Kultura21.cz

Je nepřehlédnutelný jednak svou výškou, jednak hereckým potenciálem, což stačil prokázat v řadě rolí na jevišti Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Charismatický absolvent brněnské JAMU má navíc i jméno, které dobře zní -  Ondřej Brett. Doslova z něj čiší energie a pohoda, což nepochybně patří k jeho mladí, ale určitě za to může i jeho angažmá „U Bezručů“.  I z následujícího rozhovoru vyplývá, že je v severomoravské metropoli spokojený a k životu i tvůrčímu štěstí mu prakticky nic nechybí.

Jak se cítíte v Divadle Petra Bezruče a jak jste se zabydlel v Ostravě?

V Divadle Petra Bezruče se cítím báječně! Bude to znít jako klišé, ale opravdu tam chodím jako domů a na své kolegy a kamarády se těším každý den. A pokud jste takhle spokojený v divadle, kde jste šest dní v týdnu, tak si na město zvyknete (smích).

Brno, kde jste vystudoval JAMU, vám nechybí?

Brno, jeho atmosféra, Špilberk, Petrov, JAMU, sedánky v Lužánkách, přátelé, spolužáci… To všechno mi chybí neuvěřitelně. Kdykoliv do Brna jedu, probouzí se ve mně sentiment – chodím nostalgicky po centru a na každém rohu mám sto vzpomínek.  Přeci jenom, Ostrava je jiná káva.

Máte mezi současnými kolegy hodně kamarádů?

Troufnu si říct, že mám v divadle nejen kamarády, ale i přátele, i když si někdy lezeme na nervy. Jsme spolu tak často, že už přesně vím, kdo bude jak reagovat na konkrétní věc, poznám na nich během jedné ranní vteřiny, kdo se jak vyspal.

Jak řešíte premiéry? Zvete na ně vaše nejbližší, příbuzné a kamarády? Anebo jste raději, když se objeví až na reprízách?

Na premiéry moc lidí nezvu. Ten večer totiž na jevišti většinou funguje zákon schválnosti. a co se nepokazilo do té doby, stane se teď – ulomená klika, stržená kulisa, odlepená podrážka... A navíc jsem nervózní z toho, jak diváci vezmou naši inscenaci. Takže premiéra pro mě není moc oddechový večer. Proto rodinu a přátele zvu raději na usazenější a klidnější reprízy.

Kdo vám obvykle na premiéře nejvíc fandí? Je to maminka nebo tatínek? Jak oni reagují na vaši divadelní práci?

Kdo mi fandí? To těžko říct. Doufám, že nám fandí všichni diváci v hledišti. Maminka s tatínkem jsou spokojení, že já jsem spokojený a velmi rádi jezdí do Prahy, kde hostujeme v Divadle v Celetné. Jinak sledují moje úspěchy a neúspěchy na internetu, přičemž jsou mnohdy víc informovaní než já.

Divadlo Petra Bezruče je vaše první angažmá?

Kdepak. Po skončení JAMU jsem dostal angažmá v Šumperku, kde jsme se na prvním zkoušení sezóny – šlo o inscenaci Eskymo je Welzl - potkali s Martinem Františákem, tehdejším šéfem Divadla Petra Bezruče, který mi nabídl angažmá v Ostravě.

Která role vám tu dala nejvíc práce?

Myslím, že v prvních týdnech je těžká každá role ať už z jeviště neslezete tři hodiny, nebo máte jen jednu repliku ve čtvrtém plánu. Musíte pochopit režisérův záměr, inscenační klíč a klíč k vaší figuře. Pokud se tyhle tři body splní, jde už pak zkoušení samo. Občas se stane, že jedna, dvě, nebo všechny tři indicie jen proletí kolem vás (smích).

Na kterou postavu či inscenaci rád vzpomínáte?

Obrovské vzpomínky mám na každou inscenaci se svými spolužáky v Martě (divadelní scéna JAMU), ze šumperského působení vzpomínám právě na Eskymo Welzla a na Hrdinu západu v režii Honzy Nováka. U Bezručů u mě boduje Osiřelý západ, který s námi nazkoušela nová umělecká šéfová Janka Ryšánek Schmiedtová a Můj romantický příběh v režii Dana Špinara.

Zkoušíte teď něco nového?

Nikolaj Penev s námi zkouší Tři mušketýry, kteří volně vychází ze své předlohy. Hraji figuru divadelního kritika, která se  - snad neprozradím moc -  stává Richeliem.

Sledujete recenze, dovedou vás někdy rozčílit a vzít vám chuť do práce?

Můj velký vzor Jan Fišar říká: „Nečtu dobré recenze, protože bych pak musel číst i ty špatné.“ - Ale mě to nedá. Ale učím se z nich nic nedělat.   

Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného než divadlo?

Nedovedu.

Které představení ať už v Ostravě nebo někde jinde vás v poslední době nadchlo?

Byl jsem v Národním divadle moravskoslezském na premiéře inscenace Odsun. Jelikož sám pocházím ze Sudet a viděl jsem své kamarády a kolegy v jiných hereckých polohách, než jsem je znal, tak mě to „rozstřelilo“. Moc krásné herecké divadlo.

Co televize, film, rádio? Máte tam hodně zářezů?

Kdepak! Ale něco málo jsem dělal jak pro rozhlas, tak pro televizi. A je to krásná, ale namáhavá práce – je to jiný styl než na divadle. Nemám praxi, tak do sebe nasávám všechno a je to šíleně intenzivní. A po půl dni v rozhlase se cítím, jak kdybych složil metrák uhlí (smích).

Máte při tom divadelním frmolu čas na něco jiného, třeba na koníčky, které s divadlem nemají nic společného?

Určitě, jinak bych zblbnul. Snažím se sportovat, hodně rád čtu, procházím se po Ostravě a chodím do kina.

Na co? A máte rád české filmy?

České filmy jsou zvláštní kapitola. Podle mě umí být hodně dobré, nebo hodně blbé…Do kina spíš chodím na zahraniční produkci. Snažím se vybírat filmy, které zkrátka potřebují velké plátno.

Pět filmů ať už z české nebo zahraniční provenience, které vás dostaly?
Moje top five? Nedotknutelní, Schindlerův seznam, Tanec v temnotách, Transamerica a Světáci.

Jak často jezdíte za rodiči na Liberecko? Děje se tak jen během divadelních prázdnin nebo i během roku?

K našim to mám vlakem šest, sedm hodin jízdy. Navíc mám bratra s jeho rodinou v Českých Budějovicích. Takže to málo volného času, co mi z divadla zbyde, ještě rozděluji mezi Jablonné v Podještědí a Budějovice. Vídáme se na Vánoce, dvakrát třikrát během sezóny a pak v létě. Ale voláme si a teď se naši chystají i do Ostravy. Takže naše vazby rozhodně netrpí (smích).

http://www.bezruci.cz/herec/557/ondrej-brett/

http://www.bezruci.cz/hra/tri-musketyri/

Foto archiv Ondřeje Bretta