Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Své první literární dílko napsala již na základní škole, ale než vydala první knížku, trvalo to nějakou dobu. Mezitím vyzkoušela několik profesí a pět let žila ve Švédsku. Dnes působí Veronika Opatřilová jako překladatelka švédské literatury, převážně severské krimi. V roce 2021 debutovala jako spisovatelka a letos jí vyšel další román Píseň L.

Píšete od chvíle, co jste se naučila psát. O čem byly vaše rané práce? Máte je ještě? Co vás ještě kromě psaní a čtení bavilo? A jak jste prožívala své dětství v Opavě?

Zrovna nedávno jsem si četla svůj ručně psaný pokus o román snad ještě ze základní školy. Jmenoval se Alej a byl to milostný příběh z blíže neurčené minulosti. Musela jsem se obdivovat za schopnost napsat tak dlouhý text ručně, teď v realitě počítače si to vůbec neumím představit. Další pokusy pak vznikaly na gymnáziu, to už jsem je psala na psacím stroji, ale hlavně pro efekt. Byly to takové experimentální výkřiky hodně úzkostné duše. Gymnázium pro mě vůbec bylo velkým temným obdobím, ale ty texty mi teď po letech připadají překvapivě povedené. Do takové hloubky a prázdnoty se už málokdy vydávám.

V Opavě jsem hlavně snila o tom, jak se z ní co nejdříve dostat pryč. I když je to krásné město, toužila jsem vždycky po tom širokém světě tam venku, hlavně po místě, kde je moře.

Touha vydat knížku se u vás zrodila velice brzy, ale trvalo ještě dost dlouho, než se váš sen splnil. Jelikož vás bavily také jazyky, tak jste šla studovat hispanistiku. Proč právě tento obor?

Cizí jazyky mě k sobě táhly od dětství. Chtěla jsem se učit italsky, ale u nás na gymplu nabízeli tehdy jen francouzštinu nebo španělštinu. A po maturitě jsem moc netušila co si se sebou počít, tehdy mě nebavilo nic, byla jsem takový nihilista, ale vysoká škola se ode mne očekávala, tak jsem zvolila cestu nejmenšího odporu a následovala to jediné, co jsem na gymnáziu zvládala: španělštinu.

V roce 2012 jste na pět let „zakotvila“ ve Švédsku, kam vás přivedla hudba, když jste do Švédska jezdila na koncerty, dnes již neexistujících skupin Sugarplum Fairy a Mando Diao. Zamilovala jste se do švédské přírody i do jazyka a psala blog Vicky v Stockholmu. Jakých bylo těch pět let? A co pobyt v Budapešti a v Anglii na Isle of Wight?

Těch pět let ve Švédsku byla moje „rite of passage“. Paradoxně velice stresující a současně to nejsvobodnější období života. Těch pět let voní jako severské lesy a zní jako píseň For a little while od kapely Johnossi. Ostrov Wight byl potom takovým balzámem na duši, přišel po krušném období a vyléčil mě, inspiroval a nejspíš mě i poslal na cestu, na které jsem teď. Mezi tím vším byla Budapešť, která má v mém srdci speciální místo. Tam jsem ale žila krátce a převážně si pamatuju nesmírné vedro, které mi nevyhovuje, já jsem spíš tvor patřící na sever.

Než jste se dostala k rozhodnutí vydat svoji první knihu: magický příběh o ostrově a jeho lidech Ostrov žije (2021), u které jste cítila, jak jste jednou řekla, že by mohla oslovit větší počet čtenářů, vystřídala jste různá zaměstnání. Byla jste uklízečkou, baristkou, recepční, učitelkou jazyků, průvodkyní. Jak vás tato směsice povolání obohatila?

Nebyla to úplně moje volba, spíš nutnost, ale zpětně jsem za všechny ty zkušenosti ráda. Myslím, že jsem sama sobě dokázala, že umím překročit svoji komfortní zónu a dokážu dělat i nepříjemné a velmi těžké věci, tohle vědomí mi určitě pomohlo i v pronásledování onoho velkého terna stát se vydávanou autorkou. Literárně mě tohle období hledání a bojování odblokovalo. To už teď zpětně chápu. Nemůžu říct, že píšu o svých zkušenostech, ale bez nich bych možná nikdy nenašla svůj hlas.

V roce 2022 jste vydala další knihu, milostný gay příběh Počkej na moře, který nás zavádí do 60. let 20. století v Anglii a letos vám vyšel román Píseň L., který vypráví dva paralelní příběhy ze středověku a současnosti. A co se stalo s vaším román Chameleón, který je vlastně váš první dokončený? Už víte, o čem bude vaše další knížka?

Chameleon je asi můj nejosobnější román, ke kterému mám hodně silný vztah, snad i proto, že jsem na něm pracovala nejdéle ze všech svých literárních počinů. Chameleon je příběhem o odcházení a o křehké lidské psychice, který si hraje se čtenářovou pozorností, jelikož je vyprávěn nespolehlivou vypravěčkou. Co s ním bude, to ukáže budoucnost. Na dalším románu pracuju, ale jestli se stane další vydanou knížkou, to taky nemohu soudit. V šuplíku mám i jeden příběh o dospívání s ženskou hrdinkou odehrávající se opět v severním Švédsku.

Působíte také jako překladatelka ze švédštiny. Překládáte také literaturu?

Překládám jen literaturu, a to převážně severské krimi, ačkoliv se mi pod ruce dostala i trilogie pro mládež s magickými prvky od Vivecy a Camilly Stenových, kterou určitě můžu doporučit. Překládala jsem druhý a třetí díl: Mlha z moře a Mareld, odehrávají se na Stockholmském souostroví, ke kterému mám blízký vztah.

O psaní říkáte, že je pro vás smyslem života. A jak jste jednou řekla, je to takový váš způsob žít vícero životů, jak prožít příběhy, které se nestaly. Co vás na psaní baví?

To se těžko definuje. Je to opojení, naplnění. Je to téměř stav změněného vědomí, ve kterém se cítím naživu, skoro euforicky, čas přestává plynout, realita se mění.

Jaká jste čtenářka? V dětství jste ráda četla knížky Astrid Lindgren a Tove Janssen. Na gymnáziu Jacka Kerouaca. Sama máte ráda silné příběhy, které člověka nějakým způsobem zasáhnou. Zaujala vás v poslední době nějaká knížka?

Úplně poslední byla Usedlost od Marie Turtschaninoff a Francouzská suita od Irene Némirovské. Obě knihy na mě velice silně zapůsobily, byť každá z jiných důvodů. Némirovskou určitě doporučuju každému, Usedlost pak čtenářům, co mají rádi silné příběhy několika generací a mají blízký vztah k přírodě.

Jak ráda trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se, že milujete moře, les, kočky. koně, vše živé, baví vás zahradničení.

Ano, poslední tři roky žiju takovým životem čarodějky u lesa. Sbírám bylinky, suším je, nakládám do tinktur, zahradničím, povídám si se stromy a snažím se přesvědčit jednoho bílého koně, aby pořád necouval, když já chci prostě jen cválat.

Zdroj foto: archiv Veroniky Opatřilové