Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jsou lidé, kteří po hřbitovech chodí velmi rádi. Milují tu tichou atmosféru. Mezi ně určitě patří divadelník a fotograf Miloš Dvořák, který je také autorem knihy „Malý průvodce po hrobech velkých“. Již dlouhá léta se věnuje mapování a mnohdy detektivnímu pátrání po hrobech leckdy zapomenutých, jindy pečlivě udržovaných, ale vždy patřících lidem, které nelze vymazat z historie našeho národa i jeho paměti.

K našemu povídání jsme se sešli těsně po prázdninách. Vím, že spoustu svého volného času věnujete cestování po hřbitovech a vyhledávání hrobů slavných. Využil jste i letošní léto?
Putování po hrobech jsem v létě věnoval opravu hodně času, i když vám teď asi pohotově všechna místa nevyjmenuji. Jsem už přece jen starší člověk a paměť už vykazuje jistou opotřebovanost. Určitě zajímavá byla cesta po jižní Moravě, kde jsem v obci se zvláštním jménem Diváky navštívil a zdokumentoval hrob Viléma Mrštíka nebo v Kněždubu na Slováckém Slavíně hroby Joži a Franty Uprkových. Také se mi podařilo najít hrob herečky Evy Jakoubkové, na kterou si čtenáři jistě pamatují a vědí, že byla manželkou zpěváka Petra Nováka. V obci Luleč jsem objevil hrob Lubomíra Kostelky, dobrého přítele Vladimíra Menšíka, a ve Střelicích místo posledního odpočinku režiséra Vladimíra Svitáčka. A zase třeba v Rakovníku jsem fotografoval velkou hrobku slavných operních pěvců bratrů Karla a Emila Burianových – Emil Burian byl otcem slavného představitele české divadelní avantgardy E. F. Buriana. Najezdil jsem letos několik stovek kilometrů a rozšířil svoji sbírku hrobů významných osobností o několik desítek fotografií.

Fotografovat a dokumentovat místa posledního odpočinku slavných osobností je opravdu originální nápad. Kdy se poprvé objevil?
Když jsem pracoval v Činohře Národního divadla. Tehdy jsem se seznámil s tamním archivem, kde má každý z umělců, kteří kdy prošli Národním divadlem, svou obálku s fotografiemi z inscenací. Navrhl jsem tehdejší paní vedoucí archivu, že by bylo dobré ten materiál doplnit i o fotografii a řekněme místopis hrobu toho kterého umělce. Tam někde byl počátek a já postupně začal hroby vyhledávat. Nejdřív šlo hlavně o pražské herce – to jsem měl nejblíž. Pak jsem ale začal vyjíždět „do světa“. Jedním z prvních výletů byla například cesta do Červeného Kostelce za Martinem Růžkem. A jak jsem tak chodil po hřbitovech, najednou jsem se začal všímat i jmen slavných osobností nejen z herecké branže, ale i z jiných oborů. A najednou se můj záběr rozšířil – k hercům z Národního přibyli i herci z jiných divadel, k nim pak spisovatelé, básníci, sochaři, malíři, sportovci i někteří významní politici. Když pak přišla nabídka nakladatele vydat nasbíraný materiál jako knihu, začal jsem už pracovat systematicky a cíleně.

Co obnáší takové pátrání? Je to snadné, dohledat místa posledního odpočinku slavných?
Někdy je to skoro detektivní práce. Já si vždycky udělal seznam na nejbližší období, naplánoval cestu, abych v dané oblasti navštívil co nejvíc hřbitovů. Na zeď jsem si pověsil mapu – něco jako mapu generálního štábu – jen místo bojových operací jsem si v ní praporky označoval místa jednotlivých hrobů. Některé hroby jsem často objevil náhodou, někdy pomohlo pátrání na internetu, v archivech, mezi přáteli a přáteli přátel. Zajímavé je, že nejméně nápomocní při hledání jsou rodinní příslušníci zesnulých. Někteří z nepochopitelných důvodů nechtějí informace o místě posledního odpočinku svého předka vůbec zveřejňovat. Hodně mi pomáhá třeba Správa pražských hřbitovů, ale kupodivu i tam jsou občas překvapeni, kdo jim to vůbec v hrobě leží. Někteří pozůstalí totiž často umístí urnu do hrobu, aniž to Správě nahlásí. A navíc ji umístí třeba do hrobu rodinných příslušníků, kteří se úplně jinak jmenují. Je to podobné, jako když se někam přestěhujete, ale úředně se v místě bydliště nepřihlásíte. Pak vás pošťák taky těžko najde.

Švandrlík Miloslav (1932-2009), spisovatel; Kutná Hora, Hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice (5. ř.)

Řada hrobů slavných osobností se dnes nachází v docela zuboženém stavu, protože se už prostě o ně nemá kdo starat. Proto Správa pražských hřbitovů před časem zahájila projekt „Adopce významných hrobů“ , který shromažďuje prostředky na jejich záchranu. Jedním z finančních zdrojů je i prodej vašich knih.
Ano, je to tak. Z prodeje každého „Průvodce“ směřuje část peněz do tohoto projektu, který považuji za velmi záslužný. Vždyť je třeba si uvědomit, že řada hrobů nejsou jen pamětní desky či náhrobky s několika písmeny, ale že jde často o umělecká díla z dílny významných výtvarníků. Najdeme mezi nimi třeba Františka Bílka, Otto Gutfreunda, Josefa Václava Myslbeka, a také řadu současných výtvarníků či architektů.

V průběhu posledních čtyř let vyšly už tři díly „Malého průvodce po hrobech velkých“. První díl se dokonce loni dočkal druhého vydání. Nejde však jen o jmenný seznam osobností s umístěním hrobu. Kniha je v podstatě unikátním encyklopedickým dílem. Co všechno obsahuje?
Každá kniha obsahuje zhruba 250 jmen. Kromě jména a fotografie hrobu – někdy i s detailem náhrobku – v ní najdete i malý medailonek se základními informacemi o pohřbené osobnosti. K tomu je samozřejmě připojena informace o přesné lokalizaci hrobu, takže každý zesnulý tu má svoji přesnou „adresu“, podle níž si hrob můžete vyhledat a navštívit. Dlouho jsme s nakladatelem zvažovali, že by součástí medailonku měla být i fotografie osobnosti, ale to je nemožné u lidí, kteří žili v době, kdy fotografie neexistovala, nebo se prostě vhodné fotografie nedochovaly. Proto jsme se rozhodli svěřit tuto úlohu slovenské ilustrátorce Zuzaně Jesenské, která z dostupných obrazových materiálů ke každé osobnosti pořídila skvělé kreslené portréty.

Miloš Dvořák (foto Pavel Mészáros)

Leckdo by mohl namítnout, že podobný zájem je poněkud morbidní, ale málo platné, i smrt je součástí života a pohřbívání je součástí kultury. Jak se díváte na současnou péči o hřbitovy?
Myslím, že rok od roku se ve většině případů zlepšuje. Zřejmě si začínáme uvědomovat, že to, jak se chováme a jak přistupujeme k péči o pozůstatky a odkaz našich předků, je jistým odrazem vyspělosti společnosti. Hřbitovy jsou stále lépe udržované a hroby opečovávané. Jsem trochu smutný z toho, že řada jmen se nenávratně ztrácí třeba v případě rozptylů, nicméně jde o zákonný a přípustný způsob pohřbu. Stejným způsobem se ztrácí stopa po zesnulých i v případech, kdy pozůstalí uloží urnu někde na svém pozemku nebo si ji nechají doma ve skříni, případně provedou rozptyl kdekoli a zcela anonymně, třeba do Vltavy.

Bezruč Petr - 1 (1867-1958), básník; Opava, Městský hřbitov (předpolí odd.10), plastika od Vladimíra Navrátila

Vzpomenete si, s kým jste měl největší práci co do hledání hrobu a co to obnášelo? Případně z jakého objevu máte největší radost?
Za všechny jeden příklad. Chtěl jsem najít a zdokumentovat náhrobek Jarmily Šulákové. Věděl jsem, že má náhrobek na „Valašském Slavíně“, u kostela ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Jenže jsem zjistil, že tam vlastně pohřbena není, že jde pouze o symbolický hrob. Bohužel, není to jediný případ. Málokdo totiž ví, že na tomto místě se mezi skutečnými hroby najde řada těch, které ve skutečnosti hroby nejsou. To považuji za dost nešťastné, že tahle skutečnost tam není nikde uvedena. Podobně je na tom třeba „symbolický“ hrob herce Františka Hanuse, který ve skutečnosti leží v Praze na Šáreckém hřbitově, nebo autor Broučků Jan Karafiát, pohřbený v Praze na Vinohradském hřbitově. Zatímco třeba Emil Zátopek, Jiří Raška, manželé Podešvovi či Ludvík Daněk v Rožnově pohřbeni opravdu jsou. Bohužel, pravé hroby od těch symbolických nerozeznáte. Když jsem zjistil, že má Jarmila Šuláková skutečný hrob ve Vsetíně, vypravil jsem se tedy do Vsetína. Ale bylo to v sobotu, takže v kanceláři správy hřbitova nikdo nebyl a já se nemohl zeptat na přesnou lokalizaci hrobu. Zjistil jsem, že hrobů Šulákových je na hřbitově několik, a mně se, bohužel, podařilo vyfotit ten nepravý. Později jsem se na správu hřbitova obrátil a oni mi ten správný hrob nakonec označili, a abych nemusel absolvovat cestu do Vsetína podruhé, poslali mi dokonce i fotografie.

Talich Václav - 1 (1883-1961), Beroun, Městský hřbitov, autor busty Karel Otáhal (XXV,5)

Chystáte další díl „Průvodce“?
Víte, tahle kniha je – těžko říct, zda bohužel nebo bohudík – v podstatě nekonečným příběhem. Materiál do ní nikdy nepomine, a to díky pomíjivosti života. Čtvrtý díl už mám téměř připravený, ale chtěl bych do něho ještě zařadit stránky věnované některým letos zemřelým osobnostem. Rád bych ve své publikaci měl například stránky herců Stanislava Zindulky či Václava Postráneckého, spisovatele Jiřího Stránského, zpěváka Karla Gotta, herečky Vlasty Chramostové a jejího muže, kameramana Stanislava Miloty a dalších. Zatím však nevím, budou-li vůbec své hroby mít, a pokud ano, podaří-li se mi je do blížící se uzávěrky objevit. Protože snad stále platí, že „Litera scripta manet“, tedy že napsané zůstává, rád v tomto úsilí budu pokračovat, aby se slavná jména z řad našeho národa časem nevytratila…

Foto Pavel Mészáros a archiv Miloše Dvořáka