Proč se o některých knihách hned tolik mluví, stávají se bestsellery, které závratným tempem mizí z pultů knihkupectví a regálů knihoven, jejich autoři jsou vynášeni do nebes a jiné jen tiše čekají na teplý dotek lidských dlaní, citlivě hledajících ten pravý příběh, který stojí za to si přečíst? Člověk Gabriel, prvotina Kateřiny Dubské, si už své čtenáře našel a ohlasy jsou ve většině případů velmi pozitivní, ale zdaleka nedosahují úrovně zájmu, který vyvolaly například Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové.
V čempak je asi problém? Obě knihy mají jistou podobnost – centrem pozornosti je specifická skupina lidí, stojící tak trochu na okraji společnosti, částečně opovrhovaná a zároveň tajně obdivovaná. Dokonce někteří z příslušníků obou těchto komunit oplývají výjimečnými, téměř nadpřirozenými schopnostmi – umí předvídat budoucnost, mají věštecké sny, léčitelské nadání, dokáží se vcítit do emocí lidí či zvířat, vědí toho hodně o bylinkách, jsou tak trochu divocí a hodně jiní. Obě Kateřiny položily děj příběhů do oblasti Bílých Karpat.
Jenže zatímco na Žítkové poletují místní bohyně, kolem Gabriela se rojí kočovní cikáni se svými nespoutanými emocemi a aurou nepohodlných a nechtěných vetřelců kdoví odkud. Dokonce on sám je jedním z nich, i když je tak trochu jiný…A kdo by chtěl číst o cikánech, že?
Překoná-li však čtenář léty vštěpovanou a zkušenostmi získanou averzi vůči romskému etniku, pohltí jej příběh čisté duše s tmavou tváří a zvláštně zelenýma očima natolik, že začne Gabrielovi fandit a možná začne pociťovat lítost nad ztrátou pocitů, kterými nás obdařila matka příroda a nakonec je pohltila civilizace s její hektičností a stresy. Přestože právě stres je jedním z momentů, kdy se v nás na chvíli může probudit špetka hluboce potlačené intuice, úplně dole, v břiše, když se nám sevřou útroby. Nebo pozitivnější emoce, kdy ve stejných místech cítíme vlny vzrušení při setkání s milovanou osobou. Ano, právě tak "přemýšleli" Romové v časech, kdy kočovali od města k městu ve svých vozech a vyprávěli si příběhy u táborových ohňů. Ne hlavou, ale břichem.
Navíc vypravěčský styl Kateřiny Dubské, kdy nechává promlouvat ústa Gabrielova, navozuje pocit blízkého sdílení a autenticity. Pravda, poněkud zidealizované, ale držící se reálií, které odpovídají zvolenému období na přelomu 19. a 20. století. Na 330 stranách tohoto románu nenajde čtenář místo, které by bylo jen jakousi vatou, naopak – příběh chronologicky navazuje a děj se přirozeně vine, stejně jako se odvíjí život hlavního hrdiny – cikánského mladíka Gabriela, k němuž promlouvají zvířata, sny, vítr a vůně. A právě jeden takový intenzivní závan mu přivede do cesty dívku s vůní meruněk a tváří bílou jako husí peří. Další peripetie tohoto nerovného svazku jsou sice jaksi nabíledni, ale Dubská se zdárně vyvarovala sklouznutí k červené knihovně a vybalancovala vše někde na hraně historického románu a pohádky.
Pohnutky k napsání knihy sama osvětluje na jejím konci v kapitole Kde se vzal Gabriel?, tady také děkuje všem, kdo se podíleli na zrodu takřka mytického příběhu. Jednou z poradkyň je i PhDr. Jana Horváthová, která hned na dalších stránkách uvádí děj do historických souvislostí. Kromě jiného zde píše:
„Gabrielovi lidé, ač nerozumí mnoha polohám gadžovského a na individuální kariéru orientovaného světa, zachovávají si sami pro sebe a kvalitu svého žití čistotu ducha, vědomě zůstávají na straně Dobra (aby se nevydali všanc „nečistým silám“). V tom je kniha symbolická a může působit dojmem už jednou zmíněné pohádky. Trivialita hodnot těchto Romů je až dětsky jednoduchá a přitom odzbrojivě působivá. Možná si při souboji Dobra se Zlem některý čtenář vybaví své dětské ideály, jež dávno odložil jako naivní a hloupé. Skrze příběh člověka Gabriela pak může hořce prohlédnout, jak jsou zásadní hodnoty stále stejně prosté.“
Z tohoto pohledu je Gabriel i jakýmsi lidovým filosofem, dá-li se to tak říci, a celý román pak psychologickou sondou s archetypálními prvky. Ale vůbec není třeba zacházet až takto daleko. Stačí přijmout pobídku k putování po hrbolatých cestách, nahlédnout do stájí plných vůně sena a koňského potu, zasednout k ohni cikánského tábora a začíst se do poetického vyprávění o časech kočovných Romů, o jejich myšlení, tradicích a zvycích, které již téměř upadly v zapomnění. Na konci cesty pak možná zatoužíte sednout na hřbet koně s černou hřívou, nechat se jím nést a poprvé vnímat slova, která přináří vítr a cítit vůně, které se linou kolem vašich rozevlátých vlasů.
Pevnou vazbu s červenými deskami a obrázkem koňské hlavy kryje přebal se zlatavými odstíny, možná takovými, jaké se odrážely na snědých tvářích od mihotajících plamenů. Čiší z něj i jakási vřelost a divokost, kůň v pozadí značí svobodu a strom v popředí zakořenění. Rozkročení mezi dvěma světy.
„Nemůžeš tady s námi zůstat, Gabrieli, nemůžeš sejít z cesty, po které ses vydal a na kterou tě vyslal Bůh. I když tě srdce bolí, budeš se muset vrátit. Už sis vybral svůj život, a teď ho žij až do konce.“ Tak promlouvá k synovi ve snu jeho mrtvá matka a on se musí rozhodnout…
CESTA - LÁSKA - ENERGIE - PŘÍRODA - ČLOVĚK - Snový příběh Kateřiny Dubské
Kniha si jistě zaslouží minimálně stejnou pozornost, jaká je věnována Žítkovským bohyním a troufnu si tvrdit, že se jim vyrovná nejen naléhavostí tématu, ale dokonce je překoná svou „čtivostí“.
PhDr. Kateřina Dubská - vl. jménem Bačová (*1965, Teplice) vystudovala Střední knihovnickou školu a Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (obor andragogika a sociologie dospělých). Patří k zakladatelům nakladatelství a vydavatelství Computer Press a založila i vydavatelství ERA, které se specializovalo na odbornou literaturu z oblasti architektury a stavitelství. Za jejího přispění vyšly publikace jako Josip Plečnik, Nové městské prostory,Duch místa nebo Sídelní kaše. Iniciovala vznik časopisu ERA 21, který je uznávaným českým magazínem o architektuře. V roce 2000 založila Nadační fond Verda, který se zaměřuje na podporu nadaných romských studentů.
Byla jednou z iniciátorek vzniku občanské koalice Nádraží v centru a referenda o poloze brněnského hlavního nádraží. Spoluzaložila občanské sdružení Brno, věc veřejná, které především díky výstavám Brněnský chodec iniciovalo otevřenou debatu o stavu kvality a vzhledu brněnských veřejných prostor. V letech 2006–2010 byla za Stranu zelených zastupitelkou v brněnské městské části Nový Lískovec, kde stále působí jako vedoucí redakční rady místního zpravodaje Lískáček.
V současné době žije v Bílých Karpatech, věnuje se psaní knih a ekologickému zemědělství. V dubnu 2013 vyšel její první román Člověk Gabriel (Nakladavatelství JOTA).
Člověk Gabriel
Autor: Kateřina Dubská
Formát: 130 × 200 mm
Vazba: pevná s přebalem
Počet stran: 336
Vydáno: 10. 4. 2013
ISBN: 978-80-7462-310-3
Hodnocení: 95%
www.jota.cz
www.jota.cz/beletrie/clovek-gabriel/
( 5 hlasů )
| < Předchozí | Další > |
|---|
Čtyřdílná historická sága Křišťálový klíč Vlastimila Vondrušky je velkou rodinnou kronikou z období baroka. Příběhy sklářské rodiny se odehrávají v klíčovém období vývoje Čech, tzv. manufakturním období, tedy od konce 17. století do reforem ...
Jesličky (staré nové písničky) je velmi obsáhlé dílo autora Fridricha Bridelia, které vydal Host – vydavatelství, s.r.o., Brno v roce 2012. Úkolem této edice je pohled na rozdílná zpracování duchovních písní z několika úhlů. Najdete tady ucelen...
CO PROBĚHLO NA DÉKÁČKU - to je název výstavy, která byla zahájena v pátek 4. června ve foyer Domu kultury v Kroměříži a která potrvá do konce června. Návštěvníci si mohou prohlédnout mnohé plakáty akcí, které proběhly v průběh...
Když se po dlouhé době bez divadla, divák toužící po nějakém představení podívá, cože se hraje u Buranů v Brně, čeká ho překvapení. Koncem sezony, která díky čínskému viru nehrála, se zvědavec potěší, že i „Burani“ už začali hrát. Ale ouha, ...
Petr Jákl už dávno překročil hranice české kinematografie. V posledních letech se profiluje jako producent s mezinárodním přesahem, jehož projekty rezonují napříč kontinenty. Nejnovější snímek The Last Bear to jen potvrzuje. Ambiciózní rodinný fi...
