Kultura21.cz

Spisovatelka Marta Knauerová je povoláním botanička a pracovnice muzea. Napsala už několik knížek pro děti a vydala i knihy o rostlinách a houbách. Román Smrt za krejcar, život za dva je její první beletristickou tvorbou pro dospělé čtenáře a hned se dočkala prvních úspěchů! Recenzi na tuto zajímavou knihu jsme publikovali na stránkách magazínu Kultura21 poměrně nedávno. O tom, jak se autorce knížka psala a jaký má vztah bylinkám, magii a čarodějnictví, o němž román pojednává, se rozpovídala v našem rozhovoru. Co všechno našim čtenářům na sebe prozradí?

Odkud se vzala vaše celoživotní vášeň k rostlinám, která vás vedla ke studiu botaniky a vaší práci? Byla to spíše náhoda, anebo jasná volba už od dětství?

Pocházím z malé vesničky v Českém ráji, kde jsme měli malé hospodářství a velký ovocný sad. Les byl od domu, co by kamenem dohodil a do města opravdu daleko. Takže prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, mě ovlivnilo určitě. Vždycky jsem ale chtěla být paní doktorkou. Toužila jsem pomáhat všem, hlavně dětem a zvířatům. A to mi zůstalo dodnes. I přesto, že jsem se na medicínu díky špatnému kádrovému profilu mého tatínka, který odmítl vstoupit do strany, tenkrát hlásit nemohla, došla jsem si k léčitelství a bylinkaření alespoň touto cestou badatelskou. Líto je mi to ale pořád. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že ne.

Co vás nejvíce na přírodě zajímá? Na základě této nové knihy by člověk klidně řekl, že jste byla v minulém životě bylinkářka a čarodějnice…

Možná byla. Kdo ví? Stále pro mě platí jedno moudré rčení, které říká: „Není bylina, aby na něco nebyla.“ Takže je stále co zkoumat a objevovat. Bylinkaření je základem veškeré medicíny, jen na to pomalu zapomínáme. A proto jsem šťastná, že dělám to, co dělám. Moje práce botaničky je úžasná. Navíc povýšená místem, v němž se muzeum nachází, a tím je bývalý augustiniánský klášter. Kromě botaniky se zabývám i průzkumy mykologickými, což znamená chodit po lesích, loukách a stráních víceméně po celý rok. Při tom velmi často nacházím takové skvosty, které mě svou krásou dokáží doslova posadit na pařez a jen se dívat.

Příroda je jedno velké divadelní představení, to mi věřte. Stačí se opravdu jen dívat a hlavně nespěchat. To je jediný recept na to, jak se naučit žasnout a začít pomalu chápat důležitost každého mravence, každé rostliny, každé houby… Vše souvisí se vším, a to doslova. V přírodě nemůžete nic oddělit. Nic zničit! A nemůžete si hlavně myslet, že všechno víte. Já stále jen žasnu nad neuvěřitelnými vazbami, které jsou v přírodě tak pevně a přesně dané. Ničím nenahraditelné. Dám vám jeden takový příklad, jestli můžu. Jeden z téměř neviditelných zázraků, jakých jsou kolem nás miliony.

Dobře, tak pojďme na ten příklad…

Představte si, že stojíte na louce, kde poletují motýli modrásci. V tu chvíli si můžete být jistí, že když se rozhlédnete, najdete na louce rostlinu s podivným jménem krvavec toten. Právě tu potřebují tihle blankytně modří krasavci k tomu, aby na ní mohli hodovat a klást na ni svá vajíčka. Z nich se vylíhnou housenky, které postupně spadnou na zem. Tam už na ně čekají mravenci žahaví. Jejich dělnice je odnesou do mraveniště, kde je pilně krmí, a to i přesto, že jim tyhle věčně hladové housenky požírají v mraveništi jejich larvy a kukly. V následujícím roce se housenky v mraveništi zakuklí a vylíhnou se z nich motýli. A to ještě není všechno! Aby je mravenci nesežrali, vylétají modrásci z mraveniště brzy ráno, dokud mravenci ještě spí. Není to dokonalé? Samozřejmě, že je. Je to naprosto dokonalé!

A právě tyhle dokonalé mechanismy, dokonalé souhry organismů jsou moje každodenní fascinace bohem, který se jmenuje Příroda. A zcela záměrně jsem je nevynechala ani v mé knize, protože si myslím, že je to úžasný způsob, jak takové zázraky lidem sdělovat a učit je, jak ochránit místa, kde sami žijí a kde budou žít i jejich děti a vnuci.

Vaše činorodost je příkladná. Čemu všemu se v současné době věnujete?

Moje profese se nedá nijak oddělit od každodenního života, i kdybych chtěla. A jsem za to moc ráda. Dokud počasí dovolí, jsem co nejvíc venku v přírodě, kde mapuji v obou svých oborech vybrané oblasti Českolipska. Do těch pak nechávám prostřednictvím fotografické galerie nalezených rostlin a hub, nahlédnout na muzejním webu i veřejnost. Když se nedá pracovat venku, věnuji se zpracování starých herbářů a katalogizaci jejich položek. Připravuji přednášky a výukové programy pro děti, pomáhám organizovat muzejní akce a podobně. Práce muzejníka je opravdu pestrá a všestranná. A co se týče mých mimopracovních aktivit, tak ty jsou od září do listopadu naplněny hlavně hudbou. Mezinárodní hudební festival Lípa Musica, jehož jsem součástí, je maraton více jak 20 nádherných koncertů a hudebních projektů, konaných převážně v kostelích ležících na území Libereckého kraje a německého příhraničí.

A co vaše psaní? Kdy to, prosím vás, stíháte?

Píšu hlavně v noci. Potřebuji klid, ticho, noční světla a stíny. V říjnu mi vyšla v nakladatelství Albatros media knížka pro děti, další v řadě vánočních příběhů o zvířátkách, tentokrát s názvem Vánoční králíček. Odeslala jsem rukopis dětské knížky, která má vyjít příští rok v létě, a nyní se konečně vracím zase zpátky do historie. Zpátky do „mého“ 16. století, kde jsem zanechala rozehrané příběhy a životy osob z knihy Život za krejcar, smrt za dva.

Jé, my zrovna vyhodnocujeme naši literární soutěž na téma Vánoční pohádka…No ale co to vaše 16. století? Pojďme se ještě vrátit k vaší knize. Jak se vám psala?

Chvílemi jsem měla pocit, že jsem jen nástroj, který píše něčí příběh, zaznamenává události, které se v té době a čase děly, že jsem jen ruce, které drží tužku nebo prsty, které klapou jako o závod do klávesnice počítače. Ale vážně. Připadala jsem si jako bych plavala v oceánu informací. I teď, když už je kniha konečně na světě a já si ji čtu nebo ji poslouchám, mám pocit, že je to kniha někoho jiného. Nadšeně ji „hltám“, jako bych ji ani já sama nenapsala… Zdá se to jako čistá duchařina, že? Jan Wiliam Drnek, tchán mé dcery, úžasný vědec, a ještě lepší fotograf, mi na otázku, kterou teď dostávám velmi často: „Jak jsem to tak mohla všechno napsat?“ odpověděl jediné: „Prostě sis vzpomněla!“ A vystihl to naprosto přesně. Já jsem si prostě vzpomněla a jen jsem potřebovala pojmenovat ten pocit v sobě… Jiné vysvětlení pro to nemám.

A co vás na tom procesu tvorby nejvíce bavilo?

Bavilo mě všechno! Ale nejvíc ze všeho mě bavilo objevování nového. Díky možnosti vstupu do digitálních knihoven a díky přístupu do starých augustiniánských tisků a rukopisů mě bádání v nich naprosto pohltilo. Jak už jsem říkala, připadala jsem si jako v oceánu informací, ve kterém jsem celé noci plavala a jen nad ránem se pokaždé vynořila, abych se nadechla a šla si alespoň na dvě hodiny lehnout než půjdu do práce. Takže největší problém pro mě pokaždé bylo vypnout počítač nebo odložit některý ze starých tisků či lékopisů, ve kterém jsem právě studovala receptury starých lektvarů, utrejchů, lidová zaříkání či zaklínání. Jestli existují nějaké „spisovatelské drogy“, tak pak jsou to přesně tyto způsoby tajemného objevování. Za žádnou cenu nechcete opustit ten právě nalezený zdroj nového poznání, nového elixíru, nové kletby či zaříkání. Je to návykové, to mi věřte…

Prozradíte čtenářům, jak dlouho trvá napsat takový obsáhlý román, když člověk normálně chodí do zaměstnání a věnuje se také něčemu jinému?

Knihu jsem psala šest let a přes dvacet let jsem si pro ni sbírala materiály, aniž jsem to vlastně tušila. Vlastivědné muzeum, ve kterém pracuji, je umístěno v neskutečně krásném a obrovském augustiniánském klášteře, založeném v roce 1627, na popud osobního kaplana Albrechta z Valdštejna, augustiniána Pauluse Konopea. Právě toho mnicha z řádu obutých augustiniánů, který se stále ještě šurdá po jeho chodbách a kontroluje nás, jestli se chováme v klášteře řádně a mravně. A bdí samozřejmě i nad vzácnou augustiniánskou knihovnou, která je uložena v prostoru klášterní věže a je plná rukopisů a starých tisků vyprávějících o tehdejším životě.

Mottem řádu obutých augustiniánů je nejen pro ně, ale i pro mne naprosto vystihující slovní spojení, a to zní: „Se srdcem otevřeným, miluj a dělej, co chceš.“ Příští rok to bude přesně 25 let, co jsem „vstoupila do kláštera“. A jenom já vím, že to byla moje jediná a správná životní volba.

A co vaše knížky pro děti? Proč jste si původně vybrala psaní pro dětské čtenáře?

Dlouho jsem si přála napsat, jak se dříve říkalo „špalíček“ pohádek, básniček, říkadel a hádanek pro děti. A to se mi vyplnilo. Kniha vyšla v roce 2017 a je krásně ilustrovaná malířem Attilou Vörösem. Jmenuje se Zlatá kniha českých pohádek, říkadel, básniček a hádanek. Je v ní všechno, co jsem chtěla, plus ještě něco navíc, co si přálo nakladatelství Edika, a to je přepis klasických českých pohádek, jako je třeba Hrnečku vař, O Smolíčkovi, O sedmi kůzlátkách atd. Najít ten správný styl a jazyk pro napsání těchto známých a snad více jak stokrát napsaných pohádek, byla pro mě zatím ta nejtěžší spisovatelská disciplína.

A pak už následovaly víceméně příběhy pro děti, které byly tzv. „na objednávku“ nakladatelství Albatros media, kdy jsme se s mojí skvělou redaktorkou Andreou Brázdovou domluvily, že připravíme řadu vánočních knih pro děti. Každý rok tak vychází jeden příběh o vybraném zvířátku – Vánoční hvězdička o malém hříběti, Vánoční štěňátko, Vánoční koťátko a další. Na tyhle publikace mám moc hezké ohlasy nejen od dětí, ale i od rodičů a učitelů, kteří je často zařazují do „živého“ čtení ve školách. Prý také díky dobré češtině, což mě mimořádně těší.

Další ediční řada je koncipovaná pro nejmenší děti a nazvali jsme ji „Začínám číst“. Krásné ilustrace doplněné co nejsnáze čitelným, a přesto poutavým dějem. Na první pohled snadné, ale opravdu, jen na první pohled. Není to jednoduché zaujmout děti, které se teprve učí číst. O to víc mě tohle psaní baví a dává mi ten největší smysl. Zvláště pak, když já sama můžu tyhle knihy předčítat mému tříletému vnoučkovi, který je pro mě tím nejmilejším a zároveň tím nejzvědavějším posluchačem.

Jak dlouho vlastně píšete a považujete se dnes už za spisovatelku?

První kniha, kterou jsem napsala, vyšla v roce 2007. Jmenovala se Čarovné bylinky a byla z mnoha pohledů unikátní. Navrhl ji už zmiňovaný malíř a výtvarník Attila Vörös, a to velmi netradičně. A složitě. A to až tak, že ji žádná tiskárna v republice nedokázala strojově svázat. Je to téměř šestikilová publikace s naprosto ojedinělou vazbou, kdy jsou mezi kresbu a fotografii vloženy pauzovací papíry s textem. Přesně po vzoru starých herbářů a bylinářů. Doteď si myslím, že nebyla dosud v Česku takto rozsáhlá, ručně vázaná publikace vydaná.

Vznikla díky česko-německému projektu, a proto také vyšla v české i německé mutaci, spolu s knihou pohádek nazvanou „Bylinkové povídání pro sedmero usínání“. Putovala po České republice a Německu více než tři roky, a to v rámci obrovské výstavy nazvané „Čarovné bylinky malíře, fotografa a botanika“. Když pak konečně ve svém závěru zakotvila v Národním muzeu v Praze, prohlédlo si ji tam za tři měsíce více jak 130 tisíc lidí. Co víc si přát? A tehdy jsem si začala snít o velké pohádkové knize, o které jsem tady již mluvila. Od té doby jsem vydala dalších 12 knih.

Když se mě ale ptáte, jestli se považuji za spisovatelku, pak odpovím velmi upřímně. Ode dne vydání mého románu Život za krejcar, smrt za dva, tedy od 11. září 2024, se za ni opravdu považuji. Do té doby, jsem byla Marta Knauerová, která píše knížky pro děti a populárně naučné knihy o bylinách a o houbách. Označení spisovatelka jsem si dle mého vlastního přesvědčení musela „zasloužit“, a to vydáním svého prvního historického románu, který čítá 496 stran a je pro mě vyznamenán tím, že byl vydán i v podobě skvělé audioknížky.

Váš román je plný magie. Jaký máte vlastně vztah k duchovnu a ezoterice? To mi přijde celkem zásadní otázka, sice se pohybujete ve světě vědy, ale věřím, že jste duchovně založený člověk...

Jak už jsem tady zmiňovala, pětadvacet let chodím téměř denně do kláštera, který dle mého, nikdy augustiniánští mniši neopustili. Jejich energie, moudrost a myšlení je tam, alespoň pro mne, stále všudypřítomná, a proto jsem k jejich místu žití velmi pokorná. Dlouho jsem si nechávala příběh, lépe řečeno jejich „výchovnou lekci“, kterou mi uštědřili krátce po mém nástupu do práce, pro sebe. Teď už jsem ale „velká holka“ a nebojím se říkat nahlas i věci pro některé lidi směšné a jen těžko uvěřitelné. Jako je třeba i tenhle příběh:

V roce 2000 bylo součástí mé práce také správcovství na Bredovském zámečku u Lemberka, pro který jsem tehdy připravovala velikonoční výstavu. Pamatuji si ten večer naprosto přesně. Byla jsem v klášteře už jen já a pan vrátný o dvě patra níž. Moje kancelář je až v samém podkroví, kde bývaly ložnice mnichů. A v jedné z nich jsem si právě připravovala výstavní velikonoční dekorace. Klečela jsem na prkenné podlaze a vybarvovala velkého, z překližky vyříznutého zajíce. A aby se mi dobře pracovalo, pouštěla jsem si k tomu opravdu hodně nahlas desku Rolling Stones. To vše až do doby, než toho měli mniši právě dost!

Naprosto nečekaně, nepochopitelně a proti veškerým zákonům fyziky mě v jedné chvíli doslova přibil k zemi obrovský železný žebřík, po kterém se dostávám na stropní podestu kanceláře, kde suším byliny z klášterní zahrady. Žebřík byl opřený o zeď za mnou, a to v takovém úhlu, který prostě za žádných okolností neumožňuje, aby se dal sám do pohybu, pokud ho někdo opravdu velkou silou neodvrátí ode zdi a nepraští s ním o zem, jak se tehdy stalo. Ležela jsem vyděšená na zemi s pocitem, že mám přelámané všechny kosti v těle. Bála jsem se pohnout a jen tiše jsem šeptala do podlahy: „Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se…“ A myslela jsem to naprosto vážně. Když jsem se pak konečně vyhrabala zpod téměř stokilového žebříku, první, co jsem udělala, bylo to, že jsem okamžitě vypnula ďábelskou muziku „Stounů“. Byla to lekce tvrdá, ale účinná. Od té doby už nikdy neříkám větu, že klášter kdysi patřil augustiniánským mnichům. On jim totiž stále patří. To jen my, současní, jsme na tomhle místě více či méně vítanými či nevítanými hosty. A to je asi vše, co bych k vaší otázce, jestli jsem duchovně založený člověk, v téhle chvíli řekla…

Rozumím. A kdybyste se mohla podívat do historie, jaké období byste si vybrala a proč? Byla by to doba 16. století a přesně to místo, kde se odehrává vaše kniha?

Tak to určitě ne! Kdybych si mohla vybrat, určitě bych si zvolila dobu barokního klasicismu. A nejlépe na vídeňském zámku Schönbrunn, když už se ptáte. Přijala bych v něm život tak, jak by ke mně přicházel. I kdybych v něm byla pouhou zahradnicí. Pečovala bych tam s nadšením a láskou o tamní nekonečné a překrásné zahrady, stříhala růže a užívala si mystiku tohoto překrásného místa. A pokud bych patřila k vyšší společnosti, pak bych právě tam chtěla zažít dobu velké mužské galantnosti a ženské noblesy, kdy už jen pouhý odhalený dámský kotníček znamenal pro muže příslib velké důvěrnosti.

Jak se zdá bylinky a okrasné rostliny jsou vaším osudem. V jednom videorozhovoru jste otevřeně mluvila o své vážné nemoci. Léčila jste se i bylinkami?

Jak už jsem řekla ve vámi zmiňovaném rozhovoru pro pořad Kristiny Kloubkové „Čtenáři“: „Když člověk plánuje, Bůh se směje“. A mně se vysmál opravdu se vším všudy, neboť jsem se na oslavě mých 60. narozenin dozvěděla, že výsledky nádorového vyšetření jsou pozitivní. V tu chvíli to bylo až komické. Jako bych přijala blahopřání z pekla: „Všechno nejlepší k narozeninám, Marto! Tady máš od nás dárek! Tvoji čerti.“ V tu chvíli bylo po plánech! Můj život nabral úplně jinou rychlost a jiný směr. Přesto to byl pro mě rok krásný a nesmírně naplněný. Přivedl mi do života nové lidi, nové přátele, a hlavně nové poznání sama sebe. Léčba, kterou jsem pro sebe zvolila, není ani alternativní, ani bylinková. To však neznamená, že bych na bylinky zanevřela, nebo jim nevěřila. Naopak! Díky svému bádání a hledání ve starých lékopisech a bylinářích vidím, jak dobré a účinné bylinky na některé nemoci od pradávna byly a stále jsou. A jak se k nim zase pomalu vracíme. A to je moc dobře.

Zajímá mě ještě, kdy se čtenáři mohou dočkat nové knihy pro dospělé. Uvažovala jste o tom, co dalšího napíšete a na jaké téma?

Na první část vaší otázky odpověď neznám, zato v části druhé mám naprosto jasno. Když s někým trávíte tak dlouhý a bohatě naplněný čas, nechcete ho opouštět. Kniha Život za krejcar, smrt za dva se již po dvou měsících svého života dočkala svého dotisku a já jsem nesmírně vděčná nakladatelství Ikar za to, že mi nabídli další spolupráci. A to především na pokračování této knihy, kterou jsme slavnostně 4. listopadu pokřtili, v klubu Dobrá Šatlava v Praze. Román Život za krejcar, smrt za dva, končí otevřeným koncem, a tím pro mě začíná jeho volné pokračování. Nemohu mé moudré Bohodarky jen tak opustit a nevrátit se do Ouvozu v mokřinách. Natož pak do staré Prahy. Život Anděly Atropy Horové a kata Jana Mydláře je spojen s tolika úžasnými lidmi a s tolika příběhy. Můžu jen prozradit, že velkou roli bude v tomto románu hrát věhlasný magistr Kelley, vězněný na hradu Křivoklátě. Jen málokdo ví, že jeho nevlastní dcera Vestonia je považována za první českou básnířku. Její úžasný život, byť byl velmi krátký, je pro mne tak fascinující, že se pro mne stal jasnou volbou a cestou, po které za ní musím v naší historii jít, i kdybych nechtěla.

Tak to se máme na co těšit! A ještě prozraďte, jak probíhal křest vaší knihy Smrt krejcar, život za dva?

Dobrá Šatlava je naprosto mystické místo, které nemohlo být pro křest knihy o staré Rudolfově Praze a katu Mydlářovi vybráno příznačněji. Byl to úžasný srdečný večer, kterým provázela skvělá moderátorka Kristinka Kloubková. Kromě mých dvou milovaných dcer Terezky a Aničky pokřtily knihu i kmotřičky velmi vážené a velmi charizmatické. Herečka Veronika Freimanová, která loni v létě jako první přečetla rukopis mé knihy a poté na její obálku připojila i svoji krátkou anotaci s krásně vyjádřeným pocitem, že „tahle kniha voní“. Když pak knihu v Šatlavě křtila, bylo pro mě dojemné slyšet od ní, že je v knize nejen spoustu jedu a medu, ale hlavně je v ní život…

A život mé knize dala i další kmotřička. Noblesní dáma, fotografka, a hlavně režisérka audioknih, paní Helena Rytířová. Ta vybrala do role předčítající osoby naprosto skvělou Ivanu Jirešovou, která knihu načetla takovým způsobem, že jen žasnu nad tím, jak tuto pětisetstránkovou knihu dokázala, tak hluboce prožít. Naprosto dokonale obsáhla všechny její postavy, které navíc obdařila specifickými hlasy, čímž dala knize skutečný život, atmosféru i neskutečné emoce. Tam, kde je pláč, tam jsou slzy, tam, kde je radost, tam je smích… Prostě dokonalé. Jsem moc ráda, že se již v internetové nabídce objevil u této audioknihy místy „přídomek“ bestseller. Skvělé recenze posluchačů, které se pod knihou objevují, jsou odměnou hlavně pro ni a já jsem šťastná, že i prostřednictvím tohoto rozhovoru mohu pozvat i vaše čtenáře k více jak 15 hodinám jejího krásného čtení a poslechu této knihy. Redaktorka knihy, Dana Bryndová, se kterou jsme strávily nad přípravou knihy hodiny a hodiny, mi na tomto křtu řekla jednu úžasnou věc, a to, že když dostala můj rukopis poprvé do ruky, bylo to pro ni jako zjevení. A to v tom nejlepším slova smyslu. Když pak připojila svou anotaci ke knize zařazené na titulní stranu vánočního katalogu Knižního klubu, stálo tam: „Je to úžasná kniha!“ Dojalo mě to.

Všechny výše uvedené dámy věnovaly mé knize tolik svého času a energie, že ani nevím, jak jim poděkovat. Právě jejich doporučení toho, že stojí za to, si knihu přečíst či poslechnout je pro mě to největší ocenění. Jejich podpory a důvěry si nesmírně vážím. Stejně tak toho, že kniha byla nakladatelstvím přihlášena do soutěže Magnesia Litera v kategorii Litera za prózu.

Moc vám takový úspěch přeji a těším se na vaše další knihy. Musíte mi ale prozradit, jestli máte čas i na odpočinek…

Když pominu to, že psaní knížek mě přenáší do příběhů a já zapomínám na přítomnost, tak v mezičase toho všeho, co jsem už uvedla, vyrábím hračky pro děti a snažím se při tom buď zdokonalit angličtinu, nebo si jen tak poslouchat audioknížky. To miluju. Když zapojím ruce, nechávám odpočinout hlavu. Jsem také součástí Nadačního fondu Ozvěna, který pomáhá neslyšícím dětem a jejich rodičům, za což jsem moc vděčná. Příběhy všech žadatelů, které nám píší o sebemenší pomoc mě plní pokaždé pokorou a zároveň radostí, že máme tu možnost smysluplně pomáhat. Jsem vděčná za to, že mám dvě zdravé dcery a dva krásné malé vnoučky. A k nim do party pejska Bertíka, který mě bere na procházky i proti mé vůli, kdy se mi ven vůbec nechce. Přesto, že žiji už dlouhé roky sama, osamocená se rozhodně necítím.

Foto: Yuliana Shyshová

Fotografie jsou použity ze slavnostního křtu knihy Smrt za krejcar, život za dva