Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Po plejádě hrdinek z operních inscenací všude možně ve světě se „vybarvila“ i jako činoherní herečka. I když nadále zpívá, v operách už ale ne, divadlu je stále věrná. Právě v poslední době hraje titulní role v divadelních hrách, které mají co říct a kde je i ona sama herecky jedinečná. V jedné představuje Marii Callas, ve druhé Milenu Jesenskou. V obou případech jde o ženy s mimořádným osudem i dosahem, které Dagmar Pecková na jevišti ztvárňuje. Přitom ona sama je ženou mnoha talentů. Dokládá to i její nedávno vydaná první povídková kniha…

I když máte hodně pestrobarevný rok, tak jak to máte letos s adventem? Je na něj čas vzhledem k tomu, že hrajete v nové inscenaci a vyšla vám knížka?

No, upřímně řečeno, moc ne. Ale předvánoční čas je u výkonných umělců vždycky ve znamení koncertů s vánoční tématikou, besed s posluchači a cestování po republice i mimo ni.

Pokud vím, proběhl křest, ale také první besedy a autogramiády. Jaké jsou ohlasy na vaši první autorskou knihu Ty vole se neříká?

Ti, kteří knihu už stačili přečíst, a hlavně si ji chtěli přečíst, tak z ní mají radost. Pozitivní ohlasy mám i od paní Evy Lustigové ze Švýcarska nebo i jiných českých občanů, žijících mimo naše území. I na webu vydavatelství Kazda se objevují pozitivní recenze.

Zároveň se musím zeptat na dojmy z představení Milena. Co na to publikum? A ještě dotaz - co vám tahle inscenace dala a dává?

Milenu už jsme od premiéry 7x reprízovali a v té roli se zabydluji čím dál lépe. Při každém představení objevím nějakou novou nuanci. Také podle reakcí publika zjišťuji, jak může být Milena odlišně vnímána. Samozřejmě poučené publikum, které ví, kdo byla Milena Jesenská nebo Franz Kafka, posuzuje repliky úplně jinak než obecenstvo nepoučené. Ale to může přijít právě proto, aby tohle všechno zjistilo a zažehlo v sobě jiskru zvědavosti. Vždyť se na jevišti odehrávají významné události od vzniku naší republiky až do začátku 80. let 20. století. A je to zvláštní.

Když jsem studovala Marii Callas, mohla jsem se i po téměř čtyřiceti letech jevištní praxe dozvědět z divadelního světa spoustu zajímavostí o zpívání. Když jsem studovala Milenu, spisovatelku a novinářku, napsala jsem knihu. Přemýšlím o tom, že by bylo pro okolí dost nebezpečné, kdybych příště dostala roli vražedkyně.

V čem všem jsou rozdíly mezi Mistrovskou lekcí a Milenou?

Mariu Callas poslouchám od mých mladých let. Je to nejvyšší level pěveckého umění všech dob. Její život byl prodchnut osobním dramatem. Dalo by se říci, že divadelní hra Terrence McNallyho Mistrovská lekce prohlubuje ještě více moje znalosti o této neuvěřitelné umělkyni. Milena Jesenská byla pro mě ještě před dvěma lety téměř neznámým pojmem. A když šéf mladoboleslavského divadla Petr Mikeska pro mě hledal nějakou další divadelní hru, kde bych mohla rozvinout svoji osobnost, oslovil Marka Epsteina a ten mu navrhl postavu Mileny Jesenské. Dopisoval zrovna scénář k filmu o Kafkovi pro režisérku Agnieszku Holland a měl spoustu studijního materiálu právě o Mileně. Takže Marek zúročil zvoje znalosti v nové divadelní hře a já tak přišla k báječné roli, kterou jsem dokonce směla ztvárnit ve světové premiéře.

Zpět k vánočním svátkům. Jaké jste je měla, když jste byla ještě holčička? A co vám tehdy udělalo vždycky největší radost pod stromečkem?

Na Vánoce mám krásné vzpomínky. Hlavně z dětství. Včetně půlnočních mší a skvělého vánočního cukroví, jaké uměla jen moje matka. Ale také hořící stromek, nebo pubertální výstup, když jsem k Vánocům začala dostávat pod stromeček příbory a prostěradla do výbavy.

Jak trávíte Vánoce v posledních letech? Schválně – už máte nakoupené dárky pro manžela a děti?

Dárky dodržujeme jen u dětí. A ty už máme nakoupené. Nepotrpím si na zbytečnosti a nemusím mít za každou cenu něco, co v podstatě nepotřebuji.

Když je Silvestr, bilancujete minulé období? A když je Nový rok, dáváte si předsevzetí?

Spíš přemýšlím, jakou cestou se vydám dál, než abych bilancovala. A předsevzetí? Ty si přeci dáváme jen proto, abychom je vzápětí porušili.

A moje dojmy z nové knihy Dagmar Peckové? Tady jsou:

Není jednoduché zaujmout zahraniční rozmazlené publikum a být třicet let vyhledávanou mezinárodní operní hvězdou, ale není ani snadné stát se z čista jasna skvělou činoherečkou, o čemž svědčí dvě titulní role v divadelních inscenacích Mistrovská lekce a Milena. Přitom jako by její tvůrčí potenciál neznal mezí. Čím asi ještě překvapí Dagmar Pecková, která zazářila už v několika uměleckých oblastech? Čím ještě může tato renesanční žena potěšit své publikum, které jí má rádo pro její umění, oduševnělost a inteligenci? A překvapila. Přišla s něčím, co možná málokdo tušil, a to s knihou Ty vole se neříká. Název je sice také nečekaný, ale o to víc je přesný a vystihující.

Místo toho, aby zvolila memoáry umělkyně světových parametrů (jak by to možná někdo očekával), vystavěla svou první knihu na neskutečném množství živých příběhů počínaje svým dětstvím až po současnost. A je to to nejlepší, co mohla udělat. I když každá povídka čítá maximálně půldruhé stránky, není žádný z autentických příběhů v nějaké zkratce. Nic nechybí, ani nepřebývá. Slov i vět má přesně tolik, co mikropovídka potřebuje. Ale především má její psaní styl a jiskru.

Ve 101 mikropovídkách je prakticky vše, co se jejího dosavadního uměleckého a soukromého života týče. Přitom tu nejsou jen humorné zážitky nebo průšvihy, i mezi řádky se čtenář leccos dozví o její povaze, temperamentu, smyslu pro spravedlnost i profesionalitě, ale také o její rodině a lidech, kteří ji obklopovali a obklopují. Díky této povídkové knize se mnozí dozví, co Dagmar Pecková prožívala jako malá holka, jak začínala, kde všude v zahraničí vystupovala, co v té či oné době prožívala či s kým vším se její profesní cesty zkřížily. Byla to neuvěřitelná jízda v hudebním světě. Hvězdní kolegové, skvělé nabídky, světové operní domy, ohromné festivaly, prestižní sály, vynikající orchestry a do toho zážitky, které jen tak někdo nezažije.

Ale abych to celé uzavřel. Přiznám se, že mě povídková kniha Dagmar Peckové vyloženě nadchla. Musím ocenit nejen jedinečný styl, humor a nadhled, což jsou její atributy, ale fascinuje mě i její přehled a paměť. Navíc její povídky mají náboj i pointu, tady předvedla „malá velká žena“ mistrovství svého hbitého ostrovtipu. Neskutečné výbuchy smíchu. To byly časté mezihry během mého čtení knihy Ty vole se neříká. Dorazil jsem ji ve dvou dnech na dva zátahy a věřte, že to byl díky autorce skvěle vyplněný čas. Mnoho jsem se dozvěděl i báječně pobavil, ale také jsem v řádcích Dagmar Peckové cítil radost, vášeň a posedlost.

Zdroj foto: archiv Dagmar Pecková