Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Porodila jsem předčasně. Dvakrát. Naše první dcera zemřela. Když se narodila ta druhá a já zjistila, že je naživu, byla jsem nejšťastnější máma na světě. Byla jsem naivní a vůbec netušila, co předčasný porod obnáší. Kdybych věděla, co všechno nás čeká, možná si rajského plynu nasaji trochu víc. Aby mi vydržel alespoň na těch pět měsíců, co v nemocnici strávíme.

Reflexy nefungují

Když se narodí miminko, počítá se s tím, že ženě jako lidské samičce naskočí všechny reflexy samy od sebe. Celý proces údajně probíhá na prastaré intuitivní bázi někde z hloubi savčího mozku a nad ničím nemusíme moc přemýšlet. Nevím, jak je to u normálního porodu bez komplikací a v termínu. U toho předčasného to tak rozhodně nefunguje. Absolutně jsem netušila, čí jsem a co mám dělat. Svoje dítě jsem měla v plastové bedně, která mu na rozdíl od mé dělohy nahrazovala veškeré životní funkce. Dýchání, výživu, teplo a relativní bezpečí. Jen v té mateřské lásce jsem vyhrávala na body, ale ta se přes plexisklo předává dost blbě.

Bolest a mód přežití

Pro moji dceru představovalo následující období v inkubátoru slzavé údolí, kterým musí chtě nechtě projít, chce-li někdy v daleké budoucnosti žít jako normální člověk. Kolik utrpení si extrémně malý človíček musí prožít, jsme si po pár dnech raději přestali představovat. Jinak bychom zešíleli. Do jejího nedovyvinutého tělíčka byly zavedené kanyly. Do krku jí vedlo často hned několik trubiček a ta neustálá manipulace v době, kdy si měla ještě bezstarostně plavat v plodové vodě?

Pro nás rodiče to pak znamenalo přepnout se do módu přežití. Vypínáme veškeré funkce, které nám bezprostředně nepomáhají zůstat naživu do dalšího dne a soustředíme se jen na čidla hladu, žízně a senzory přímého ohrožení, aby nás při cestě do nemocnice nepřejel autobus. Čidla únavy nám byla k ničemu. Ono to ani jinak nejde, když musíte i v noci co tři hodiny odsávat mateřské mléko. Stranou šly i veškeré emoce a prožitky. Jen při drobných úspěších jsme k sobě pustili trochu té mírné radosti (ona má už 700 gramů!!!). Ne zase moc. Euforie se může snadno změnit v těžkou melancholii . A pro tu v tomhle zápřahu není místo.

Skutečný příběh z inkubátoru

Přežili jsme. My i naše dcera. Z těžkého začátku si odnesla "jen" sluchovou vadu. Za celou dobu, co byla v inkubátoru jsem se setkala se dvěma reakcemi okolí. Zděšením, nebo nepochopením. Příliš nepomáhá ani jedno. Proto jsem svou zkušenost sepsala do knížky Kojící Spock. Vím, jak podpůrné je vědomí, že v tom nejste sami. Svým příběhem bych zároveň chtěla vzdát hold rodičům, kteří se ocitli v podobné situaci. Jestli jako rodiče od inkubátoru máme něco společného, pak sílu, se kterou jsme schopni vydržet víc, než bychom si dříve mysleli, a až iracionální víru, že to všechno má nějaký smysl a možná to někdy přece jen bude dobrý.

Klára Svobodová, spisovatelka a autorka blogu Spocklidem, právě teď pořádá sbírku na svou druhou knihu Kojící Spock: skutečný příběh z inkubátoru. V ní chce podpořit všechny statečné rodiče předčasně narozených dětí, že jejich příběh může mít přes všechny těžkosti šťastný konec. Zapojit se můžete i vy na tomto odkazu:
https://www.hithit.com/cs/project/12626/kojici-spock-dopecte-skutecny-pribeh-z-inkubatoru/