Kultura21.cz

V jihočeském PÍSKU mají Prácheňské muzeum, cele zapouzdřené v někdejším hradě. V muzeu nalezneme několik stálých expozic, konají se tam rovněž sezónní výstavy – pozornost právem vzbudila nejnovější věnovaná egyptologii. Soustředila se jednak na (roz)luštění hieroglyfů, jednak na objevení neporušené (a tudíž nevykradené) hrobky faraóna Tutanchamóna. Jde o vladaře sice bezvýznamného, jenž zemřel v mladičkém věku, avšak s pohřební výbavou naprosto ohromující. 

Prácheňské muzeum pořádá i přednášky: v pátek 5. září ji přichystal věhlasný egyptolog Miroslav Bárta. Své vystoupení, navštívené převážně mými důchodcovskými vrstevníky, nenasměroval na starověký Egypt, nýbrž povykládal šířeji o platných zásadách, které vydestiloval při zkoumání dávných dějin i četbě novodobého zkoumání národopisného, historického či hospodářského. Vytyčil (a do knihy vydané před několika lety uložil) celkem sedmero okruhů, které rozhodují o prosperitě či zániku státního útvaru, civilizačního okruhu nebo rovnou celé civilizace. Nalezneme tam třeba znepokojivé tvrzení, že to, díky čemu se civilizace dostala na vrchol, se jednou stane příčinou jejího pádu. Zpravidla to není proces pozvolný, nýbrž náhlý, zlomový, přirovnatelný k oné pověstné nádobce s vodou, do níž padají zdánlivě titěrné kapky tak dlouho, až hladina přeteče. A o jeho zjištění měla zájem i americká armáda.

Spějeme k zániku?

Jako laikovi se mi některé důvody zdají být uvěřitelné – mám na mysli vyčerpání energetických zdrojů, olbřímí nárůst mandatorních výdajů, selhávání „sdílených hodnot“, což obnáší mimo jiné ochotu bojovat za vlast (jistě varovné je nyní vysoké procento lidí, kteří by svou zemi nebyli ochotni bránit, jak vyplynulo z jednoho průzkumu), bobtnání byrokracie a nadvlády pokrevně, ekonomicky či mocensky spřízněných klanů, jak dokládají neblahé příklady už z dávných egyptských dějin. Varovný je rovněž příliv muslimů do Evropy, sotva schopných srůstu se zdejšími hodnotami.

Prácheňské muzeum v Písku

Bárta zdůrazňuje, že „zánikem“ nemíní naprosté vymizení daného civilizačního okruhu, neboť nedojde k ničemu jinému, nežli k nahrazení dosavadní společenské elity elitou jinou. Obyvatelstvo, i kdyby mělo být zdecimováno, zůstane stále totéž a tamtéž. Domnívá se, že pokud jsou známy jím stanovené zákonitosti, lze se neblahému směřování vyhnout. Bárta např. věří, že Evropa, jakkoli se bezmála rozkošnicky podvoluje sebezáhubným sklonům, nakonec odolá islámu. Dovolím si však upozornit na děsivou podobnost se situací před nástupem nacismu v Německu: vražednické útoky rozsévaly strach, zatímco politici stupňovali své požadavky.

Varovné signály není dobré podceňovat a přehlížet

I dnes se plíživě šíří islamistický teror, již vnímaný jako něco téměř běžného, a zároveň sílí požadavky na prosazení náboženských požadavků, kterým by se mělo podvolit i nemuslimské obyvatelstvo (například v oblékání, ve školní výuce apod.), stačí připomenout obskurní demonstrace v Hamburku, požadující zřízení chalifátu… Zatím je závažnost těchto skutků považována za jednorázovou a spíše druhořadou, ovšem nemusí uplynout dlouhá doba, než se vynoří charismatický vůdce, pojící své věrné do jednotného šiku. A vůbec nemusí dojít k nějaké válce, stačí uspět ve volbách. Ve dystopickém francouzském románu Podvolení si lidé na nadvládu islámu záhy zvyknou – stejně jako u nás většina společnosti přijala pravidla normalizačního období.

Jsou však oblasti, kde se mi Bártovy vývody příčí; třeba idea ustavičného růstu, podmíněného stále rostoucí výrobou i spotřebou, sotva povede k něčemu pozitivnímu, když diktát módy nutí lidi, kteří mu propadli, aby mu přizpůsobovali svůj životní styl, aby si každoročně pořizovali nové mobily, počítače, odění i auta, protože loňské zboží přece vyšlo z módy. Že by stále platilo požadavek z časů římské říše „chléb a hry“, aby lidé byli spokojeni se svým údělem? Pochybným se mi zdá rovněž tvrzení o padesátiletých cyklech, které v amerických dějinách prý přinášejí vzedmutí společenských nepokojů, jak nejnověji ukázal rok 2020 a před ním údajně 1970, 1920 či 1870. Je to něco podobného, jako kdybychom tvrdili, že české dějiny až magicky ovládají letopočty končící číslicí osm (např. 1848, 1918, 1938, 1948, 1968...).

Bárta jako zloduch

Miroslav Bárta svými tezemi vzbuzuje jak obdiv, tak odsouzení. Například všeznalý Martin C. Putna, profesor sociální a kulturní antropologie, jej horkokrevně obvinil z intelektuálního podvodnictví a akademického bafuňářství, když souhlasně reagoval na studii (dostupná ZDE) politologa Ondřeje Slačálka. Ten Bártu zařadil mezi šiřitele vizí úpadku (neboli deklinismu) a postavil jej do řady s dalšími obdobně smýšlejícími jedinci, například s Vlastimilem Vondruškou. Z textu jsem – snad správně - vyrozuměl, že Vondruška oblbuje čtenáře prosté a jednoduché, zatímco Bárta totéž činí u lidí vzdělanějších.

Egyptolog Miroslav Bárta na vykopávkách

„Pokrokářské“ internetové platformy pak o Bártovi tvrdí, že „sám je ovšem především představitelem úpadku části české vědy a univerzitního managementu“ (Alarm) nebo že „jako málokdo je tento známý egyptolog ztělesněním politického oportunismu a odborné nedůvěryhodnosti.“ (Deník Referendum). Domnívám se však, že hlavní příčinou povyku může být Bártovo rozhodnutí kandidovat do Senátu, kdy uspěl proti uchazeči protěžovaného právě těmito silami. Zdá se, že někteří nositelé tzv. jediného správného názoru neváhají každého, kdo smýšlí odlišně, považovat za bezmála ďábelské zjevení.

Na zmíněné přednášce Bárta naznačil, že pomluvy a odmítavá stanoviska jej vlastně ani nezajímají, že je nijak neřeší. Asi podle arabského přísloví, že psi sice štěkají, ale karavana putuje dál.

Foto: Prácheňské muzeum, www.prachenskemuzeum.cz