Kultura21.cz

Lucie Hlavinková je autorkou úspěšných knih pro dospělé i pro děti. V roce 2016 zvítězila v soutěži nakladatelství Albatros s knihou pro děti Projekt pes (ten můj), která se dočkala několika pokračování. Pro děti dále napsala série Sesterstvo a Mnohokluk, jako samostatná knížka vyšla Bylinková babička a dobrodružný román Barabizna v edici Foglarovky. První knihu pro dospělé Sestry Foxovy autorka vydala v roce 2017. V nakladatelství Motto následovaly historické romány Apatykář, Kdo šije u Podolské?, Pravda nebyla k dostání, Svátek hada a Gottwaldova mumie.

Rozhovor jsme spolu vedly před rokem, tehdy ke knize Svátek hada, tak by mě zajímalo, co je u vás od té doby nového? Zažila jste něco nečekaného?

Nečekaně krásná byla naše návštěva Walesu, to je opravdu zajímavý kus Velké Británie. Vůbec jsem například nečekala, že se ocitnu ve vesnici s nejdelším názvem na světě! Jinak nic zásadně nového u mě není, a to je asi dobře.

Nyní je vaší knižní novinkou román Gottwaldova mumie. Prozraďte nám na úvod, jak vás napadlo zrovna toto téma? Co vás k tomu inspirovalo?

Toto téma mě napadlo úplnou náhodou, ostatně jako všechna moje předchozí témata na knihy. Někde na internetu jsem narazila na článek o tom, jak to ve skutečnosti s Gottwaldovou mumii bylo. Přetrvávající fáma o tom, že musel být spálen, protože se rozpadal, totiž není vůbec založená na pravdě. Velmi mě to zaujalo a začala jsem hledat dál, postupně se mi v hlavě začal rodit příběh z tohoto prostředí a doby.

Určitě jste si kolem toho musela spoustu věcí načíst a zjišťovat. Objevila jste v rámci toho něco šokujícího nebo překvapivého?

Skoro všechno okolo údržby nabalzamovaného těla Klementa Gottwalda bylo šokující. Zejména cena, provoz Mauzolea byl neuvěřitelně drahý a zaměstnával bezmála sto lidí. Všechny přístroje byly prototypy, nikdy předtím se v Československu nic takového nevyrobilo. Bylo nutné zachovávat úzkostlivou čistotu – proto mě napadlo, že hlavní hrdinkou by mohla být uklízečka Iška. Všechny bizarnosti, které jsem se dozvěděla, jsem se snažila do knihy dostat tak, aby rámovaly Iščin příběh a čtenář si mohl udělat svůj obrázek.

Příběh se logicky točí kolem Mauzolea Klementa Gottwalda na pražském Vítkově a já se nemůžu nezeptat, jak se vám jako rodilé Brňačce psalo o Praze? Nebyl to pro vás problém?

Vypravila jsem se na Vítkov, abych obhlédla situaci a získala přehled o místě děje, měla jsem k dispozici různé materiály, virtuální prohlídku, dobové fotografie a další prameny. Tohle problém nebyl, spíš jsem potřebovala zjišťovat, jaké čtvrti byly v té době nóbl, kam v okolí Prahy jezdí vlak a podobně, a s těmito věcmi mi hodně pomohla moje redaktorka Tereza Čechová.

Také by mě zajímalo, jestli jste měla dopředu přesně rozmyšlené, kam se bude příběh ubírat a co vše se v něm stane? Hlavní hrdinka v něm dostala docela naloženo, ale bylo také hodně lidí, co jí pomohlo…

Ano, vždycky, když začínám psát příběh, vím přesně, jak skončí. Samozřejmě během psaní některé věci krystalizují, něco se stane zbytečným a něco jiného zase potřebným. Ale hlavní linie je pro mě vždy jasná, i hlavní postavy promýšlím hned od začátku. Chtěla jsem, aby na začátku příběhu byla mladá, bojácná žena, která si nevěří, ale tím vším, co prožije, se promění a uvědomí si vlastní sílu.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Ze života uklízečky v Mauzoleu Klementa Gottwalda

Iška je samoživitelka a potýká se jak s prací, s rodinnou situací nebo ostatními okolnostmi. Díky tomu je však čtenáři sympatická. Byl to váš záměr?

Doufala jsem v to! Vždycky je trochu alchymie, jaké postavy si čtenáři oblíbí, ale ty hlavní okolnosti, se kterými se Iška potýká, jsou bohužel aktuální dodnes. Sladit rodinný a pracovní život není jednoduché ani dnes, zvláště pokud je matka na dítě sama, a navíc bojují s nějakým postižením, naštěstí doba se naprosto změnila.

Gottwaldova mumie také ukazuje atmosféru padesátých let u nás s jejími různými náležitostmi. Byl to váš cíl ji takto navodit a ukázat? Za mě je to především dnes důležitá připomínka.

To byl jeden z mých hlavních záměrů. Představit dobu padesátých let v její tragikomické absurdnosti. Hlavní hrdinka Iška je úplně obyčejná žena, o politiku se nezajímá, ale politika se stejně zajímá o ni, nikdo se tomu nemohl vyhnout, režim doléhal na všechny. Bylo to hrozné, ale spousta věcí z té doby byla zároveň velmi směšných – jenom se jim nikdo nemohl smát, mohl by zaplatit hodně vysokou cenu.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Zasoutěžte si o knihu Gottwaldova mumie

Překvapilo mě také téma stalkingu. Jak se vám pracovalo s ním? Dokázala jste se vcítit do situace Išky?

Toto téma je založeno na mých reálných zkušenostech, bohužel. Také ještě v předdigitální době jsem měla chvíli stalkera, bylo to hodně nepříjemné, i když to byla jen docela mírná forma a tenkrát to měli stalkeři mnohem těžší než dnes, technologie jim všechno usnadnily.

V knize se objevuje hned mnoho postav, tak bych chtěla vědět, je vám některá z nich něčím podobná? Pokud ano, čím konkrétně? A máte to tak vůbec při psaní? Promítáte se do postav, máte k nim nějaké sympatie, nebo si od nich držíte odstup?

Každý autor se do svých postav nějak promítá, a nejspíš i do těch záporných (smích). Nejbližší je mi asi Iška, jednak taky nejsem příliš odvážná, ale hlavně její mateřská láska je mou vzpomínkou na to, když byly moje děti malé, to bylo krásné období. Od svých postav si vůbec nemůžu držet odstup, naopak, jsou na mě přisáté jako klíšťata, musím o nich pořád přemýšlet, dokud není příběh napsaný. Snažím se nepsat je černobíle, i ty nejhorší charaktery nejsou zlé z ničeho nic, něco je muselo utvářet. Možná to přímo v knize řečeno není, ale v pozadí by to být mělo, má to vliv na to, jak daná postava jedná.

Tato kniha je zařazena do čtení pro ženy a určitě zaujme nejen je. Povězte nám v závěru, kdo by si ji určitě neměl nechat ujít?

Já tohle rozdělování do kategorií moc ráda nemám, pro mě je to kniha pro všechny, kteří se zajímají o českou historii a chtějí se nejen pobavit, ale i něco dozvědět. Hlavní hrdinkou je sice žena, ale to by muže nemělo odradit. Přála bych si také, aby knihu četli mladí lidé, ve školách se moderní historie moc nevyučuje, o antickém Římě se toho děti dozví mnohem víc než právě například o našich 50. letech. Přitom je naprosto pravdivé přísloví: Kdo nezná svoji historii, je nucen ji prožít dvakrát – a to bychom, myslím, opravdu neradi.

Děkuji za rozhovor!

Děkuji také, rádo se stalo.

Zdroj foto: Jaroslav Fikota