké sny, léčitelské nadání, dokáží se vcítit do emocí lidí či zvířat, vědí toho hodně o bylinkách, jsou tak trochu divocí a hodně jiní. Obě Kateřiny položily děj příběhů do oblasti Bílých Karpat.
Jenže zatímco na Žítkové poletují místní bohyně, kolem Gabriela se rojí kočovní cikáni se svými nespoutanými emocemi a aurou nepohodlných a nechtěných vetřelců kdoví odkud. Dokonce on sám je jedním z nich, i když je tak trochu jiný…A kdo by chtěl číst o cikánech, že?
Překoná-li však čtenář léty vštěpovanou a zkušenostmi získanou averzi vůči romskému etniku, pohltí jej příběh čisté duše s tmavou tváří a zvláštně zelenýma očima natolik, že začne Gabrielovi fandit a možná začne pociťovat lítost nad ztrátou pocitů, kterými nás obdařila matka příroda a nakonec je pohltila civilizace s její hektičností a stresy. Přestože právě stres je jedním z momentů, kdy se v nás na chvíli může probudit špetka hluboce potlačené intuice, úplně dole, v břiše, když se nám sevřou útroby. Nebo pozitivnější emoce, kdy ve stejných místech cítíme vlny vzrušení při setkání s milovanou osobou. Ano, právě tak "přemýšleli" Romové v časech, kdy kočovali od města k městu ve svých vozech a vyprávěli si příběhy u táborových ohňů. Ne hlavou, ale břichem.
Navíc vypravěčský styl Kateřiny Dubské, kdy nechává promlouvat ústa Gabrielova, navozuje pocit blízkého sdílení a autenticity. Pravda, poněkud zidealizované, ale držící se reálií, které odpovídají zvolenému období na přelomu 19. a 20. století. Na 330 stranách tohoto románu nenajde čtenář místo, které by bylo jen jakousi vatou, naopak – příběh chronologicky navazuje a děj se přirozeně vine, stejně jako se odvíjí život hlavního hrdiny – cikánského mladíka Gabriela, k němuž promlouvají zvířata, sny, vítr a vůně. A právě jeden takový intenzivní závan mu přivede do cesty dívku s vůní meruněk a tváří bílou jako husí peří. Další peripetie tohoto nerovného svazku jsou sice jaksi nabíledni, ale Dubská se zdárně vyvarovala sklouznutí k červené knihovně a vybalancovala vše někde na hraně historického románu a pohádky.
Pohnutky k napsání knihy sama osvětluje na jejím konci v kapitole Kde se vzal Gabriel?, tady také děkuje všem, kdo se podíleli na zrodu takřka mytického příběhu. Jednou z poradkyň je i PhDr. Jana Horváthová, která hned na dalších stránkách uvádí děj do historických souvislostí. Kromě jiného zde píše:
„Gabrielovi lidé, ač nerozumí mnoha polohám gadžovského a na individuální kariéru orientovaného světa, zachovávají si sami pro sebe a kvalitu svého žití čistotu ducha, vědomě zůstávají na straně Dobra (aby se nevydali všanc „nečistým silám“). V tom je kniha symbolická a může působit dojmem už jednou zmíněné pohádky. Trivialita hodnot těchto Romů je až dětsky jednoduchá a přitom odzbrojivě působivá. Možná si při souboji Dobra se Zlem některý čtenář vybaví své dětské ideály, jež dávno odložil jako naivní a hloupé. Skrze příběh člověka Gabriela pak může hořce prohlédnout, jak jsou zásadní hodnoty stále stejně prosté.“
Z tohoto pohledu je Gabriel i jakýmsi lidovým filosofem, dá-li se to tak říci, a celý román pak psychologickou sondou s archetypálními prvky. Ale vůbec není třeba zacházet až takto daleko. Stačí přijmout pobídku k putování po hrbolatých cestách, nahlédnout do stájí plných vůně sena a koňského potu, zasednout k ohni cikánského tábora a začíst se do poetického vyprávění o časech kočovných Romů, o jejich myšlení, tradicích a zvycích, které již téměř upadly v zapomnění. Na konci cesty pak možná zatoužíte sednout na hřbet koně s černou hřívou, nechat se jím nést a poprvé vnímat slova, která přináří vítr a cítit vůně, které se linou kolem vašich rozevlátých vlasů.
Pevnou vazbu s červenými deskami a obrázkem koňské hlavy kryje přebal se zlatavými odstíny, možná takovými, jaké se odrážely na snědých tvářích od mihotajících plamenů. Čiší z něj i jakási vřelost a divokost, kůň v pozadí značí svobodu a strom v popředí zakořenění. Rozkročení mezi dvěma světy.
„Nemůžeš tady s námi zůstat, Gabrieli, nemůžeš sejít z cesty, po které ses vydal a na kterou tě vyslal Bůh. I když tě srdce bolí, budeš se muset vrátit. Už sis vybral svůj život, a teď ho žij až do konce.“ Tak promlouvá k synovi ve snu jeho mrtvá matka a on se musí rozhodnout…
CESTA - LÁSKA - ENERGIE - PŘÍRODA - ČLOVĚK - Snový příběh Kateřiny Dubské
Kniha si jistě zaslouží minimálně stejnou pozornost, jaká je věnována Žítkovským bohyním a troufnu si tvrdit, že se jim vyrovná nejen naléhavostí tématu, ale dokonce je překoná svou „čtivostí“.
PhDr. Kateřina Dubská - vl. jménem Bačová (*1965, Teplice) vystudovala Střední knihovnickou školu a Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (obor andragogika a sociologie dospělých). Patří k zakladatelům nakladatelství a vydavatelství Computer Press a založila i vydavatelství ERA, které se specializovalo na odbornou literaturu z oblasti architektury a stavitelství. Za jejího přispění vyšly publikace jako Josip Plečnik, Nové městské prostory,Duch místa nebo Sídelní kaše. Iniciovala vznik časopisu ERA 21, který je uznávaným českým magazínem o architektuře. V roce 2000 založila Nadační fond Verda, který se zaměřuje na podporu nadaných romských studentů.
Byla jednou z iniciátorek vzniku občanské koalice Nádraží v centru a referenda o poloze brněnského hlavního nádraží. Spoluzaložila občanské sdružení Brno, věc veřejná, které především díky výstavám Brněnský chodec iniciovalo otevřenou debatu o stavu kvality a vzhledu brněnských veřejných prostor. V letech 2006–2010 byla za Stranu zelených zastupitelkou v brněnské městské části Nový Lískovec, kde stále působí jako vedoucí redakční rady místního zpravodaje Lískáček.
V současné době žije v Bílých Karpatech, věnuje se psaní knih a ekologickému zemědělství. V dubnu 2013 vyšel její první román Člověk Gabriel (Nakladavatelství JOTA).
Člověk Gabriel
Autor: Kateřina Dubská
Formát: 130 × 200 mm
Vazba: pevná s přebalem
Počet stran: 336
Vydáno: 10. 4. 2013
ISBN: 978-80-7462-310-3
Hodnocení: 95%
www.jota.cz
www.jota.cz/beletrie/clovek-gabriel/
( 5 hlasů )
| < Předchozí | Další > |
|---|
Když proběhla nedávno v Domě kultury v Kroměříži výstava fotografií Miroslava Pláňavy, nemohl na její vernisáži chybět ani vedoucí kroměřížského Azylového domu pro ženy a matky s dětmi Mgr. Libor Jarmar. Byl to ostatně on, kdo ce...
Když si vzpomenu na dovolenou v Egyptě před několika lety a stravu v rámci programu all inclusive, celkem dobře by se dala přirovnat k pocitům z této knihy která – nudná a nedochucená, s příměsí strachu z toho, jestli to může ...
Velkolepá událost čeká Galerii města Přerova ve středu 25. června. Kolem 18. hodiny přijede osobně navštívit svou probíhající výstavu mistr umělecké fotografie Jan Saudek, aby krátce pobesedoval s fanoušky umění a svými obdivovatelkami.
Divadlo Na Fidlovačce frčí letošní sezonu na „prvorepublikové“ vlně, a tak není divu, že přidalo na svůj repertoár vedle britské konverzačky z 20. let i oblíbenou českou retro komedii Fan Vavřincové Eva tropí hlouposti
O tom, že Ben Affleck je minimálně o třídu lepší režisér než herec, už nemá smysl se zmiňovat, protože filmový fanoušek tohle dobře ví a slyší ze všech stran. Už jeho výtečný debut v podobě perfektní kriminálky Gone Baby Gone (někdy...
