Kultura21.cz

Vždycky tvrdě pracovala, což se projevilo už na začátku její kariéry, kdy proměnila své šance za mnohaletou mezinárodní kariéru. Talent, intelekt, ale také dřina a pokora, to už jaksi patří k pěvkyni Dagmar Peckové léta. A i když má krásnou rodinu a odrostlé děti, dodnes je její vášní divadlo, ať už operní nebo činoherní, interesantní hudební projekty nebo festivaly. Třeba Zlatou pecku si vymyslela a funguje už pěkně dlouho, byť to není jednoduché. Ale co je dnes jednoduché.

Nemůžu se hned na začátku zeptat ne letošní ročník festivalu Zlatá Pecka, který přinesl spoustu nádherné hudby a přivedl několik hvězd. Dá asi hodně práce přivézt sem do hudební veličiny…

Pořádat festival, kde ve velké míře převládá klasické nekomerční umění, se z dnešního pohledu může jevit jako čiré bláznovství. Musím se jako umělecká ředitelka ohlížet na připomínky, jestli je daný program dostatečně atraktivní a jestli se “to” bude dobře prodávat. Takže se snažím spojit příjemné s užitečným. A myslím, že zrovna letos se festival v tomto ohledu vydařil.

Už víme, že Zlatá Pecka dramaturgicky propojuje jedno téma (výraznou hudební osobnost, nebo styl) ve čtyřech základních uměleckých disciplínách – hudba, divadlo, film a výtvarné umění. Letos nás všemi těmito uměleckými žánry prováděl největší Čech Jára da Cimrman. Protože to je přesně ta osobnost, která svým dílem zasahovala až do nejslavnější éry vídeňské operety. Naprosto skvěle o tom promluvil člen divadla Járy Cimrmana, pan Petr Brukner na slavnostním koncertním provedení Straussova Netopýra. Dirigent večera, také všestranný umělec Jan Kučera, namaloval obraz s názvem: Objevitel kvartoly Jára da Cimrman vysvětluje nechápajícímu králi valčíků Johannu Straussovi ml. kvartolu. Obraz byl vydražen a výsledná suma byla převedena na účet chrudimského Hospice.

Při promítání filmu Jára Cimrman ležící spící v místním chrudimském kině se konečně opět sešli Nývlt s Macháněm. Ve Východočeském divadle v Pardubicích hostoval v rámci Zlaté Pecky soubor Divadla Járy Cimrmana s divadelní hrou Hospoda na mýtince a diváci mohli opět obdivovat legendy tohoto souboru – Zdeňka Svěráka, Miloně Čepelku a Petra Bruknera.

Co ještě obohatilo letošní Zlatou Pecku?

Hlavní dějovou osou byly oba programy – Pěvissimo (pro mladé pěvce do 30 let) a Talentissimo (pro obzvlášť nadané mladé hudebníky do 16 let). I mistrovské pěvecké kurzy v rámci Pěvissima proběhly. Jako lektor byl letos povolán německý basbarytonista René Pape. Komorní pěvec Státní opery v Berlíně, Bavorské státní opery a Vídeňské státní opery. Stálý sólista MET, milánské La Scaly a Salzburských festivalů, držitel několika Grammy awards a Echo ocenění. A nejenom, že předával své bohaté pěvecké zkušenosti čtyřem mladým pěvcům, ale v přenádherném prostředí kostela sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě přednesl v českém jazyce všech deset Biblických písní Antonína Dvořáka za doprovodu mladého varhaníka Alfréda Habermanna.

Zaujal mě plakát na Pěvisssia, což je příklad úžasné tvorby grafika Jana Lišky. A ještě důležitá otázka - co dělá operní hvězda světového formátu v Chrudimi a Vysokém Mýtě?

René je můj kolega z doby, kdy jsem působila jako sólistka ve Státní opeře v Berlíně. Potkali jsme se tam přesně před pětatřiceti lety. Pak jsme se samozřejmě potkávali i na dalších štacích v Mnichově, Salzburku, nebo Paříži. Ale ty začátky byly stejně nejkrásnější. To nám nebylo ještě ani třicet…

Festival Zlatá Pecka se pomalu rozrůstá po Pardubickém kraji. Působíme v Holicích, Vysokém Mýtě, Heřmanově Městci, České Třebové, v Pardubicích, ale i v Praze. Letos festival navštívilo ca 3500 diváků a posluchačů a zaměstnali jsme kolem šedesáti umělců, dva orchestry a dva sbory a dva divadelní soubory. Pořádající spolek Zlatá Pecka pracuje ve čtyřech lidech a máme toho po skončení festivalu všichni do jednoho plné kecky. Nevím, jestli si to ti rádoby znalci a kritici dokáží představit, zvláště ti, kteří ještě sami nic nedokázali.

Asi už máte jasno, jakému tématu či osobnosti věnujete příští ročník…

Tak samozřejmě. Nejenom, že máme jasno, ale jsou oslovena všechna symfonická tělesa, sbory, sólisté, lektoři, komorní tělesa, divadelní soubory. Festival bude zcela věnován české hudbě a jejím mottem bude Smetanův citát “V hudbě život Čechů”. Protože, jak víme, rok 2024 je nejenom každé desetiletí celosvětovým rokem české hudby, ale i navíc 200. výročí narození Bedřicha Smetany.

A jako každoročně nastává období, kdy podáváme žádosti, píšeme ponížené supliky a žádáme instituce a různé nám milé firmy o finanční příspěvky. Je to přesně ta doba, kdy nevíme, zda se festival vůbec uskuteční. Mnozí nabyli názoru, že bychom si na sebe měli vydělat. Ale pokud chceme vskutku poctivě dělat krásné a nekomerční umění, a ne pokleslou zábavu, tak věřte, že ze vstupného se v tomto žánru dnes už mnoho nezaplatí. Jako příklad uvedu situaci s koncertem vskutku světové operní hvězdy René Papem. Například v Salzburku na něj stojí vstupenka ca 500€. My měli průměrné vstupné za 500 korun a měli jsme co dělat, aby se kostel zaplnil. A ještě nám bylo vyčítáno, jak je vstupné předražené. Nedávno navštívila mé rodné město popová zpěvačka. Vstupenka stála 1500 korun. Bylo vyprodáno během pár hodin a nikdo si nestěžoval. Tak to je ta komerce versus něco umělecky mimořádného… A to je jen jeden příklad z mnoha.

Nová sezóna je v plném proudu. Jakou zajímavou práci máte za sebou a co před sebou?

Tak samozřejmě dále cestujeme po vlastech českých nejen s divadelní hrou Jana Jiráně Carmen y Carmen, ale i s Mistrovskou lekcí Terrence McNallyho. Nedávno jsme opět byli hosty v pražském divadle Kalich. Teď mě ale čeká Národní divadlo v Praze a skvělá, velmi vtipná opera Richarda Strausse Ariadna na Naxu.

Kdysi, v roce 1986, jsem v této opeře debutovala v drážďanské Semperoper. Jako jedna z lesních víl Dryáda. Režisér nás umístil na jakousi ve vzduchu se pohybující konzoli. A my jsme brázdily vzduch jeviště. Musíme vzít v potaz, že v Čechách tehdy nebyl Richard Strauss téměř vůbec známý. Moc jsem o něm jako adeptka konzervatoře a členka Hudebního divadla v Karlíně nevěděla. Je to dost komplikovaná hudba, zvláště v ansámblu. A i když jsme všechny tři víly byly velmi dobře hudebně připraveny, tak stačilo jedno malé zaváhání jedné z nás, nebo nepozornost směrem k dirigentovi, když se “létající” konzole rozjela o dobu dříve, či později, a byly jsme v háji. Všechny. Dirigent zoufale mával z orchestřiště. Nevěděl, jestli se víc věnovat nám, nebo orchestru… Blbý v této výšce bylo, že jsme nemohly utéct. Pak jsme dostaly kapky a před každým představením zkoušely do úmoru.

Ale vy máte právě s touto operou zajímavé zkušenosti, ne? To nebyly jen subrety na létající konzole…

Ano. Další roli v této opeře – Komponistu (nebo chcete-li česky skladatele) jsem pak dostala v Berlínské Staatsoper v roce 1991. Velmi obtížná, téměř sopránová poloha mně vyhovovala. Byla jsem jako Komponista tak úspěšná, že jsem ji do konce devadesátek ještě zpívala v dalších inscenacích v Hamburku, Curychu, Mnichově a Drážďanech. Teď se po více než dvaceti letech do této opery vracím ve třetí roli – Majordóma. Je to role mluvená a je to role mluvená v němčině. A i když žiju téměř čtyřicet let (s menšími, či většími přestávkami) v Německu, tak o sobě nemohu tvrdit, že mluvím tzv. Akcentfrei. Prostě tam se to slovanství nezapře. Ne ve zpěvním textu, ale v mluveném slově zcela jistě.

Takže jste to musela nadřít, aby to bylo perfektní…

Celé prázdniny jsem se věnovala dikci a poctivě navštěvovala hodiny deklamace u jednoho herce a pedagoga z freiburské činohry, který mi vtloukal do hlavy kdy v žádném případě nerolovat r, l poslat na přední zuby, nejméně tři odlišnosti ve vokálu e, úzké a otevřené o, a podobné laskominy… Velmi se na tu roli těším. Vlastně je celý děj opery věnován dnes obzvlášť citlivému tématu – klasická krása umění a vzdělání versus komerce a nevědomost. Premiéry jsou 19. a 21. ledna 2024. Diriguje Robert Jindra, režie se ujala Sláva Daubnerová.

Stále zavalena prací, což je ale dobře. Budou vánoční koncerty?

Budou. Dva. S názvem Exaltatio. Jeden je v nádherném prostředí kostela svatých Šimona a Judy na Starém městě pražském 5. prosince v 19.30 hod. Musica Bohemica a úžasný Jaroslav Krček, já a mladý nadějný tenorista Marek Žihla. Na programu jsou adventní a vánoční písně, koledy staré Evropy, barokní kancionály a také skladby Jaroslava Krčka na téma mariánského symbolu. Je to velmi dobře sestavený program. Toto zopakujeme ještě 17. prosince v olomoucké Redutě.

Během kariéry vám vyšla plejáda žánrově odlišných alb. Které by to z komerčního hlediska to nejúspěšnější, a na druhé straně - které je vaší srdeční záležitostí?

Myslím, že nejvíce jsem trefila “nerv doby” v roce 2018 prvním vánočním albem Nativitas s Musicou Bohemicou a Jaroslavem Krčkem. Toto album bylo přibližně deset týdnů v jakési hitparádě úspěšnosti na prvním místě. Tak ano, úpravy starých evropských koled a písní Jaroslavem Krčkem jsou jedinečné. Ať už ve stylu barokním nebo tradičně lidovém. O dva roky později jsme vydali ještě jakési volné pokračování Exaltatio, ale to prošlo díky COVIDu téměř bez povšimnutí. Je to škoda, protože je přinejmenším stejně krásné, jako to první.

Pokud mám mluvit za sebe, tak bych asi nejvíce ocenila všechny nahrávky Mahlerových písní. Jak z let devadesátých, které se dnes dají sehnat na reedici pod názvem Dreams, ale i Mahlerovu Píseň o zemi z roku 2015.

Samozřejmě Dvořákovy Songs. Za tuto nahrávku jsem v roce 2003 získala první Zlatou desku Supraphonu. A v roce 2019 jsem dostala další dvě Zlaté desky za Wanted (písně Kurta Weilla 2016) a právě za Nativitas (2018).

Jak berou vaši kariéru vaši dnes už odrostlé děti?

Myslím si, že dobře. Vždy jsem se snažila žít, pracovat, vystupovat i bojovat za kvality života a mé profesionální činnosti tak, aby se právě moje děti za mě nemusely stydět. Někdy opravdu nechápu kolegyně, které ač mají děti malé, nebo v pubertě, neberou na ně vůbec ohled a jedou v bulváru jakousi pofidérní kariéru a je jim v podstatě jedno, jak právě děti, jejich děti, toto vnímají, nebo jednou vnímat mohou a budou…

Co vás zaujalo v poslední době na naší kulturní scéně?

Protože 18. listopadu 1883 bylo slavnostně otevřeno Národní divadlo v Praze Smetanovou operou Libuše, bylo právě k tomuto výročí uspořádáno 18. listopadu 2023 opět tamtéž slavnostní představení tohoto titulu. Libuši zpívala slovenská pěvkyně Mária Porubčinová. A skvěle! Stejně tak zbytek castu byl velmi dobře vyladěn a můžu jen zkonstatovat, že to byla vskutku slavnostní událost, kde byl svět, hlavně ten hudební, zcela v pořádku. Ale nemohu se zbavit dojmu z režijního pojetí opery, které vycházelo z Jiráskových Starých pověstí českých a výtvarně z Muchovy Slovanské epopeje, že Cimrman nás všechny přežije (smích)!

A můj další kulturní zážitek? Současný český skladatel Robert Jíša premiéroval znovuzrození svého projektu HourGlass v nádherném prostředí Anežského kláštera. Byly to zvuky velmi mystické a meditativní.
Když jsem vás viděl ve hře Mistrovská lekce, napadlo že, že byste měla šanci i v Sunset Boulevard…

Nepřipravuje něco podobného, anebo existuje role, kterou byste si ráda zahrála?

Samozřejmě existuje spousta rolí, které mě zřejmě v životě čekají… ale už ne v tomto, ale v tom dalším (smích). Jan Jiráň pro mě napsal další divadelní hru, jen musíme najít divadlo, které ji uvede. Jinak snad už mohu prozradit, že Marek Epstein napsal divadelní hru o Mileně Jesenské, která mě na podzim roku 2024 čeká opět na prknech mladoboleslavské činohry. Tak uvidíme.

Zdroj foto: Jiří Štarha, Pavel Petruška, Jaroslav Urban a archiv Dagmar Pecková