Kultura21.cz

Ve vydavatelství OneHotBook právě vyšla audiokniha DNA od islandské autorky Yrsy Sigurðardóttir. Namluvila ji herečka Klára Cibulková, se kterou vám nyní přinášíme rozhovor.

Klára Cibulková se narodila v roce 1975 ve Znojmě a po studiu gymnázia šla na herectví na pražskou DAMU. Poté nastoupila do souboru CD 94, odkud v roce 2002 přešla do Švandova divadla, kde jako stálý host působí i v současnosti. Televizní diváci ji znají především díky úspěšným seriálům (Černí baroni, Ordinace v růžové zahradě, Kriminálka Anděl, Polda, Rapl), ale známá je i ze stříbrného plátna díky neméně úspěšným filmům (Smrt pedofila, Město bez dechu, Mamas and Papas).

Jak se vám detektivka DNA líbí?

Přečetla jsem ji jedním dechem, když jsem byla o Vánocích na horách. Je to napínavé a musím říct, že jsem se i trošku bála. Severské detektivky mám ráda, protože tamní autoři se s tím moc nepářou. Když byla před lety hitem trilogie Stiega Larssona, byla jsem do toho úplně zamilovaná a knížky jsem přelouskala během jedněch prázdnin. DNA mi jeho detektivky trošku připomněla, hlavně tím, jak je konstruovaná. Nejsou tam potoky krve, není to přehnaně akční, ale příběh má v sobě temný spodní proud. Skryté běsy, které si člověk nejprve neumí vysvětlit, ale jak se v příběhu dostává dál, nachází různé indicie. A řešení je pak překvapivé. Je to trochu psycho. Celou dobu pod kůží tušíte, že je na tom něco divného.

Co vás v příběhu zaujalo osobně?

Na začátku je prolog, v němž jsou rozděleni tři osiřelí sourozenci, takže tušíte, že od toho se bude zápletka nějak odvíjet. Je tu naznačena spousta věcí, ale přesto mi pak poměrně dlouho trvalo, než mi začal docházet celkový obraz. Osobně mě oslovil právě motiv kořenů případu, které sahají až do dětství, což se pak odráží i průběžně ve faktu, že hlavní svědkyní je malá holčička. Zaujalo mě zpracování tématu, že co si člověk přinese z dětství, to se s ním může táhnout celý život a může to mít i extrémní následky.

A co vás při četbě nejvíc bavilo?

Bavilo mě, že v textu je hodně dialogů, které utvářejí postavy lépe než jejich popis. Místo toho, aby autorka vysvětlovala, že je někdo takový nebo makový, raději staví protagonisty do vypovídajících dialogů a situací. Najednou o těch lidech víte víc a lépe se to i čte – je to víc konfrontační, akčnější a pro interpreta zábavnější.

Připadala vám islandská detektivka něčím jiná než skandinávské krimi obecně?

Když jsem se dozvěděla, že budu číst islandskou detektivku, vzpomněla jsem si na islandské pohádky, které jsem četla jako dítě a které jsou strašně kruté, ještě drsnější než norské pohádky nebo Andersen. Jsou hodně temné, což mi teď potvrdil i můj syn, když je četl. Zároveň se mi to na nich líbí, mám pocit, že je s tím spojený i jiný způsob myšlení, přímější přístup a způsob života. Myslím, že to je i geografií Islandu – mají tam prostě takové celkově drsnější prostředí. Každopádně způsob provedení vražd v audioknize DNA je drsný, nechutný a krutý.

Zmiňovala jste, že jste dlouho nevěděla, kdo vraždí. Čím to podle vás je?

V průběhu jsem začala tušit, že ten, na koho se míří, to nebude. Měla jsem svoje tipy, ale je pravda, že rozuzlení jsem nečekala. Pak už indicie začaly houstnout, až jsem si říkala: Že by? Ale konec pro mě byl stejně překvapivý. Bavilo mě, jak autorka člověka nenápadně odvádí od těch kolejí, po kterých na první dobrou jede.

S kým jste se při četbě příběhu měla coby interpretka tendenci nejvíce ztotožňovat?

Celou dobu jsem „šla“ vlastně s ústřední dvojicí vyšetřovatelů a ještě s malou Margret. Člověk se na ně napojí víc, protože jsou to kladní hrdinové, kteří odkrývají stopy a tak i příběh a vraha. Navíc je mezi nimi i lidské spojení, protože k sobě inklinují – ať už jde o Freyju a Margret, nebo o komplikovaný vztah mezi Freyjou a Huldarem. Zaujalo mě, jak se v příběhu pracuje s Margret, bavilo mě sledovat, jakým způsobem funguje myšlení dítěte a jak je třeba postupovat, když je nutné od něj získat informace, které jsou cenné pro vyšetřování.

Jak byste popsala hlavní dvojici – detektiva Huldara a psycholožku Freyju?

U Huldara mi připadal sympatický jistý sklon k sebeironii. Není to žádný macho, spíš typ spravedlivého chlápka, ale když přijde na lámání chleba, dokáže být velmi nekompromisní, i ostrý. S Freyjou měli kdysi vztah na jednu noc, jenže se pak ani přes vzájemné sympatie nekontaktovali, protože Huldar lhal o své identitě. Teď se potkali v nepříznivé situaci, která jim nedovoluje rozvíjet nějaké city, ale jsou spolu nuceni spolupracovat a přes práci se k sobě pomalu dostávají blíž.

Odlišovali jste je nějak hlasově?

Snažila jsem se, aby byli oba zapamatovatelní. A aby jinak zněla malá Margret – nejenom hlasem, ale i v tónu, aby se do něj a do způsobu artikulace promítla její povaha.

Co pro vás bylo při četbě ve studiu nejnáročnější?

Asi koncentrace. Natáčení je dlouhé, není to hodina dvě v rádiu nebo jen jedna role, ale vyprávíte celý příběh a všechny postavy. Text si musíte dopředu důkladně připravit a musíte mít všechno rozmyšlené, abyste se v tom orientovali, protože ve studiu už na to není čas. Tam je naopak důležité se soustředit na sdělení a artikulaci, aby to bylo přenosné – aby si vyprávěný text posluchač dokázal představit. To znamená, že i já si to musím představit a hlasem tu svoji představu – ten obraz – stvořit, aby to pak fungovalo i pro posluchače. Nejde jenom o to, že něco přečtete, ale musíte při tom formovat danou situaci, být v ní a vydržet to čtyři hodiny. Překvapilo mě, jak moc je to vyčerpávající.

Jak jste se na natáčení připravovala?

Text jsem si přečetla předem a připravila si ho, ale je také důležité být dobře vyspaná a v pohodě. Do textu si dělám poznámky, odlišuji si postavy, některé situace a také jsem se musela naučit vyslovovat islandská jména…

Na co se tedy mohou posluchači těšit?

Na napětí a příběh, o kterém na začátku nemusejí tušit, nakolik se týká událostí z prologu. Líbilo se mi, že vyprávění začíná tím, co se stalo v minulosti, a skončí tím, že to zkrátka nezačalo úplně dobře. Minulost ovlivňuje celý příběh, takže je překvapivé, co všechno může způsobit špatný start. Dlouho mi nešlo do hlavy, jak je to celé propojené, dokonce jsem se v textu vracela a znovu si prolog přečetla, ale autorka je zkrátka tak rafinovaná, že se to vyjevuje až průběžně. V textu jsou nenápadné indicie, které člověk pochopí až zpětně.

Posloucháte audioknihy?

Moc ráda. Miluju rozhlasové hry, které poslouchám hlavně v autě a s dětmi. Audioknihy máme na delší cesty, rozhlasové hry třeba jen na hodinu, na dvě. Já mám pak tendenci i delší audioknihy poslouchat v kuse – když je člověk nemocný nebo je na dovolené a má na poslech čas, je to podle mého úplně skvělé.

Zdroj foto: OneHotBook