Literární soutěž s názvem Nejlepší den mého života je u konce a známe již jejího vítěze! Patronkou této naší soutěže, do níž se přihlásilo přes 40 účastníků se stala spisovatelka Jana Poncarová, která má na kontě již několik úspěšných románů a v současné době vyšla její nová kniha – Cyklistka. Co o své tvorbě i porotcování v soutěži Jana Poncarová prozradila?
Od jakého věku a jaký žánr jste si začala pro sebe psát?
To je už dávno! Psala jsem si odmala. Krátké příběhy, pohádky, dobrodružné povídky, ale třeba i novinové články a rozhovory, když jsem si vyráběla vlastní časopisy. Většinou zůstalo u prvního čísla. Ale to je takové až klišé, že?
Nad čím jste tehdy přemýšlela?
Přemýšlím, nad čím jsem tehdy přemýšlela. Asi nad světem. Stejně jako teď. Zajímaly mě lidské osudy, historie, přitahovaly mě dálky, cesty do ciziny. Takže v mých příbězích se tohle vše setkávalo. A setkává se to v nich, myslím, i teď.
Chtěla jste být vždycky spisovatelkou?
Vždycky jsem chtěla psát. Nevím, zda jsem si někdy v dětství přála být spisovatelkou, spíš mi to připadalo nedosažitelné. Ale vím jistě, že jsem chtěla být novinářkou, protože jsem si myslela, že novináři jsou děsně chytří lidé, musí vědět a znát tolik věcí, když o nich píšou. Připomínám, že to bylo ještě před internetem, kdy se nedalo na jedno kliknutí dohledat třeba to, s jakými státy sousedí třeba Burundi. Muselo se do knihovny, nalistovat atlas…
Kdy nastal ten přelom a rozhodnutí, že napíšete román, který se vydá?
Nebylo to ze dne na den. Asi rok ve mně narůstalo takové pnutí. Až jsem dospěla do fáze, že jsem si řekla: buď už se do toho konečně pustíš a zkusíš knihu napsat, nebo ne. A já to chtěla zkusit. Abych nelitovala, že jsem to nezkusila. Musím ale na pravou míru uvést to vydání. Neměla jsme nic domluveného. Prostě jsem psala, musela to vydržet, dopsat, pak to znovu přepsat, několikrát číst, upravovat… když jsem měla dojem, že je rukopis jakž takž hotový, teprve jsem ho poslala do nakladatelství. A čekala, zda se někdo ozve.
Proč myslíte, že jsou vám blízká témata, o jakých píšete? Pohnuté osudy silných a odvážných žen.... zaměření na historii, kde čerpáte inspiraci?
Asi nedokážu říct, proč jsou mi tak blízká. Možná na to jednou přijdu. Anebo radši ne, třeba by mě pak přestala bavit. A já je mám ráda. Když to vezmete, tak dvacáté století je plné zvratů. Bohaté na příběhy. Mnohé z nich jsou zapadlé, nemluvilo se o nich, protože to čtyřicet let nešlo. Teď je to víc jak třicet let po revoluci a pořád se objevují nové a nové věci. Historie mě bavila vždycky, nejvíc ale ty lidské příběhy. Dotknout se jich. Vzpomínám si, bylo mi asi dvanáct, táta přinesl z chalupy, kterou vyklízel, dopisy z první světové války! Bušilo mi srdce, jako bych dostala nejkrásnější hračku na světě. Pak jsem je četla, pořád dokola. A nutila kamarády, aby je četli se mnou... (směje se)
Jak se vám hodnotily soutěžní příspěvky, není jednoduché podílet se na volbě vítěze. Co většinou rozhoduje?
Četla jsem sedm povídek a všechny byly skvělé a také jednu velmi povedenou báseň. Před autory smekám. Mám k autorské tvorbě respekt. Když máte osm příspěvků, každý jiný a každý skvělý, je to těžké. Nechala jsem to proto uležet, šla spát a rozhodla se pro povídku, na niž jsem ještě druhý den myslela. U mě většinou rozhoduje prostá věc, zda mě to baví číst. Může to být válečný román, ale třeba i humorná povídka. Když je dobrá, poznáte to.
Prozraďte hlavně něco o vaší nové knize Cyklistka...
Pro mě osobně je to román o obrovské síle ustát vlastní osud, o vnitřní svobodě v nesvobodě. Knihu inspirovala baronka Blanka Battaglia. Svého času to byla bravurní cyklistka. Neměla ale štěstí v lásce. Pracovala jsem také s tématem stárnoucí ženy, která žije v rozpadajícím se zámku, ale neodejde, protože je to to jediné, co na světě má.
A vsadím se, že už jistě máte zase rozepsaný další román...
Jestli jste se s někým vsadila, tak jste vyhrála. Mám. Píšu o herečce z dvacátých let. Byla velmi talentovaná, bohužel zemřela velmi mladá. Mám pár kapitol, haldu poznámek na stole štosy knih, které budu přes léto pročítat.
Tak to se už teď na na novou knihu moc těším. Děkuji vám za celou redakci za patronství v naší soutěži a přeji vám hodně úspěchů ve vaší další tvorbě!
Zdroj foto: archív Jany Poncarové
| < Předchozí | Další > |
|---|
Muž mnoha tváří. Nebo také renesanční muž. Tak bych charakterizoval Alexandra Goldscheidera (ročník 1950), který se prosadil už před mnoha lety v československé pop music jako hitmaker, aranžér, producent, novinář… Nicméně po emigraci se ko...
„Musím říct, že mně osobně nezáleží na roli, ale na titulu. Když mě zaujme příběh, je mi jedno, koho v něm hraji. Jsem jen ráda součástí týmu, který ten příběh tvoří,“ přiznává Eliška Brumovská, členka Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, která byla letos no...
Již pošesté se v prostorném a starobylém ambitu Kláštera františkánů na Jungmannově náměstí v Praze sejdou na pozvání Marcely Levinské čeští umělci různých profesí. 
Stanislav Moša, ředitel MdB říká, že v divadelní sezóně 2024/2025 pro diváky připraví celkem 9 inscenací. Pět z nich bude uvedeno na Činoherní scéně, čtyři pak na Hudební scéně. Jedna z nich bude premiérou českou a hned 3 (!) uvedou ve světové premiéře. „D...
Znáte to - žijete v menší či větší skupině lidí, se kterou podnikáte různé akce a znáte se už tak dlouho, že je těžké to spočítat. I v té vaší skupince se dějí změny, zvraty, novinky. I Ellen, hlavní protagonistka Dlouhého příběhu ve zkratce, má takovou s...