Kultura21.cz

Pražské kino Ponrepo, studnice nedávných, dávných i pradávných filmů, otevírá nový cyklus nazvaný vizuální antropologie. Hodlá v něm představit proslulé dokumenty o zvycích a obyčejích exotických národů, přinášející svědectví o způsobu života dnes již zhusta odvátého. Už od 20. let vznikají obrazy formálně dokumentární, ale přitom vlastně inscenované - lidé před kamerou jen opakovali své obvyklé úkony, jakoby "zhuštěně" zprostředkovávali životní rytmus. A nezáleželo přitom, zda hrdiny byli Eskymáci nebo primitivní orientální etnika, jak je tomu ve filmech Tráva a Čang, uváděných o posledním dubnovém dnu.

Ve stopách cestovatelů a vědců (antropologů, etnografů…), kteří pronikali do nejzazších koutů planety, postupovali filmaři. A podnikali výpravy stejně náročné, možná i náročnější, protože už nestačilo, aby ve skrytu pozorovali, potřebovali aktivní spolupráci místního obyvatelstva a ochotu nechat se natáčet. To se rovněž týká amerických filmařů Meriana C. Coopera a Ernesta B. Schoedsacka, kteří v "němých" 20. letech předložili průhledy do nitra (pro amerického i evropského diváka) exotických národů.

Pokud vám tato dvojice umělců připadá povědomá, nemýlíte se: počátkem 30. let je proslavil hraný King Kong, kde se vskutku dokumentární věrohodností oživili civilizací nedotčený divošský svět, tedy to, s čím se důvěrně seznámili právě při práci na předchozích dokumentech. Nebyli jediní, mezi další tvůrce patří na příklad Edward A. Salisbury, který v téže době vytvořil spíše cestopisné leporelo V říši lidojedů, seznamující se zvyky domorodců v Tichomoří od Fidži až k Papuáncům.

I.

Tráva (1925) popisuje putování kočovného kmene v turecko-perském prostoru. Námět jim poskytla cestovatelka Marguerite Harrisonová, žena s bohatými zkušenostmi z revolučního Ruska, která se rovněž stala - na rozdíl od nich - přiznanou protagonistkou vyprávění, třebaže posléze odsunutou do pozadí. V popředí se přirozeně ocitli domorodci, kmen kočovných Bachtiarů, namáhavě se celý přesouvající do nových pastvišť. Vyprávění se odvíjí v jakýchsi dvou kapitolách, jedné kratší a druhé delší, které líčí nejprve náročnou cestu k vyhlédnutému kmenu a poté strastiplné putování spolu s ním a jeho stády: podle autorů se na pochod vydalo asi 50 000 lidí a statisíce zvířat, koní, skotu, ovcí i koz.

První oddíl, s téměř vědeckým zaujetím představující jednotlivé tvůrce a vysvětlující, proč před kamerou nebudou vidět všichni, zachycuje Harrisonovou, jak se ze středu Turecka vydává k íránským hranicím. Spatříme přenocování v karavanserailu neboli v jakémsi ubytovacím středisku pro karavany (s malebným pohledem na velbloudy ustájenými pod širým nebem). Pohlédneme na hrstku vojáků zajišťujících bezpečnost pomalu se pohybujících karavan. Značná pozornost je věnována lovci, jenž vybaven puškou i svéráznou zástěnou, za níž se schovává, aby jej zvěř neviděla, skolí kozoroha, kterého pak dovleče ke své rodině.

Vysvětlující mezititulky oznamují základní fakta o poměrech v tomto koutu světa, dokonce se mihne výrazné nasvětlení nočních scén (cestovatelčin vůz), tak příznačné pro pozdějšího King Konga. Jiným ozvláštněním je použití až groteskně zrychleného posuvu filmu při dokumentování povinností, které vykonává strážní jednotka.

Druhá, rozsáhlejší část začíná obhlídkou kočovného kmene, který se právě chystá na dalekou cestu - stádům totiž schází potrava a hrozí jejich uhynutí, pokud se nepřesunou do úrodnějších míst. Harrisonová se tu téměř vytrácí, jen čas od času se zcela anonymně mihne v záběru. Cooper a Schoedsack svou pozornost plně upínají na počínání kmene, který se stává jakýmsi kolektivním hrdinou (víceméně formálně upozorňují na náčelníka kmene a jeho syna coby osoby organizující celý přesun). V předvečer odchodu se staneme svědky tanečního reje a poté již následuje samotné putování.

V centru pozornosti se ocitají krutá protivenství přírody, která kočovníci musí překonávat - přeplavání široké a dravé řeky, brodění podhorskými ledovými bystřinami a zvláště pak přecházení zasněžených velehor. Nejen pro soudobé diváky film přináší obrazy vskutku nevídané: třeba řeku, po níž kvůli neschůdným protějším břehům museli plout, překonávají na vorech podpíraných nafouknutými kozími kůžemi neprodyšně sešitými, zvířata plavala sama, jen kozy odmítající do vody vstoupit museli kočovníci svázat a položit na vory.

Zasněžené hory, hrozivě se tyčící ve stále větší blízkosti, pak dokonce překonávají bosi (tvůrci ovšem nezjišťují důvody, pouze to konstatují), prodírajíce se úzkou stezkou. Právě pohled z výšky dovolil pořídit úchvatný záběr na nedozírný klikatící se zástup lidí a zvířat. Vznikla tak vskutku fascinující reportáž o jednom kolektivním stěhování v krajně nepříznivých přírodních podmínkách.

Režiséři své vyprávění záměrně opatřují napětím i okamžiky dojetí, aniž by si lámali hlavu s tím, že tak do příběhu vnášejí postupy blízké hranému filmu. Hned na počátku postřehneme určitou manipulaci už v tom, že celý přesun se vydává za ojedinělý, ačkoli kočovníci jej každoročně opakují - jednou do íránských rovin, což snímek zachycuje, a poté zase zpět, takže se vlastně jedná o všední záležitost. Autoři vytěžili množství působivých krajinných záběrů, které konfrontují nehostinnost přírody s nezdolným úsilím člověka, ale nalezneme také podmanivé průhledy (často opakované) na bourání tmavých stanů na světlém přírodním pozadí nebo vykročení matek s dřevěnými kolébkami upevněnými na zádech.

Ve filmu jsou zřetelně akcentovány okamžiky ohrožení, například hrozba utonutí ve smrtonosném víru řeky, odkud jsou zvířata v poslední chvíli vytažena na hladinu. Připojit lze zdolávání skalních masivů, které stojí v cestě, na šplhání po příkrých skalách. Patří sem zdůrazněný pohled na vyčerpanou mladou ženu, která při přechodu hor nese na ramenou těžký náklad. Ovšem průběžné vkládání bezbranného štěňátka už zjevně odkazuje ke kýčovité dojemnosti.

Uplatněný pohled sice staví na zdůrazněné náročnosti celého putování, avšak jakoby bez obětí na životech - nejen zvířat, ale i lidí. Jako kdyby všichni s většími či menšími problémy celé putování bez úhony zvládli. Někdy i grafická podoba mezititulků upozorňuje na náročnost pochodu, obsahují třeba povzbuzující výkřiky, kterými si kočovníci dodávali odhodlání dál pokračovat. Cooper o náročném natáčení vydal dokonce celou knihu deníkových záznamů, kde popisuje, jak jednotlivé záběry získával, jak si budoval důvěru i jak své protagonisty přiměl ke spolupráci.

II.

Druhým z uváděných filmů je Čang. Exotický příběh situovaný do Siamu (nyní Thajsko) zachycuje život přírodních národů uprostřed džungle. Musí se s ní rvát o každý kousek obdělávané půdy (zasívají růži) i bojovat s hrozbami, které odtud pocházejí. Hlavní hrdina Kru žije v idylické rodině se ženou i malými dětmi, v jejich chýši postavené na kůlech přebývá i opička, kolem pobíhají domácí či zdomácnělá zvířata (rodina má buvola, kozy, ale také prasátka, drůbež, fenu i se štěňaty). Jejich bezpečí ovšem naruší velké šelmy - leopard i tygr.

Muž spolu s dalšími lovci ze vzdálené vesnice chystají nejrůznější pasti a chycené šelmy bez milosti zabíjejí. Když však slon - v Siamu se mu říká čang - podupe skromné políčko a dokonce zničí i příbytek (muž zajal malé slůně, pro něž si přišla rozzlobená slonice), rodina musí po strastiplném putování džunglí prchnout do vesnice. Tu stádo slonů sice také zničí, avšak podnikavým vesničanům se podaří zahnat je do ohrady a ochočit. Jednoho slona dostává za pomocníka i hlavní hrdina, aby si znovu vybudoval dům…

Ačkoli má vyprávění vnější znaky dokumentu (zasazení do autentického prostředí i počínání postav), zřetelně se uplatňují i hollywoodské vypravěčské konvence, jak je známe z hraných filmů - týká se to jak humorných prostřihů, polidštění zvířat, zvláště domácí opičky, tak mnohých událostí, uměle dramatizovaných a často tak zbavených věrohodnosti. Některé počínání totiž postrádá soudnost, např. uzmutí slůněte, kterého posléze vyhledá slonice. Právě tak hlomozivé procházení džunglí, aby dravci vyběhli a spadli do nastražených pastí, je podivné - vždyť se lovci vystavují hrozbě, že vyplašené šelmy zaútočí na ně.

Režiséři rozvíjejí flahertyovské pojetí, hrdinové před kamerou předvádějí své obvyklé úkony, avšak syžetová konstrukce je vypočítavější, více vyděračská nežli Flahertyho strohý, nezaujatý popis. Film obsahuje působivé záběry divokých zvířat, např. levhartovy výskoky na strom, kde se skrývá jeden z lovců (a v jeden okamžik zvíře skáče přímo do kamery, která v tu chvíli zastoupí lovcův pohled), podobně zajímavé jsou skoky zvířete lapeného v hluboké jámě. Fascinace džunglí se pak odráží i v pozdějších, již hraných filmech obou tvůrců.

Musím ještě upozornit na jednu závažnou potíž. Uvádění starých filmů provází ta nesnáz, že se nedochovaly v úplnosti. Promítána jsou pouhá torza, mnohdy kratší o desítky minut oproti původnímu tvaru. Například v Trávě schází bezmála 25 minut, v Čangovi 10 minut, takže obě díla získávají středometrážní délku. Přitom právě tyto filmy byly vydány na DVD, rekonstruované, zkompletované a dokonce opatřené hudebním doprovodem.

Na příklad Trávu provázejí íránští hudebníci, kteří vnášejí povětšinou zdrsnělý rytmus bubínků i vřeštivých strunných nástrojů a obohacují tak film o další významovou rovinu. Bohužel tyto verze nespatříme, i když ani projekce u nás dostupných kopií snad nebude zcela "němá": stejně jako v dávných biografech by je měl doprovázet klavírista. Každopádně se jedná o vzácnou příležitost seznámit se s díly, která se naposledy v českých kinech promítala v druhé půli 20. let.

Tráva (Grass)
USA 1925, 48 minut, české mezititulky
Režie: Merian C. Cooper a Ernest B. Schoedsack

Čang (Chang)
USA 1927, 59 minut, české mezititulky
Režie: Merian C. Cooper a Ernest B. Schoedsack

Hodnocení: 100 %

Uvádí kino Ponrepo (Bartolomějská 11, Praha 1) v úterý 30. dubna od 17:30

Foto: www.oscarvations.blogspot.com, www.sites.google.com,
www.fullyarticulated.com, www.denversilentfilmfest.org, www. tsutpen.blogspot.com, www.oscilloscope.net,