Kultura21.cz

Anežka Rusevová je česká herečka, která už má za sebou účinkování v několika divadleních hrách i televizních pořadech. Pamatovat si ji můžete například ze seriálů jako Kriminálka Anděl, Ulice, Ohnivý kuře nebo Expozitura. V našem rozhovoru se dozvíte něco o tom, jestli je Anežka Rusevová i po letech herecké kariéry před vystoupením nervózní, zda radši vystupuje v divadle nebo televizi nebo jak se učí texty postav.

V Divadle Bez Zábradlí účinkujete ve hře  ,, Mnoho povyku pro nic”, ve které ztvárňujete hned několik rolí, Margaretu, posla a soudce. Kterou z rolí hrajete nejraději a proč?
Tak ony ty role v tomto představení jsou takové propojené, takže se nedá úplně přesně odpovědět, kterou roli hraju nejradši. Vlastně hrajeme vojáky a sestry z dob 2. světové války a ti „hrají v rozhlase“ Mnoho povyku pro nic od Shakespeara. Během představení musím jako sestřička dělat různé rozhlasové zvuky a ruchy, což je docela zábavné. Nejradši hraju tedy tu pomatenou sestřičku Dorothy.

Jak náročné je se naučit tři odlišné role najednou?
Každé postavě je potřeba dát alespoň trochu jiný charakter, já se pokouším různě měnit hlasy. Ale nedá se říct, že by to v tomto případě bylo nějak strašně náročné. Představení nás baví, a tak si s ním jako herci různě „pohráváme“. Doufám, že stejně tak baví i diváky.

Máte nějaký trik, jak se naučit text role? Máte nějaký rituál během učení rolí?
Strašně to záleží na typu hry a na průběhu zkoušení. Někdy se text učí celkem snadno a zapamatuju si ho především ze zkoušek. Co se týče právě Mnoho povyku pro nic, tak v jednom představení této hry jsem kdysi jako dítě už hrála a měla jsem to hodně naposlouchané, takže když jsme začali zkoušet v Divadle Bez zábradlí, text mi naskakoval skoro automaticky. Ale samozřejmě, že se někdy musím učit texty, které nelezou do hlavy a to pak chodím doma po pokoji a opakuju si to pořád dokola. Někdy i mlátím textem o zem .

Stalo se Vám už někdy, že vám text během hraní úplně vypadl z hlavy? Jak by měl herec v takové situaci zareagovat?
Tak to je asi noční můra každého herce. Už se mi to tu a tam stalo, ale byly to situace, ze kterých se dalo nějak dostat. Buď jsem text řekla svými slovy anebo mě nějak zachránili kolegové. Ale takové to „okno“, kdy se člověk zpotí hrůzou a neví, co je dál, to se mi naštěstí ještě nestalo.
A pokud by se mi to stalo, asi by záleželo na okolnostech. Ve většině divadel existuje nápověda, takže asi bych se spoléhala na to, že mi napoví…

Býváte ještě někdy nervózní před představením? Takové ty obavy, aby vše dobře vyšlo a nevypadl vám text?
To víte, že bývám nervózní, především před premiérou. Konkrétně před představením Mnoho povyku pro nic ani ne, to si celkem užívám. Ale mám některá jiná představení a před těmi bývám nervózní vždycky. Nově například představení „The Naked Truth“, ve kterém se potká šest žen v kurzu pole dance. Je to velmi náročný konverzační text a navíc v závěru tohoto představení tančíme na tyči, což jsme se musely (alespoň základy) opravdu naučit. Představení hrajeme v Divadle Bolka Polívky v Brně.

Hra ,,Mnoho povyku pro nic” se odehrává v Anglii během druhé světové války. Dokážete si představit, že byste byla ve stejné situaci, jako protagonisté hry a měla byste svým hereckým uměním odlehčit atmosféru a podpořit tak vojáky na frontě?
Pokud bych se ocitla v takové či podobné situaci a mohla uměním nějak pomoci, tak bych aspoň tímto způsobem ráda bojovala a ráda pomohla ostatním. Pevně ale věřím, že se ve válečném stavu neocitneme…

Režii této hry měl v rukou americký režisér Guy Roberts, který vás následně oslovil s další rolí do jeho anglicky mluvící společnosti ,,Prague Shakespeare Company”. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Guy Roberts je velmi sympatický člověk a jako s režisérem se s ním spolupracuje výborně. V říjnu 2016 jsem s ním zkoušela Shakespearovu hru Zimní Pohádka / Winter ‘s Tale, která měla dvě uvedení ve Stavovském divadle. Toto nastudování bylo originální v tom, že se hrálo česko – anglicky. V příběhu hry se totiž částečně nacházíme v kraji Bohemia, tedy v Čechách, a postavy, které v této části hry vystupují, tedy mluvily česky. Na jevišti se zároveň potkali angličtí i čeští herci.

Kromě divadla, hrajete také v seriálu Ulice postavu Venduly Maříkové, která je dcerou Lumíra Nykla. Co je vám bližší, divadlo nebo hraní v seriálech a filmech?
Vyrůstala jsem v divadle, bližší mi tedy asi vždycky bude divadlo. Nicméně natáčení jsem si strašně oblíbila, takže mám ráda oboje a oboje má své. Je ale pravda, že bych strašně ráda zažila nějaké větší filmové natáčení…
Která z dosavadních rolí, kterou jste hrála, ať už v divadle nebo v televizi (seriál, film), vám byla nejbližší, která se vám dobře hrála? A naopak, do které role pro vás bylo obtížné se vžít?

Nevím, jestli mám úplně nejbližší roli, ale v divadle to asi byla postava Saschy z monodramatu Scherbenpark, které jsem hrála v němčině v divadle Gostner Hoftheater v Norimberku. Hodně oblíbenou postavou je nyní i Bev ze zmiňovaného The Naked Truth. A co se natáčení týče, tak to asi byla postava Veroniky z kriminálního seriálu Atentát, který běžel loni na TV Nova.