Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jana Jašová vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK. Je úspěšnou literární překladatelkou a věnuje se i vlastní literární tvorbě. Z angličtiny přeložila více než dvě stovky beletristických titulů pro děti i dospělé, překládá také non-fiction literaturu. Za překlad románu Michelle Paverové Zrádce přísahy byla v roce 2010 oceněna Zlatou stuhou a stejné ocenění získala i v roce 2021 za svou knihu Psí dny. Její první thriller Znič to jméno byl nominován na ocenění Magnesia Litera v kategorii „detektivka“. Za druhý titul v tomto žánru Krutý měsíc už cenu získala, stejně tak za něj byla oceněna i Cenou Jiřího Marka za detektivku roku. V letošním roce přispěla svojí povídkou i do populární knihy Srdcová desítka. Nyní jí vyšel další román Dravé zvěři napospas.

 Vaše nová kniha Dravé zvěři napospas se odehrává kolem Štědrého dne, tak by mě na úvod zajímalo, co vy a Vánoce? Máte je ráda a umíte si je užít?

K těmhle svátkům mám celkem vlažný vztah – u nás doma říkáme, že na Vánoce se přejídají amatéři, my profíci to zvládáme celoročně. Cukroví nepeču, hystericky negruntuju a nesnáším televizní pohádky. Natolik punk, abych bojkotovala i řízek se salátem a dárky, ale zase nejsem.

Knihu jste musela psát v předstihu, tak jak se vám dařilo se naladit na vánoční atmosféru? Bylo něco, co vám v tomto ohledu pomáhalo?

S knihou jsem finišovala na začátku léta, když bylo sedmatřicet ve stínu, a popisovat stmívání ve čtyři odpoledne, zatímco v půl desáté večer sedíte na zahradě a pořád svítí sluníčko, je trochu bizár. Když jsem potřebovala vánoční nakopnutí, pouštěla jsem si soundtrack z Lásky nebeské. Občas jsem zapomněla na sluchátka a sousedi se na mě od té doby dívají trochu úkosem.

V knize hraje důležitou roli Tinder. Máte sama zkušenosti s takovým způsobem seznamování?

Na Tinder jsem se přihlásila jen na pár hodin ze studijních důvodů, abych věděla, jak to funguje. Asi před dvaceti lety, když jsem se po rozvodu začala rozkoukávat, jsem ale doopravdy zkusila tehdejší online seznamky – a stejně jako moje hrdinka to po pár schůzkách vzdala. Řečeno slovy generace Z, zajímali se o mě samí random týpci.

Druhým tématem je stalking, tak by mě zajímalo, z čeho jste při psaní čerpala? Co vám bylo inspirací?

Nepřímo asi právě ty moje zážitky z online seznamování, když mi najednou došlo, že u těch mužů znám jen křestní jméno, a ani to možná není pravé. Ženy tak většinou netuší, komu pootevírají dveře do svého soukromí, ačkoli to samozřejmě platí i o mužích. Pokud jde o stalking, připadá mi, že je to nový druh agrese, o kterém se toho ještě moc neví, neexistují žádné léty osvědčené policejní metody, jak s ním bojovat – a o to je nebezpečnější. 

Kniha je věnována takzvaným pomněnkovým dětem, tedy těm pohřešovaným. Zjistila jste o nich při psaní něco, co vás překvapilo nebo šokovalo?

Když jsem se rozhodla začlenit do příběhu tuhle linii, začala jsem hledat články o pohřešovaných dětech, a naprosto mě zaskočilo, kolik se jich ročně jen u nás ztratí a kolik se nikdy nenašlo. Jako máma si neumím představit nic horšího než žít léta s vědomím, že se možná nikdy nedozvíte, co se vašemu dítěti stalo.

Moc by mě zajímalo, měla jste dopředu přesně promyšlené, jak kniha skončí? Máte to vždy naplánované, nebo se necháváte vést dějem?

Konec znám vždycky, podle mě se tenhle žánr nedá psát bez toho, že si člověk důkladně promyslí zápletku a pak se snaží vychytat logické nesrovnalosti. Často se mi ale stane, že se postavy vzbouří a vyprofilují se trochu jinak, než jsem jim to vymyslela, případně se mi tam objeví nějaké, se kterými jsem nepočítala. Takže vždycky mám kostru, ale její obalování masem už je spíš živelné.

Ptala jsem se proto, že si myslím, že nejsem jediná, koho konec dostal. Byl to váš jasný cíl?

Cílem je vždycky příběh, ale konkrétně tady jsem měla pocit, že ho nemůžu ukončit jinak. Že si o to vyloženě říká.

Za knihu Krutý měsíc jste obdržela Magnesiu Literu. Co pro vás toto ocenění znamená?

Samozřejmě obrovskou radost, možná trochu zadostiučinění, že je moje práce konečně vidět, protože i když léta překládám a určitě mám za sebou i slušné texty, tenhle druh tvorby si pozornost získá jen těžko. Ale taky veřejné vystupování, besedy a podobně, což už pro introverta jako já úplně příjemné není.

Jak se vám psalo po tomto ocenění? Necítila jste kvůli tomu nějakou nervozitu nebo závazek přinést opět zdařilý kousek?

Je pravda, že to bylo daleko těžší než psát jako neznámá autorka, od které nikdo nic nečeká. Při dokončování Dravé zvěře už mě dost nervovalo, že to všichni budou srovnávat s oceněným Krutým měsícem, a třeba to tímhle sítem neprojde. Musím přiznat, že se mi hrozně ulevilo, když mi moje redaktorka napsala verzálkami, že je to VÝBORNÉ.

A když jsme u těch hodnocení a srovnání, čtete si ohlasy na vaše knihy od čtenářů? Pokud ano, jak je vnímáte? Dokážete se z nich i nějak poučit?

Hodnocení si nejen čtu, já je strašně prožívám. Když jsou pozitivní, otravuju celou rodinu tím, že jim je předčítám. Když jsou vyloženě negativní, dokáže mi to zkazit den a pořád s nimi v duchu polemizuju. Racionálně vím, že to je hloupost, emocionálně si nemůžu pomoct… Pokud jde o poučení, z věcných argumentů se snažím vzít si co nejvíc.

K psaní máte blízko, vystudovala jste žurnalistiku a věnovala se také literárním překladům. Jaká to pro vás byla škola?

Novinářské psaní i překlady jsou neocenitelná škola, člověk se naučí zacházet s jazykem, s prameny, nastaví si stylistickou laťku. Ale je to dvojsečné – žurnalistika často svádí ke zjednodušení a používání klišé, překlady z angličtiny vám zase do vlastních textů podsouvají anglicismy. Někdy musím sama sebe, obrazně řečeno, plácat přes prsty.

A jak se pro vás liší práce na překladu a na vlastní knize? Dá se říct, co je jednodušší? A je to v něčem i podobné?

Překlad je jednodušší v tom, že už ten text někdo vymyslel. Musíte se ale naladit na jeho notu – styl, způsob uvažování, vidění světa –, kdežto u vlastního díla má autor všechnu volnost světa, i když úplně prázdný monitor. Ráda ty práce střídám, po překladu se těším, až budu kutat na vlastním, a po odevzdání thrilleru zase na to, že jsem jen interpret hotového díla.

Když takto pracujete s texty, najdete si pak chvíli i na čtení pro sebe, jen tak pro radost? Máte nějaké oblíbené autory?

Já čtu pořád, v každé volné chvilce. Mým celoživotním favoritem v žánru mystery je francouzský autor Sébastien Japrisot, ze současných autorů se mi líbí Peter May, Bernard Minier, Jussi Adler-Olsen nebo Robert Galbraight. Čtu ráda i své české kolegy, výborní jsou Michaela Klevisová, Petra Klabouchová nebo Jiří Březina.

Na závěr mě a vašim i našim čtenářům prozraďte, jestli pracujete na nějaké další knize a pokud ano, kdy bychom se na ni mohli těšit.

Další knížku jsem zrovna začala promýšlet a chystat – bude to zase „detektivka bez detektiva“ ze současnosti, a snad se mi zase povede napsat plus mínus do roka a do dne.

Děkuji moc za rozhovor.

Zdroj foto: Albatros Media, autor Jaroslav Fikota