Kultura21.cz

Janka Ryšánek Schmiedtová doposud autorsky a režijně pracovala na více než šedesáti inscenacích po celém Česku a Slovensku. Mimo jiné i na projektech "Divadlo v socialní akci" s lidmi z náhradní rodinné péče a s matkami samoživitelkami. Je šéfredaktorkou časopisu Předškolák a redaktorkou časopisů Časostroj a Žvejka. Pravidelně píše i pro týdeník Vlasta. Spolupracovala s Českým rozhlasem a podílela se na organizaci nejrůznějších společenských akcí a festivalů.

Na úvod bych vám chtěla pogratulovat. Herečka z vámi režírované hry Marie Antoinetta získala za titulní roli Cenu Thálie. Je to první takový úspěch ve vaší tvorbě?

Těch nominací už bylo víc a cen následně také, za činohru i hudební divadlo. Všechny byly pro herečky a jedna pro Tomáše Savku, takže jsem režisérka, která rozumí ženám a Savkovi... Teď však vážně: nerada v umění soutěžím, ale i tak mě vždycky nominace potěší, nemohu si pomoct, umožňují mi, a nám, totiž na chvilku zastavit a užít si ten moment, že se něco povedlo a že to jiní lidé vidí. Navíc v případě libereckého divadla mi bylo jasné, že dát na repertoár extravagantní inscenaci o Marii Antoinettě s hudbou Vladivojny La Chii je risk, který taky mohl znamenat jen díru do rozpočtu a rozpaky. Když jsem ale začala se souborem v čele s oceněnou Karolínou Baranovou pracovat, najednou se ukázalo, že nám to společně nebývale jiskří, že je to setkání, ke kterému mělo a snad i muselo dojít. To, myslím, cítí i diváci a komise, která udílí Ceny Thálie. Prostě to celé má strhující energii, a už jen proto si tu proměněnou nominaci Liberec zaslouží.

Kvůli projektům dost cestujete. Není to náročné?

Je. Ale zároveň mi ta má profese dala možnost poznat velkou část naší republiky. Nejen Prahu a Brno, taky Ostravu, Olomouc, Zlín, Šumperk, Pardubice nebo právě Liberec, zkoušela jsem i v Bratislavě – a poznat dobře všechna ta města, to mělo a má smysl. Náročné bylo nebýt doma, spát na ubytovnách, jíst, kde se dá, což mi ale v plné síle došlo vlastně až s pandemií, kdy jsem najednou měla čas a prostor na to žít normální život s manželem. Aha, takhle to mívají lidé, došlo mi, to je pěkný. S narozením syna Rudolfa tenhle můj nomádský život částečně skončil, užila jsem si ho však vrchovatě a stejně budeme dál žít jinak než většina lidí.

Jste čerstvou maminkou. Jak divadelní branže přijímá ženy, které se staly maminkami?

Nepřijímá je, ženy v mém oboru často s narozením dětí mizí a nebo dál pracují s vypětím všech (nejen svých) sil a de facto na okraji zájmu. Ono etablovat se a až pak mít potomka je trochu ruská ruleta – stejně jako přerušit na několik let pracovní nasazení, a pak se snažit dostat zpět. Divadelní svět je mužsky a promužsky nastavený a i když se už objevují mladí lidé, kteří by uvítali změnu, stále se setkávám s názory, že ženy u divadla není nutné platit stejně jako muže, protože je to pro ně spíš koníček a živí je manžel, případně, že jim není nutné dávat velké výzvy, protože ony se spokojí s menšími inscenacemi nebo pohádkou, neboť přece ví, kde je jejich místo. Smála bych se tomu, kdybych nevěděla, že divadelní svět má tendenci poměrně dobře kopírovat celkové nastavení společnosti.

Zabýváte se také tématem stereotypů kolem žen, třeba ve svých článcích pro časopis Vlasta. Jak si podle podle vás jako společnost stojíme?

Myslím, že se změny pomalu dějí, ale obecně stále rádi předstíráme a toho pokrytectví se nějak nemůžeme zbavit. Toužíme být moderní, současní, světoví, a tak tvrdíme, že jsme rovní a všechny ty pěkné věci kolem, ale někde uvnitř si myslíme své. Kdesi ve stínu každodennosti je vše při starém, tendenčně nastaveno. Stále dokola ženy bojují s nižším platovým ohodnocením nebo ponižováním v práci, kde se od nich očekává, že budou pracovat víc než muži ve stejném úvazku, navíc používat empatii, vařit kafíčka, péct koláče a vždy se všeho rády ze dne na den vzdají, aby mohly rodit děti a starat se o rodinu, což se bere jako taková šmudla práce bez ocenění, za kterou ale musíme být vděčné, protože kvalita ženy se přece pozná až v ten moment, kdy se obětuje. Ach jo... Ta mladší generace, která se už nyní ozývá, tohle odmítá a ti lidé mají pravdu, fandím jim. Já osobně nesnáším to podivné devadesátkové nastavení, které platilo, když jsem dospívala – že rodina není vlastně důležitá, že hlavní jsou prachy, kariérní postup a vypadat cool před sousedy – to vše ale bylo spíš pro muže, neb žena má jen dvě možnosti – být sexuálním idolem a múzou a nebo matkou a pečovatelkou. Taková nuda!

Tvoříte komiks o Hurvínkovi a nyní jste čerstvě po premiéře divadelní inscenace Hurvínkovo moře snění. Jaké je pracovat s tak legendárními postavami? Jsou pro děti stále živé?

Pracovat pro Divadlo Spejbla a Hurvínka pro mě byla a je výzva. Když jsem se rozhodovala, zda do ní jít, právě legendárnost postaviček mi přišla jako velké ano i ne zároveň. Pak jsem ale viděla, jak na hrdiny reaguje má neteř a synovec, milují je. A naštěstí se celé vedení divadla shodlo na tom, že je třeba zkusit legendu přesunout z muzeálního nastavení do 21. století, to pro mě smysl mělo a má. Proto jsem hned postavičky vystavila zkoušce z největších – miminímu divadlu pro děti od 1 roku do 3 let. Svůj kus v tomto žánrů již mají pes Žeryk (inscenace Žeryčku, hop!) a nyní nově i Hurvínek (Hurvínkovo moře snění).

Hurvínek není vaše jediná tvorba pro děti. Tvoříte také časopis Předškolák. Jak se vám daří skloubit dohromady tolik projektů?

Já se divadlu pro děti věnuji systematicky od absolutoria na vysoké škole. Stejně jako psaní pro nejrůznější periodika. A to se časem spojilo v to, že jsem začala vést časopis Předškolák a přispívat do skvělého Časostroje. Ono to vypadá, že dělám strašně moc věcí, ale stíhat se to dá. Zvlášť, když svou práci dělá člověk rád, protože věří v její smysl, a má v rodině podporu. Nutno ale také říct, že jsem workoholik, což je i není fajn, my jsme k tomu ale byli systematicky vedeni, makat, makat a makat.

Prosadit se v uměleckém oboru je pro mnoho lidí sen, který jim připadá nesplnitelný. Co byste ráda lidem ze své zkušenosti vzkázala nebo poradila?

Když člověk najde umění v sobě, už mu ho nikdo nikdy neukradne. Duše je základ, můžete vystudovat, projezdit celý svět a vyhrát všechny ceny, ale bez duše to nepůjde. Hledejte svou duši a nenechte nikoho, aby se o ni otíral, aby ji ponižoval nebo se jí vysmíval, je to to nejcennější, co máte.

A vy máte nějaký sen, který byste si profesně chtěla splnit a ještě na vás v budoucnu čeká?

Přesně před rokem jsem zjistila, že jsem těhotná. Tehdy mi blesklo hlavou, že jde o zázrak a že budu mít skutečně v životě vše. Postupem času se ukázalo, že v Divadle Spejbla a Hurvínka mě berou i s miminem, stejně jako v dalších divadlech, třeba Moravském divadle Olomouc. Pracovní nasazení jsem zmírnila, manžel kývl na to, že půjde na mateřskou a budeme první měsíce doma spolu. Takže já svůj sen aktuálně žiji. Sice mi k večeru padá hlava únavou a mám křeč v zádech, ale neměnila bych ani vteřinu tohohle zmatku, protože vede k tomu, že jednou můj syn s manželem budou sedět na mé premiéře, a pak mi řeknou, jak se jim to líbilo. A upřímně: co je víc?

http://janka.rysanek.cz/