Kultura21.cz

Není proč se divit, že průvodkyní Expozice Karla Kryla v Kroměříži je právě žena, která organizovala první Karlův koncert v Kroměříži v květnu 1990. Ing. Jana Knapková je nejen sympatická, a navíc muzikální dáma, zná písničkářovu tvorbu, ale také toho hodně o Krylovi, který vyrůstal v Kroměříži, ví. Svými zajímavými informacemi o legendě i o jeho rodině tak zákonitě obohatí vědomosti návštěvníků expozice.

Jste průvodkyně Expozicí Karla Kryla, a proto se vás zeptat, na co zajímavého se návštěvníci ptají?

Zajímají je hlavně podrobnosti z Karlova života v Kroměříži, jak se sem rodina Krylova dostala, co zde prožila, záleží to i na věkové struktuře návštěvníků – starším není třeba vysvětlovat historické kontexty, které ovlivnily jeho tvorbu, mladším (pokud mají zájem – a drtivá většina ho má) kousek historie přiblížím. Ale občas je to i naopak – starší generace má hodně vědomostí i o Krylovi i o dřívější době a já se také ráda zeptám, mnohdy se sama dozvím hodně zajímavého. Každý druhý starší pán vzpomíná, jak hrávali Karlovy písničky u táboráků, na vojně a kdo co za to schytal.

Jak byste charakterizovala expozici, která je originální a netuctová? Co na ni říkají lidé, jak reagují, že to není ona typická expozice s fotkami, popiskami a starými předměty?

Jen v jednom jediném případě se mi stalo, že mi návštěvník řekl, že to není podle jeho představ. Jinak ty další stovky byly příjemně překvapené a všichni říkali, že tohle opravdu nečekali. A ten zbývající mi řekl, že má Krylovy písničky spojené s tím, jak je hrával jeho brácha, a tak je má zažité. Což je také pěkné.

Určitě nejste v této expozici jen tak náhodou, spíš vás sem zavál osud. Anebo se pletu?

Byl to osud v podobě tehdejší starostky Mgr. Daniely Hebnarové, která se zasloužila nejvíc o vybudování samotné expozice. Znaly jsme se delší dobu a ona věděla, že jsem organizovala Karlův první koncert v Kroměříži v květnu 1990 a také že jeho tvorbu trochu znám. Jsem tu řadu let a občas si připadám jako ta babička ve filmu „Jára Cimrman, ležící, spící“.

Navíc jste měla to štěstí Karla Kryla poznat osobně. Vybaví se vám první setkání s ním? Bylo to v Kroměříži?

Ano, právě při zmíněném koncertu. Pracovala jsem tehdy v Okresním klubu mládeže, což bylo sice svazácké zařízení, ale tehdy jiné organizace nebyly a kluby byly mnohdy dost liberální a avantgardní. Při Klubu tehdy nově fungovala obnovená SPUSA (Společnost přátel USA) a Karel souhlasil s naším návrhem, že koncert uspořádá rovným dílem Klub a právě SPUSA. První setkání bylo pěkné, přijel den před koncertem, přivítali jsme ho před hotelem pecnem chleba a kilovkou soli (nebyli jsme troškaři). Pak navečer jsem měla možnost projít si s ním město, ukázal mi domy, ve kterých bydleli (bylo jich dost) a byl to hodně silný zážitek. Na koncertě na zdejším Zimním stadionu bylo přes 3 000 lidí. My jsme mu dali místo kytky kaktus v květináči – někde se prořekl že nemá rád, když květiny umírají. Byl rád (co mu zbývalo).

Mám pocit, že jste ho tehdy poznala jako novinářka. Jak na vás působil Karel Kryl zblízka?

Novinářka je silné slovo, jen jsem s ním chtěla udělat rozhovor pro místní noviny. A protože – jak říkám – žurnalista nejsem, tak jsem položila velmi stupidní otázku: „Měli jste doma nějaké domácí zvíře?“ A Karel se zamračil a řekl: „Zvíře? My sami jsme neměli co žrát!“ Ale pak se krásně usmál těma pomněnkovýma očima: „Měli jsme v koupelně pavouka, jmenoval se Adéla“. To už jsme se smáli oba.

Ještě mne napadá jeden postřeh: Po koncertě jsme měli ve zdejším Radničním sklípku posezení s pár přáteli. Měla jsem kamaráda, který Karla nesmírně ctil a uznával, říkala jsem si, že ho musím na toto setkání pozvat. Nedopadlo to dobře, kamarád si dal o skleničku víc a do Karla se nevybíravě pustil, co my jsme tu vytrpěli a on byl v Mnichově. Já jsem se pak za něho Karlovi omlouvala a on se opět pomněnkově usmál a řekl: „To je v pořádku, já to chápu, nic se nestalo“. Myslím, že ho to přesně vystihuje.

Měl na Kroměříž opravdu krušné vzpomínky, ale bylo tu dost lidí, na které rád vzpomínal a kteří jejich rodině v těžkých časech pomohli. A on si to pamatoval. To špatné, i to dobré. Ráda bych vyzdvihla mezi ostatními P. Josefa Konvičku, zdejšího pozdějšího probošta v kostele sv. Mořice, který nás oba učil náboženství, byl to vzácný člověk a Karel ho měl velmi rád, jako všichni. Když Karel odjížděl, zeptala jsem se ho: „Už jsi Kroměříži odpustil?“ a on řekl: „Ne, nejhorší město na světě, tady se hrozilo pěstmi za rakvema“ a pak vytáhl z peněženky bankovku: „Kup páteru Konvičkovi kytičku na hrob“…

Co vám říká jeho tvorba? Oslovuje vás i dnes?

Ano. To si člověk z hlavy nevytluče (ani nechce). A když na sociálních sítích někdo připomene nějakou Karlovu písničku, nebo citát, najednou strašlivě aktuální, tak člověku běhá mráz po zádech a řekne si, jak to ten člověk tehdy už věděl? A ráda bych vyzdvihla nejen muziku, ale také jeho knížky. Jsou trochu opomíjené ve srovnání s písničkami, ale jsou v nich tak hluboké myšlenky, že člověk opravdu žasne. U některých se zase potrhá smíchy …

Jací lidé a jaké věkové skupiny do expozice vlastně chodí?

Pěkná otázka – všechny. A to mne velmi těší. Záleží to i na ročním období, přes léto to bývá hodně batůžkařů s rodinami i s dětmi ale jinak všechny věkové skupiny. Byla jsem například překvapená, když se dostavila třída pubertálních učňů, kteří vypadali jako by byli rádi, že uniknou výuce, a kluci byli senzační, líbilo se jim to a bylo vidět, že mnozí písničky od rodičů znají. Teď to samozřejmě poznamenala pandemie, ale snad už to bude lepší. Ale těší mne například hodně Slováků a Poláků, pro ně je Kryl osobnost. Ale byli tu i návštěvníci z Ruska, nebo Thajska. Což klade nároky na překlady v ruštině nebo v angličtině, aby bylo možné vysvětlit jim, co je smyslem expozice. Každopádně pojetí samotné je vždycky uchvátilo.

Kdybyste měla do Expozice Karla Kryla nalákat ty, kteří tu ještě nebyli, co by to bylo, co byste chtěla zdůraznit?

Aby se přišli podívat na něco opravdu neobvyklého, můžou si tu i zazpívat nebo si poplakat. Hodně návštěvníků si tu užije oboje. Utéct se dá vždycky, ale ještě se to tu nestalo. Spíš hodně lidí přichází opakovaně, tak asi jim to stojí za to.

Foto Robert Rohál