Kultura21.cz

„Skládání hudby je nejen mou profesí, ale i náplní mého života, je to to, co mě nejvíc baví a vnitřně naplňuje. Těžko si už umím představit svůj život bez něj,“ přiznává hudební skladatelka Iris Szeghy.

Pocházíte z východoslovenského Prešova a vaše příjmení Szeghy je podle zaniklé osady Szeg při Balatonu, odkud pochází šlechtický rod vašeho otce a první zmínka o něm je z roku 1251. A maminčini předkové pochází se Sedmihradska, Spíše a Polska. O sobě říkáte: „Jsem v pravém smyslu Středoevropanka.“ A kdy si hudba získala vaše srdce? Čím vás zaujal klavír, že jste pak začala hru na něj studovat?

U nás doma se vždy muzicírovalo, zejména můj táta byl skvělý amatérský hudebník, hráč na cimbál (v r. 1954 založil a vedl lidovou hudbu „Prešovčan", soubor existuje dodnes) i harmoniku. Oba moji sourozenci hráli na housle, kromě toho jsme měli doma velkou sbírku desek, nějaká hudba zněla u nás velmi často. Klavír jsem si vybrala zejména z důvodu, že na něj u nás ještě nikdo nehrál, kromě toho se mi líbil jako nástroj. Absolvovala jsem Základní uměleckou školu (tehdy se jmenovala Lidová škola umění), ale neměla jsem ještě jasno v tom, jestli se chci hudbě věnovat i profesionálně a jít ji studovat dále na konzervatoř, nebo půjdu na gymnázium a svou profesi si vyberu později (lákala mě zejména botanika). Nakonec, zřejmě i pod vlivem mé maminky, která milovala z nás hudbu snad nejvíc, jsem se rozhodla pro dráhu hudebnice a šla studovat klavír na košickou konzervatoř. Později k němu přibylo i studium kompozice.

Co vás vedlo k tomu, že jste se v sedmnácti letech rozhodla stát se hudební skladatelkou? Měla jste v tomto oboru nějaké vzory?

Že mě vůbec napadlo zkusit si něco zkomponovat je souhra jistých okolností v mém životě. Když mi bylo sedmnáct let, umřela mi milovaná babička - bylo to moje první setkání se smrtí v nejbližší rodině a velmi těžko jsem to snášela. Ten emoční přetlak si hledal nějakou cestu ven, nejprve jsem zkusila psát básně, ale pak mě napadlo, zkusit zhudebnit jednu báseň o smrti od slovenského básníka Milana Rúfuse (1928 – 2009). Již po tomto prvním pokusu jsem pocítila, že to je moje cesta, že jsem skladatelka. Oslovila jsem svého učitele hudební teorie na konzervatoři Josefa Podprockého, který byl i skladatelem, jestli by mi nedal soukromé hodiny kompozice - tehdy se kompozice na košické konzervatoři ještě nevyučovala. Souhlasil a současně se mu podařilo na „vyšších místech“ vybavit otevření kompozičního oddělení na škole. Od následujícího školního roku jsem už oficiálně studovala dva hlavní předměty, klavír i skladbu.

Pokud mám jmenovat nějaký skladatelský vzor, který mě doprovázel od útlého dětství, byl by to určitě Ludwig van Beethoven, pamatuji si, že už zhruba v deseti letech jsem o něm hltala knihy. O ženách skladatelkách jsem tehdy nevěděla vůbec nic - na Slovensku do té doby profesionální skladatelka neexistovala, o těch zahraničních nebyly žádné informace. Myslím, že asi první skladatelka, o které jsem slyšela, byla Češka Ivana Loudová (1941 – 2017), později jsme se staly i přítelkyně.

Kompozici neboli skladbu jste tedy studovala na Konzervatoři v Košicích u prof. Jozefa Podprockého, pokračovala jste na VŠMU v Bratislavě u prof. Andreje Očenáše a doktorandské studium jste ukončila pod vedením prof. Ivana Hrušovského. Kromě toho jste absolvovala řadu stipendijních pobytů jak doma, tak v zahraničí (Budapešť, Varšava, Stuttgart, San Diego, Amsterdam, Brémy, Paříž, Londýn, atd.), které pokládáte za sbírání informací a zkušeností. Podařilo se vám posbírat dost informací, které můžete využívat ve své tvorbě? Jak na své pedagogy s odstupem času vzpomínáte?

V podstatě vzpomínám na ně v dobrém, i když každý z nich byl v něčem specifický a ne každý z nich byl v pohodě s tím, že jsem žena a ne muž. Předsudky vůči ženám byly v té době (70. léta) velmi silné, chyběly ženské vzory, svět kompozice byl maskulinní. Na Slovensku se to začalo měnit velmi pozvolna, myslím, že až zhruba posledních 20 let se již v hudební obci nebere muž - skladatel jako norma.

Mé zahraniční stipendijní pobyty mi daly po profesní stránce velmi mnoho – seznámila jsem se s fungováním hudební scény v mnoha zemích Evropy i v USA, navázala kontakty s umělci a soubory. Moje skladby pronikly i na pódia na Západě, co do roku 1989 bylo pro umělce z východního bloku sotva možné. Pád železné opony mi doslova a dopísmene změnil můj profesní a později i osobní život – svého švýcarského manžela jsem poznala právě na jednom stipendijním pobytu ve Švýcarsku.

První skladbu, kterou jste složila, byla píseň pro hlas a klavír. „Hlas pokládám za nejkrásnější hudební nástroj. Nic nám nemůže být bližší jako on, vždyť je naší součástí. Zpěv dojímá snad nejvíce.“ Co vás inspiruje při skládání? Pracujete na něčem novém?

Inspiraci čerpám mimo hudbu i v rámci hudby samotné. Mimohudební inspirace jsou například podněty z přírody, z jiných druhů umění – literatury nebo výtvarného umění, z něčeho, co člověk osobně zažil, resp. co ho duševně zasáhlo nebo vnitřně zaměstnává a chce o tom vypovídat.

Hudební inspirace pocházejí z hudby starších období nebo novějších hudebních stylů 20. století, z lidové hudby, ale občas i z jazzu či elektronické hudby. Na něčem novém pracuji vždy, i když to nové může být někdy i nová verze něčeho již existujícího. Například minulý rok jsem udělala verzi jedné skladby pro soprán a orchestr, pro soprán a varhany. Momentálně pracuji na větším cyklu pro soprán, smíšený sbor a orchestr, premiéru bude mít příští rok ve Slovenské filharmonii.

Vaše díla vám vynesla řadu ocenění. A spolupracovala jste s řadou interpretů. Na koho ráda vzpomínáte? Skládala jste hudbu také pro konkrétní osoby, jak se říká, „šila přímo na tělo“?

Popravdě řečeno, většinou skládám hudbu pro konkrétní soubor či pro konkrétního interpreta/interpretku. Je to proto, že většina mých skladeb vzniklých po roce 1989 byla napsána na objednávku konkrétních souborů, interpretů, tedy při komponování jsem věděla, kdo skladbu odpremiéruje. Rada vzpomínám na několik svých spoluprací i v našich zemích, na Slovensku a v Česku se Slovenskou filharmonií, Slovenským filharmonickým sborem, se slovenským Muchovým a Moyzesovým kvartetem, s českým Kubínovým kvartetem, ze sólistů se zpěvačkou Evou Šuškovou a momentálně v Česku žijící japonskou zpěvačkou Nao Higano, se slovenským varhaníkem a cembalistou Jánem Ficem či brněnskou cembalistkou a klavíristkou Elenou Pokornou.

Stala se z vás uznávaná hudební skladatelka jdoucí si svou cestou. Co vás na skládání hudby baví? Zkusila jste si ke své hudbě také napsat text?

Skládání hudby je nejen mou profesí, ale i náplní mého života, je to to, co mě nejvíc baví a vnitřně naplňuje. Těžko si už umím představit svůj život bez něj. Právě ve skladbě, kterou momentálně dokončuji, používám v její závěrečné části svůj vlastní text – jednu dlouhou a velmi expresivní větu, která je jakousi výpovědí lidí, zavražděných totalitními režimy, vypovídají v ní o tom, co se jim stalo.

Čím vás hudba stále fascinuje? Posloucháte hudbu také v soukromí nebo raději dáváte přednost tichu třeba v přírodě?

Spíš bych řekla, že je obtížné najít někoho, koho hudba nefascinuje. Už docela malé děti reagují spontánně na hudbu a hudba, zpěv je často i to poslední, co člověku zůstane v silné stařecké demenci… Hudba není něco mimo nás, je to něco hluboko v našem vědomí a podvědomí, obklopuje nás od kolébky po hrob. Už jaký je to druh a styl hudby, zda zpěv, nástroje nebo kombinace obou, či dokonce elektronická nebo počítačová hudba, je dnes v svobodné volbě každého, a to je dobře. Ve volném čase však dávám přednost spíše tichu, ať už tichu mých čtyř stěn nebo přírody.

Od roku 2001 žijete ve švýcarském Curychu. Proč jste se usadila právě ve Švýcarsku. A co pro vás znamená domov? Kde je ten váš?

Důvod mého usazení se ve Švýcarsku je jednoduchý – jak jsem se již zmínila, během jednoho svého stipendijního pobytu ve Švýcarsku jsem se seznámila se svým budoucím manželem, za rok jsme se vzali a přestěhovala jsem se do Curychu. Ze Slovenska jsem však zcela neodešla, ponechala jsem si v Bratislavě byt. Vracím se do něj velmi často, většinou i každý měsíc na zhruba týden. Žiji tedy rozkročená mezi dvěma zeměmi, se dvěma občanstvími, dvěma jazyky, mezi dvěma hudebními scénami. Říká se, že domov je tam, kde má člověk srdce - ale i to mám po více než 20 letech života ve Švýcarsku už na obou stranách: v Curychu je můj manžel a pár let už i můj synovec, v Bratislavě je moje sestra, neteř, praneteř a na hřbitově moji milovaní rodiče… Se Slovenskem je však spjat můj původ, moje dětství, moje mládí i brzký střední věk, žila jsem tam zhruba dvakrát tak dlouho jako dosud ve Švýcarsku. Takže pokud nemůžu mít dva domovy, jen jeden, vybírám si Slovensko.

A co chvíle volna, jak jej ráda trávíte? Patříte k lidem, pro které je jejich práce koníčkem?

Ano, to určitě. Moje práce a vše s ní spojené mi zabírá prakticky celý čas, zhruba 8 až 9 hodin 7 dní v týdnu. Volného času mám velmi málo, věnuji ho zejména své rodině a péči o dvě domácnosti (jak jsem zmínila, byt mám i v Bratislavě) a zahradu. Zahrada, vycházky do přírody a knihy jsou můj nejoblíbenější relax, každoročně si však s manželem dopřejeme i nějakou tu pěknou dovolenou ve Švýcarsku, na Slovensku, v Česku (i letošní tam bude, v Mariánských Lázních), nebo v některé jiné evropské zemi. Kdysi byla moje vášeň i fotografování, ale poslední desetiletí jsem ji hříšně zanedbala, nezbývá mi na ni čas…

Iris Szeghy:

• Narodila se 5. 3. 1956 v Prešově.
• 1971 – 1976 Konzervatoř v Košicích (kompozice – Jozef Podprocký, klavír – Marta Reiterová).
• 1976 – 1981 VŠMU (kompozice – Andrej Očenáš).
• 1986 – 1989 VŠMU (doktorandské studium kompozice – Ivan Hrušovský).
• Od roku 1990 působí jako skladatelka ve svobodném povolání a od roku 2001 žije v Curychu ve Švýcarsku.
• Za své dílo obdržela různá ocenění - 1994 Cena Jána Levoslava Bellu od Hudobného fondu v Bratislavě za dílo „Koncert pro violoncello a orchestr“, 2007 získala Composition Commission 2007 od kantonu Curych za svou dosavadní hudební práci, v roce 2010 získala Zolliker Art Prize a v roce 2014 Hudební cenu města Curych.

Info na: www.szeghy.ch

Foto: archiv Iris Szeghy