Dalibor Gondík: Přímý přenos v televizi nemůžu prošťouchnout

Dalibor Gondík: Přímý přenos v televizi nemůžu prošťouchnout

GONDIK 200Oblíbeného herce Dalibora Gondíka můžete vidět v představení v divadle Kalich i na televizní obrazovce. V našem rozhovoru vám prozradí, jak se k herectví dostal a jak vnímá plusy a mínusy této profese.

 


Dalibore, jak ses dostal k divadlu a hraní?

To se musím vrátit do roku 1982, kdy mi bylo 12. To jsem poprvé tátovi řekl, že bych se chtěl přihlásit na konzervatoř. V roce 1984, přes různé komunistické peripetie, které by vydaly na další rozhovor, mě nějakým omylem na konzervatoř prostě vzali…. Pak, po revoluci, se do divadla moc nechodilo. A v roce 1994 jsem od Milana Schejbala dostal nabídku do ABC.  No, a od té doby se to se mnou profesionálně veze. Předtím jsem byl zaměstnaný v divadle na Kladně, také jsem hrál v divadle U Wolkerů (dnes Divadlo v Dlouhé) a různě jsem hostoval. Ale ABC se na 13 let stalo mým domovem.


Vy jste se sestrou Adélou dvojice, která je více méně nerozlučná. Jak to s vámi bylo – inspirovali jste se jeden od druhého nebo jste tou divadelní cestou šli společně?

Aduš říká, že ji napadlo jít na konzervatoř, když jsem tam byl já. Ale také z legrace říká, že chtěla jít do Prahy, pryč od rodičů, ze Sokolova… Nevím, já bych řekl, že tenkrát se Adéla nechala inspirovat mnou, byť jsme se na škole téměř neviděli. Ona byla v ročníku s Alešem Hámou, Kubou  Wehrenbergem, Terezou Pergnerovou nebo Kateřinou Hrachovcovou – prostě s touto bandou, 4 roky pode mnou.  Ale pak jsem tam začal učit, a tak se ze mne stal jejich, jak z legrace říkají, profesor, a začalo další, naprosto neuvěřitelné období na Pražské konzervatoři (smích).  Postupem doby se to ale srovnalo a v mnohém začala Adéla inspirovat mne.

GONDIK2


Spousta herců, umělců se snaží svou rodinu hlavně své děti ochránit před tím, aby „nepřičichli“ ke světu kumštu. Ty jsi svou rodinu nějak bránil, aby se věnovala něčemu jinému než této divoké profesi?

Docela jo. Protože, pokud ten talent není evidentní, jako je například v rodině Hrušínských, tak se člověk podvědomě brání tomu, aby jeho příjmení, automaticky znamenalo vstupenku někam. Já to cítím tak, že jsme obyčejná rodina a syn Tedík je obyčejný žák 8. třídy. A tlačit ho za každou cenu anebo ho extrémně podporovat je podle mne špatné. Takže spíš z tohoto důvodu si myslím, že se každý rodič umělec bojí, aby to nebyla tlačenka.


Ale nebránil bys mu, kdyby se rozhodl jít cestou svého otce?

No, asi bych mu to hodně rozmlouval, když znám úskalí této práce. A také se to za posledních 20 let strašně změnilo. Teď je to všechno mnohem rychlejší, všechny zaujmeš na 10 sekund, pak už je na Facebooku někdo další. Je to taková složitá práce. A Tedík by musel být připravený na to, že to mnohdy také nevyjde. Budeš někde na periferii hoblovat divadlo a tady to o čem se bavíme, ta zlatá Praha kde jsou všichni nadšení, každý vystupuje v seriálu, to se vůbec nemusí stát a podařit.

GONDIK3


I když jsi etablovaný herec a moderátor, přemýšlel jsi někdy nad tím, že bys dělal jinou profesi? Řekl sis někdy vážně, že to balíš, že to nemá smysl?

Asi když mi bylo 22 nebo 23 roků, než jsem dostal nabídku od Milana Schejbala. Díky okolnostem jsme s rodiči žili v Sokolově, měli jsme obchod a já jsem stál za pultem a rozvážel jsem zákusky. A tenkrát, pamatuju si to přesně, jsem si říkal: „ Jo, tak budu dělat tohle.“ Třeba to ale bylo i tím, že jsem byl ještě mladý.  Ale přiznám se narovinu, že já zas na tom všem tak úplně nelpím. Kdyby teď někdo mávnul a řekl, že mám být třeba taxikářem, tak mi to asi vadit nebude. Prostě budu taxikářem. Já to beru tak, že každá práce je nutná a poctivá, pokud ji člověk dělá poctivě. Ale uznávám, že herectví mě baví, cítím se v něm pevný „v kramflecích“.


Znamená to, že bereš život tak, jak přichází? Naučil ses hrát s kartami, které máš v ruce?

Přesně tak. Ono díky tomu, co se člověku děje, asi ani nic jiného nezbývá.  Nechtěl bych to zjednodušit na to, že by si člověk měl vážit každé sekundy, protože ta další už být nemusí. To by se asi jeden zbláznil. Ale je pravda, že život nechávám běžet. Nic neovlivním, nic s tím neudělám. A jestli to takhle nejvyšší chce, tak to prostě tak bude. Zrovna v mém případě to bylo prakticky neovlivnitelné.


Kdy si přišel poprvé hrát do Divadla Kalich?

Do Kalichu jsem nakoukl, když byla premiéra Hamleta, to jsem byl ještě v ABC. A pamatuju si to jako teď. Stál jsem tam vzadu, Sabina Laurinová byla na jevišti a já jsem hned věděl, že je tam všechno úplně v pořádku. Člověk se jen nadechne a je to super. Hrozně se mi tam líbilo a do teď z toho mám radost, že jsem z divadla ABC v ulici V Jámě přešel jen do Jungmannovy ulice, kde mi Michal Kocourek s roztaženýma rukama řekl, ať si tam jdu zahrát. To byl moment, na který nikdy nezapomenu. V Kalichu jsem si zahrál třeba v několika muzikálech, byly to nezapomenutelné zážitky. Měl jsem tu čest hrát v činohrách třeba s Janou Paulovou nebo Pavlem Zedníčkem. To je něco úplně neuvěřitelného. Já se tam už cítím jako doma. Jako kdyby se mi to ABC vykouřilo, byť to samozřejmě bylo důležité, veliké, ale jak všichni odešli, tak se to jakoby vypaří. A protože ve hře Splašené nůžky hrajeme v Kalichu s Ťuldou Brouskem, tak mám pocit, že spolu hrajeme pořád, jako v tom ABC. To už je teď 21 let.

GONDIK4


Jsi muž mnoha profesí. Kromě hraní také moderuješ. Co tě víc naplňuje, divadlo, televize nebo rozhlas?

Mám pocit, že všechny ty činnosti se vlastně kryjí s divadelní profesí. Jeden den hraju komedii, další tragédii, pak je to nějaká crazy šílená věc nebo absolutní drama. Myslím si, že to je pro herce, pokud k tomu má samozřejmě vlohy a chuť, vlastně úplně stejné. Když jsem v Českém rozhlasu 2, ráno od 5 do 8:30, tak tím v tu chvíli žiju. Moderace v televizi je zase úplně něco jiného. A divadlo, to je ten základ. Tam ta profese úplně začíná. Celá řada dobrých moderátorů tam začínala, například Honza Čenský je přece hlavně herec. Ale samozřejmě, jsme moderátoři, ne zpravodajové. Radiožurnál to jsou pro mě naprostí profíci. Mezi ně člověk může maximálně nakouknout.


Je něco, co tě na tvých profesích štve?

To je hezká otázka. Štve mě, že se v televizi všechno předtáčí. Já bych to chtěl přímým přenosem, protože divadlo je přímý přenos, rozhlas je přímý přenos a v té televizi to nějak nemůžu prošťouchnout. Ale já věřím, že se mi to podaří. Já totiž přímé přenosy miluju. Pamatuju si jako dnes, když jsme se ségrou moderovali Slavíka 1999, jak tam stojíme, hudba už hraje, já se těším a vedle mne stojí úplně bílá Adéla s asistentkou režie Káčou Houskovou, která kouřila, byla taky bílá jak stěna a jenom mi říkala: „Ty seš úplnej magor, ty seš úplnej magor.“ A já jsem byl nadšený, protože to kouzlo přímého přenosu se nedá absolutně ničím popsat ani nahradit. A i když jsem dělal třeba v Karlíně velkou show pro Českou televizi Královny popu, tak jsme to sice natáčeli na záznam a pak se to teprve vysílalo, ale já jsem se domluvil s režisérem Michalem Čechem na tom, aby to zastavil jen v případě, že by se stalo něco opravdu velkého. A fungovalo to. Měl jsem pocit přímého přenosu a ten je pro soustředění úplně jiný

GONDIK5


Myslíš si, že dnešní televize, vzhledem k tomu, že jde v první řadě o peníze, mají z přímých přenosů strach? Strach z toho, že se něco stane, že by přišly o diváky nebo inzerenty?

Ne, to určitě ne. To je technicko-realizační věc. Prostě se něco natočí, postřihá a pustí se to kdykoliv. Teď jsem natáčel seriál Všechny moje lásky a tyto díly půjdou od ledna. Naši show Muži proti ženám jsme točili přesně před rokem. To má tenhle důvod. Živě se vysílá jen MISS, TÝ TÝ, Lev a podobně.


www.divadlokalich.cz


 

Přihlášení



Soutěže

Hana Zagorová dokázala oživovat písničky, byla v nich krása, oduševnělost a poetika

I kdyby nazpívala třeba jen třetinu toho, co ve své kariéře Hana Zagorová skutečně natočila, tak by byla pořád tou milovanou zpěvačkou. I když nevyzpívala tři oktávy, uměla chytit za srdce, zaujmout. Už od svých uměleckých začátků dokázala oživovat písničky. Textem, výrazem, atmosférou a pak ještě čímsi, co v sobě nemá každý zpěvák.

Bouřlivé ticho po pobřežní cestě

Po tisícikilometrové Jihozápadní pobřežní cestě se manželé Raynor a Moth snaží vrátit k normálnímu životu a zase žít mezi čtyřmi zdmi. Jenže to pro ně není vůbec jednoduché. Raynor bojuje se strachem z lidí i z budoucnosti a Moth vzdoruje postupující nemoci. Ale postačí neuvěřitelné gesto někoho, kdo si přečetl o jejich putování a ztrátě domova, a znovu se v nich probudí síla a odhodlání.
Kazda
Banner

Videorecenze knih

Rozhovor

Na dráhu modelky se rozhodně nechystám, říká Soňa Drábková

sona perexOkatá a sympatická černovláska. Tak lze charakterizovat Soňu Drábkovou, která v minulých týdnech pózovala Robertu Rohálovi. Společně vytvořili fotografickou kolekci, jejíž vernisáž proběhne začátkem příštího roku v Kroměříži. Zatímco v případě ...

Hledat

Odvážná rebelka, která jako jediná může zachránit království

Malá Mia je sirotek žijící ve středověkém městě, v němž zná každý kout. Je samostatná a velmi vynalézavá, a tak se jí a jejím třem lasičkám daří přežít na ulici, a to zejména díky krádežím jídla. Jednoho dne Mia prchá před strážemi a narychlo se převlékne do princeznovských šatů.
Kazda

Čtěte také...

Ivana Hutařová těší prvňáčky i milovníky detektivek!

ivana hutarovaIvana Hutařová má za sebou úspěšný a hlavně zajímavý projekt pro prvnáčky. A před sebou další Matyldu, takovou slečnu Marplovou českých luhů a hájů. Ivana Hutařová prostě nezahálí a tak mi to nedalo, aby...


Literatura

Idioti 21. století

idio200Vesna Tvrtković se narodila v roce 1982 v Sarajevu. Kvůli válce odtud v roce 1992 uprchla i se svojí rodinou do Prahy, kde se usadila, pracuje zde a žije spokojeným životem. V roce 2009 absolvovala obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckéh...

Divadlo

Rukojmí bez rizika

IMG 20170814 193557V letním období jsou v kamenných divadlech prázdniny, ale milovníci divadelních představení kvůli tomu smutnit nemusí, protože se mohou kulturním zážitkům oddávat mimo ...

Film

Co je otevřené dílo a jak ho vnímat

Otevrene dilo 200Od Umberta Eca u nás vyšly již leckteré spisy, avšak jeho první velký počin - Otevřené dílo - vychází teprve nyní, po více než půlstoletí od napsání, a to opět zásluhou nakladatelství Argo. I sám Eco si této práce zjevně vážil, protož...