Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Popularizovat vědu je to pro něj úžasná možnost podělit se s lidmi o dobrodružné příběhy, které píše věda. Kromě vědecké práce se profesor Jaroslav Petr věnuje také psaní, působí jako pedagog na přírodovědeckých fakultách a spolupracuje s Českým rozhlasem na oblíbeném pořadu o vědě Meteor.

Dočetla jsem se, že jako kluk jste rád poslouchal vědecko-populární rozhlasový pořad Meteor, který hodně ovlivnil váš budoucí profesní život. Čím jste chtěl být?

Nejdřív jsem chtěl být učitel, potom spisovatel, následně něco jako kovboj v českých podmínkách a nakonec přírodovědec. Když se tak na to zpětně dívám, tak se mi to vlastně skoro všechno splnilo.

Po gymnaziálních studiích jste vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, obor zootechnik, ale tím jste se nakonec nestal a zakotvil jste ve Výzkumném ústavu živočišní výroby v Praze a to jste k vědě, jak jste jednou řekl, původně vůbec nemířil. Jak k tomu došlo?

Ano, já jsem chtěl být tím „kovbojem“, co se stará o stáda krav. S tím jsem na zemědělku šel, i když od prvního ročníku jsem dělal v laboratoři u pana profesora Jílka. Po škole jsem mířil do zemědělského podniku, ale nejdřív jsem si musel odkroutit rok povinné vojenské služby. Během toho roku přešel pan profesor Jílek z univerzity do Výzkumného ústavu živočišné výroby. A protože tam, měli volné místo a pan profesor si na mne vzpomněl, nabídl mi, abych po návratu z vojny nastoupil u něj na oddělení. A letos už jsem tam čtyřicátým rokem. Já jsem měl v životě vůbec velké štěstí na lidi, kteří mi hodně pomohli.

Stal se z vás vědec a ve své profesi jste se našel. Věda nabízí místa, kde ještě nikdo nestál. Věda se zdá být nuda, ale je to vlastně velké dobrodružství a opravování omylů. Co vás na své vědecké profesi baví a naplňuje?

Já dělám vědu proto, abych se dozvěděl, co ještě nikdo neví. A to je úžasný pocit, když skončí experiment a najednou víte o těch buňkách něco úplně nového a jste pravděpodobně jediný na světě, kdo to ví. Samozřejmě, pak to opublikujete ve vědeckém časopise a dozví se to další vědci. Ti pak na vás mohou svým výzkumem navázat, což také není špatný pocit. Ale tomu okamžiku, kdy si řeknete: „Aha, tak tahle ono v té buňce asi chodí“ se nic nevyrovná.

V jednom rozhovoru jste řekl, že vědec by měl být na svůj výzkum přísný. Jak jste na tom vy? Jste přísný?

Snažím se ze všech sil. Když nebudeme na své pokusy přísní, tak roste pravděpodobnost, že se dopustíme omylu. My se ani tak chybám nevyhneme, ale když nebude ke své práci kritičtí, tak je skoro jisté, že dojdeme ke špatným závěrům.

Jste velkým popularizátorem vědy. A právě za tuto činnost jste v roce 2018 obdržel Cenu předsedy pro výzkum, vývoj a inovaci. Co to pro vás znamená?

Co pro mne znamená být popularizátor vědy? To je úžasná možnost podělit se s lidmi o dobrodružné příběhy, které píše věda. Ty příběhy jsou schované ve vědeckých článcích a laik se k nim těžko propracuje. Popularizátor mu ty příběhy přeloží z jazyka vědy do jazyka, kterým mezi sebou běžně hovoříme. A i laik si pak může ten příběh užít. A co pro mne znamenala Cena předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Tu cenu uděluje předseda na návrh členů Rady, což jsou přední odborníci z mnoha různých oborů. Toho, že vybrali mě, si moc vážím, protože si vážím těch lidí v Radě.

Od roku 1992 spolupracujete s ČRo na oblíbeném pořadu o vědě Meteor a je to pro vás srdeční záležitost. Jak jste se k této spolupráci dostal?

Na jedné straně vlastní drzostí a na druhé straně díky lidem, jako byl Ivo Budil, Jindra Jarošová nebo Marek Janáč – tedy rozhlasoví redaktoři, kteří se v Meteoru vystřídali. Ta drzost spočívala v tom, že jsem jednou sedl, napsal příspěvek pro rozhlasový pořad, který jsem do té doby jen nábožně poslouchal. A měl jsem štěstí, že to tenkrát Ivo Budil nehodil do koše, ale napsal mi dopis – třikrát delší než můj příspěvek – kde mi vysvětli, co všechno je v mém textu špatně. To byla moje první učebnice popularizace. Zase jsem měl štěstí na lidi, kteří mi pomohli.

Učíte na několika vysokých školách. Jaký je zájem o přírodovědní obory? Čím vás pedagogická práce obohacuje?

Zájem o přírodovědné obory je podle mne velký. Studuje je spousta chytrých, zapálených mladých lidí, které studium baví a chtějí se něco dozvědět. Takže je nesmím zklamat. Musím přemýšlet, jak daný problém nejlíp vysvětlit. Musím si doplňovat informace a inovovat přednášky. To je při tempu, jakým se přírodovědné obory rozvíjejí, docela náročné. Ale stojí to za to. Když vidíte, že to studenty baví, že se během přednášky ptají, protože chtějí vědět víc, nebo když vám třeba na konci přednášky zatleskají, tak si člověk snad může říct, že to nedělá úplně špatně a že jim něco dává. Nejde ani tak o fakta, protože ta rychle zastarají. Spíš o schopnost přemýšlet nad problémy. Karel Čapek to skvěle vystihl, když řekl, že vzdělání je to, co nám zbyde, když zapomeneme všechno, co jsme se ve škole naučili.

Věnujete se také publicistické činnosti. Své odborné práce jste publikoval v řadě periodik a vydal také čtyři publikace a kniha Desatero smyslů: Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět vám vynesla Cenu Magnesia litera. A co další zajímavá knížka ze života zvířat? Nerýsuje se něco?

Rýsuje. Dokončuji novou knihu Desatero pohybů o tom, jak se lidé a zvířata na naší planetě pohybují na souši, ve vodě či ve vzduchu. Čtenář se dozví třeba to, proč se může velryba potopit na hodinu do hloubky dvou kilometrů, a přitom se neutopí. Proč se můžou mořští ptáci terejové vrhat na kořist střemhlavým pádem z výšky sedmdesát metrů, do vody dopadnout rychlostí kolem sta kilometrů v hodině, a přitom si nesrazí vaz. Nebo proč může tibetská antilopa čiru uběhnout sto kilometrů průměrnou rychlostí sedmdesát kilometrů v hodině v nadmořských výškách, kde řídký horský vzduch obsahuje poloviční množství kyslíku, a my se zadýcháme po pár krocích. Snad to bude čtenáře zajímat.

Umíte vůbec odpočívat?

Samozřejmě umím. Protože většinu pracovní doby prosedím u mikroskopu nebo u počítače, tak odpočívám pohybem. V zimě při běhu, v létě při jízdě na kole. Když můžeme, vyrazíme s manželkou někam do kopců, třeba do Lužických hor. A jsem děda, takže taková hra na schovávanou s vnuky je pro mě také vydatný odpočinek. Možná ten úplně nejlepší.

Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc:

• Narodil se 3. 8. 1958 v Kolíně. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze obor zootechnik. Pracuje ve Výzkumném ústavu živočišní výroby v Praze. Od roku 2004 je profesorem v oboru fyziologie, anatomie a reprodukce hospodářských zvířat. Přednáší na České zemědělské univerzitě v Praze, na Přírodovědeckých fakultách Karlovy univerzity v Praze, Masarykovy univerzity v Brně a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
• Je popularizátorem vědy a od roku 1992 spolupracuje s Českým rozhlasem na pořadu Meteor. Je autorem řady odborných článků a populárně-naučných knih – Klonování: Hrozba nebo naděje, Když jdou ryby rybařit, Homo sapiens: Příběh lidstva a Desatero smyslů: Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Cena magnesia litera). Je také autorem vědeckofantastických povídek (Cena Karla Čapka za krátkou povídku Tajemství cesty). Je členem redakční rady časopisu Vesmír, kde také přispívá.

Foto: archiv Jaroslava Petra