Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Scarlett Wilková je novinářka, která se psaní se věnuje od chvíle, kdy po maturitě nastoupila do redakce podnikového časopisu v Ostravě. Poté pracovala pro různá média, posledních dvacet let píše především pro Magazín DNES, kde se zaměřuje na rozhovory a témata týkající se společenských trendů. Podílí se také na neziskových projektech týkajících se problematiky života lidí v seniorském věku. Spolupracuje se společností Post Bellum provozující databázi Paměť národa. Pro ni zaznamenala vzpomínky řeckých pamětníků, které inspirovaly románový debut Až uvidíš moře. Ve svém druhém románu Ty chladné oči se dotýká tématu kolaborace s nacistickým režimem během druhé světové války. Knihou Desetkrát a dost se vrací do Řecka. Její román Když přišli psi líčí osudy obyvatel poválečných Beskyd a poslední novinkou je Vekslačka. Právě o ní je tento rozhovor.

Vaše poslední kniha Vekslačka je „venku“ teprve pár dní. Jak je prožíváte? Sledujete první ohlasy, nebo necháváte knihu vstoupit na čtenářský trh a toto příliš neřešíte?

Miluju Databázi knih – prostor, kde čtenáři hodnotí knihy. Moc mě baví číst, jak někdo píše, že se mu nelíbil konec knihy a vzápětí další čtenář uvádí, že na knize byl nejlepší konec. Někdo si postěžuje, že příběh je příliš drsný a krutý, jiný napíše, že jde o červenou knihovnu. Jasně, ohlasy sleduju, baví mě je číst i u knih jiných spisovatelů. Nejhorší by bylo, kdyby knížka vyšla, nikdo by o ní nemluvil, neprodávala by se. To bych psát přestala, nemělo by to pro mě smysl.

Vekslačka se odehrává za socialismu. Jak padla volba zrovna na tuto dobu? A neměla jste z ní na jednu stranu obavy?

V souvislosti s dobou socialismu zpravidla mluvíme o disidentech, o boji za svobodu, o útrapách lidí, kterým znepříjemňovali život estébáci. Ale spousta lidí žila obyčejný život. Hlavně jim šlo o to, aby neměli žádné potíže. Dostali zadarmo z podniků byty, jezdili na chaty a toužili dostat se aspoň k moři do Jugoslávie nebo si koupit nějakou pitomou kosmetiku, která běžně nebyla k sehnání. Tehdy se neříkalo nakupovat, ale shánět. Ale pod povrchem zdánlivě poklidného života prostoupeného nudou se děly pozoruhodné věci.

Do jaké míry jste se do knihy promítla? Respektive, jak jste v ní zúročila nějaké vaše vzpomínky?

Je to doba mého dětství, mládí. Vždycky, když děda začal nadávat u televizních zpráv, ve kterých se soudruh Husák vítal se soudruhem Brežněvem, babička ho okřikovala: ticho, neříkej to před ní. A pak mi říkala, že to, co slyším doma, nikdy nesmím opakovat venku. Nepřemýšlela jsem nad tím, že žiju ve společnosti a v době, která je divná, že lidé jinde žijí jinak. Připadalo mi přirozené, že někdo přivezl ze zahraničí barevné igelitové tašky, které se tam běžně dávaly zdarma k nákupům a my je tady nosily jako nějakou vzácnost, že člověk musel stát frontu, když si chtěl koupit džíny, podplácet a podlézat mocným, když chtěl vzít dítě k moři. Nebo s mocnými spolupracovat, aby zájezd dostal takzvaně za odměnu. To, v čem vyrůstáme, považujeme za normální.

Jak si vás našel příběh Vekslačky? Jak vás napadlo vytvořit zrovna takovou postavu? Inspirovala jste se u ní něčím?

Znala jsem spoustu lidí, kteří s něčím šmelili, kluky, kteří prodávali v Ostravě bony u Tuzexu. Do toho byznysu ale byla zapojena spousta dalších lidí, které nebylo vidět. Tak proč by v zákulisí nemohla být nějaká žena, co my víme?

Máte s Almou nebo s někým z knihy něco společného? Něco, co vás spojuje? A v čem jste naopak úplně jiná než ona?

Ale jo, něco by se našlo. Já mám taky ráda peníze, kvalitní oblečení, ráda cestuju. Mám to, po čem Alma toužila. Jsem celkem pracovitá a odjakživa si umím na všechno vydělat sama. Stejně jako ona jsem nikdy nepotřebovala chlapa, který by mě sponzoroval. Nebo jsme obě měly smůlu, že o nás takoví neměli zájem, protože jim připadáme moc samostatně životaschopné. Ano, Alma jsem do velké míry já.

Bylo pro vás při práci na knize něco, co se pro vás bylo obtížné? Co se vám vymýšlelo nebo psalo těžce? A musela jste si také dohledávat nějaké informace?

Vždy začínám psát, když jsem si jistá, že mám takzvaně nabráno. Když myslím, že už vím vše, co potřebuju. Takže se mi nikdy nepíše těžce. Vyslechla jsem spoustu vzpomínek lidí, kteří v té době žili, často se o ní bavíme s kamarádkama. Mám z té doby v hlavě tolik věcí, že by to vydalo na pokračování.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Vyhrajte Vekslačku, román od autorky historických bestsellerů

Dočetla jsem se, že jste v devadesátých letech psala o kriminalitě a podsvětí na severu Moravy. Mělo to nějaký vliv na tuto knihu?

Já jsem začínala jako novinářka v devadesátých letech, který se říká divoká. A k tomu na Ostravsku, kde byla divoká dvojnásobně. Chodila jsem na soudní líčení s veksláky, nejrůznějšími podvodníky, obchodníky se ženami, vrahy veksláků. To je taky velké téma, ti kluci, kteří uměli udělat peníze, na to často doplatili, protože je někdo přepadl, zabil. To všechno se ve Vekslačce samozřejmě projevilo.

Vekslačka má také originální a působivou obálku se socialistickou stokorunou. Jak se vám líbí? A mohla jste do konečné podoby obálky mluvit?

Jsem nadšená. Můžu tady takhle prskat do stran superlativy, protože na ní nemám vůbec žádný podíl. Z nakladatelství mi pošlou návrh, který považují za nejlepší, zeptají se, co na to říkám. A já zatím vždy říkala: jo, jo jo! Vekslačku bych si koupila už jen kvůli té obálce, i kdyby obsah nestál za moc, ta obálka je úžasná.

Já jsem tuto dobu nezažila a neměla jsem ani štěstí na učitele dějepisu, takže pro mě byla Vekslačka velmi cennou a také názornou. Dovedete si představit, že by se kniha stala povinnou četbou?

Proboha, jen to ne. Jak slyším slovo povinná četba, hroutím se. Znám dvě osmnáctileté slečny, které ji četly a tvrdily, že je bavila. Prý ji doporučí kamarádům. Tak to mám radost. Takže když bude doporučována, budu šťastná. Ale když je něco povinné, mě to zpravidla odradí.

Někdo si u knihy může zavzpomínat, jiný se podobně jako já může hodně dozvědět o této době. Kdo si podle vás Vekslačku užije více? A komu byste rozhodně doporučila si ji přečíst?

Těžká otázka. Přemýšlím nad odpovědí. Nevím. Já mám radost, že zatím jsem na knížky měla ohlasy od mladých i starých čtenářů. Byla bych ráda, kdyby tomu bylo taky tak. Kdyby starší lidé vzpomínali, smáli se a říkali: jo, tak to bylo. No a kdyby mladí říkali: ty jo, to je bizár, takhle se žilo?

Ještě mi prozraďte, co máte v plánu nyní. Máte v hlavě nebo už na papíře nějaké další dílo?

Mám další knížku hotovou, jen si ji tak ještě pročítám a chystám se ji odevzdat. Čtenáři se mě často ptali, jestli napíšu zase něco z řeckého prostředí, něco podobného jako je moje Až uvidíš moře. Dodnes nechápu to, jak velký úspěch stále ta knížka má. Díky tomu, že se tak líbila, jsem začala vymýšlet další. A protože mnoho mých knih vzniklo pěkně v klidu, v Řecku, u moře, tak jsem si loni řekla, že nastal čas opět usadit jeden příběh tam. Když nad tím teď tak přemýšlím, možná je to tak trochu poděkování všem, kteří mi po té první řecké knize dodali sebedůvěru, radost ze psaní, otevřeli mi nový svět. Změnili mi život výrazně k lepšímu.

Zdroj foto: Jaroslav Fikota