Lucie Trmíková: Jsem spíš typ autorské herečky, mám potřebu tvořit svou dramaturgii a psát si scénáře
Banner

Lucie Trmíková: Jsem spíš typ autorské herečky, mám potřebu tvořit svou dramaturgii a psát si scénáře

Tisk

Lucie Trmíková -  foto Bet Orten„Zajímají mě výrazné ženské osobnosti, ráda čerpám z historie a vybírám si silné osudy, které k nám mohou mluvit i dnes,“ přiznává Lucie Trmíková, kterou touha dělat divadlo svobodně a nezávisle, zpracovávat témata, která považuje za důležitá a zajímavá dovedla k tomu, že spolu s manželem režisérem Janem Nebeským a hercem Davidem Prachařem založili divadelní spolek Jedl, ve kterém nejen hraje, ale také píše divadelní hry. Kromě toho učí na DAMU.

Pocházíte z Kolína a vyrůstala jste v rodině učitelky a svářeče. Jak jste prožívala období svého dětství? Co vás bavilo a kdy se u vás zrodila láska k divadlu?

Dětství mám spojené především se vzpomínkami na dům a zahradu mých prarodičů ve vesnici Chotouchov, kousek od Uhlířských Janovic. Několik prvních let mého života jsme tam s rodiči bydleli a až později, když táta dostavěl byt v Kolíně, jsme se přestěhovali do města. A i pak jsem víkendy a prázdniny trávila u babičky a dědy. Zahrada, stodola se senem, králíci, slepice, kachny, prasata, kočky, pes, jabloně, švestka, ořech, lavička na zápraží, babiččina domácí jídla, dědova stolička v rohu kuchyně… To je moje dětství. A divadlo přišlo nějak přirozeně - na základce jsem chodila do dramaťáku, odkud si mě vybrali na nějaké křoví do kolínského divadla a od té doby se to se mnou vezlo. 

Po gymnáziu jste vystudovala herectví na DAMU a po škole nastoupila do angažmá v Činoherním klubu v Praze. Jak na své začátky na této proslulé divadelní scéně vzpomínáte?

Jsem moc ráda, že mě tehdy Jaroslav Vostrý, který se těsně po revoluci do Činoherního klubu vracel, oslovil. Byla jsem ještě ve čtvrťáku na DAMU, bylo mi dvacet a už jsem měla angažmá v tomhle legendárním divadle! Za těch pár let, co jsem tam strávila, jsem se potkala s takovými osobnostmi, jako byl Petr Čepek, Josef Abrhám, Ondřej Vetchý, David Prachař… A především jsem tady potkala svého muže, režiséra Jana Nebeského.

Manželská historie - foto Michal Hančovský

S režisérem Janem Nebeským jste se poznali při zkoušení Oresta a o dvacet let později, v roce 2011, jste s ním a s hercem Davidem Prachařem založili divadelní spolek JEDL, pro který píšete divadelní hry (např. Lamento,Peklo, Médeia, Santini, Ženy, držte huby!), v nichž hrajete, a právě to vás moc baví. Co bylo impulsem, k založení tohoto spolku s neobvyklým jménem JEDL, což je vlastně zkratka křestních jmen (Jan Nebeský, David Prachař a Lucie Trmíková)?

Touha dělat divadlo svobodně a nezávisle, zpracovávat témata, která považujeme za důležitá a zajímavá. Jsem spíš typ autorské herečky, mám potřebu tvořit svou dramaturgii, píšu scénáře… A tohle všechno můžu nejlíp a nejvolněji dělat ve svém divadle. Samozřejmě, je tady jeden problém - nemáme vlastní barák, jsme takovými novodobými kočovníky, už jsme vystřídali mnoho divadelních domů, od NoDu přes Studio Hrdinů, X10, Studio Švandova divadla až k divadlu Rokoko, které je v současné době naší domovskou scénou. Kromě této scény, kterou bych označila jako naši hlavní, hrajeme ale i v mnoha dalších zajímavých, často nedivadelních prostorech v Praze (Winternitzova vila, bývalý klášter Gabriel Loci, Dům U kamenného zvonu, Fortna na Hradčanech) i v regionech (Santiniho kostely, Zámek Petrkov, Moving Station Plzeň a mnoho dalších).

K psaní jste se dostala během svého prvního těhotenství, když jste pro Českou televizi zdramatizovala novelu Françoise Mauriaca Pustina lásky. Také jste se devět let scénáristicky podílela na seriálu Ulice, v níž jste si i zahrála a to roli paní Hložánkové a vašeho manžela hrál Miroslav Hanuš. Jaká to byla zkušenost podílet se na scénáři nekonečného seriálu a jak se vám v něm hrálo?

Byla to zajímavá škola v psaní úplně jiném, než je psaní textů a scénářů pro divadlo, je to jiný obor, asi jako divadelní herectví a herectví na kameru - také používáte zcela jiné prostředky a schopnosti.

Srdcovou záležitostí je ale pro vás stále divadlo, které je pro vás nejen velkou vášní, ale také životním posláním. Zahrála jste si např. Ginu v Divoké kachně, Hedu Gablerovou, Médeiu, francouzskou filosofku, sociální reformátorku a mystičku Simonu Weilovou ve hře Mlčky křičet nebo kunsthistoričku a pedagožku Růženu Vackovou, vězněnou nacisty a později i komunisty v dramatu Ženy, držte huby! Jaké role ráda na scéně ztvárňujete?

Zajímají mě výrazné ženské osobnosti, ráda čerpám z historie a vybírám si silné osudy, které k nám mohou mluvit i dnes. Ráda taky vytahuju na světlo ženy tak trochu zapomenuté a přitom nesmírně inspirativní. Ale mám ráda i Ibsenovské role, tento autor ženám hodně rozuměl a fascinovaly ho svou psychologií, silou, nezdolností, nezkrotností - v tom si s Ibsenem rozumíme. A stejně tak i s Bergmanem, ten má pro ženské postavy stejnou slabost a vášeň. Ale mám moc ráda i poezii a vytváření jemných poetických performancí, na repertoáru máme např. Bohuslava Reynka, Suzanne Renaud, Vladimíra Holana, zpracovali jsme T. S. Eliota, nejnověji teď Ivana Wernische na Nové scéně ND.

Soukromé rozhovory -foto Michal Hančovský

Za své herecké kreace jste obdržela několik ocenění. Za titulní roli ve stejnojmenné inscenaci Terezka jste získala Cenu Alfréda Radoka. Role Anny v inscenaci Soukromé rozhovory vám vynesla Cenu Thálie a za roli Marie, manželky básníka Jana Zahradníčka ve hře Zahradníček/Vše mé je tvé jste získala Cenu divadelní kritiky. Co to pro vás znamená?

Všech cen si opravdu vážím a mám radost, když je moje práce vnímána jako kvalitní a hodná pozornosti. Ale zároveň se snažím být na oceněních a ohlasech nezávislá, to je při jakékoli umělecké tvorbě hodně důležité. Jsou i inscenace nebo role, kterých si třeba málokdo všiml, málokdo je akceptoval, nemluvilo se o nich - a přitom jsou pro mě (pro nás) neméně důležité.

Od roku 2021 působíte jako pedagog na DAMU, kde učíte herectví. Předtím jste šest let učila na VOŠ herecké a na HAMU. Co vás na práci pedagoga baví?

Je to dobrodružství. Jak je možné učit něco takového jako je herectví? Co je to za talent? Vždyť je tak těsně navázán na jedinečné, osobní charisma každého jednotlivce. To nejdůležitější je pro herečku a herce jeho vyzařování, jeho vnitřní síla. A to nejde učit, to jde jen hledat, pěstovat, tříbit. Samozřejmě, že bez toho, aby byl herec na jevišti slyšet a vidět, aby byl schopen hýbat se, výborně artikulovat, pracovat s tělem a hlasem, bez tohoto všeho to nelze. Ale to je základ. Mě zajímá hledání toho, co je nad tím, nebo za tím… Hledání toho zcela jedinečného v každém člověku, který se chce postavit na jeviště a mluvit k druhým. Nepatřím k těm, kteří považují herecké řemeslo za soubor technických dovedností. To vnímám jen jako nezbytný odrazový můstek.

Ibsen - Přizraky - foto Zuzana Lazarová

Jste herečka, scénáristka, pedagožka, která z vašich profesí je vám bližší? Nebo vás každá svým způsobem obohacuje a naplňuje?

Jsem moc ráda, že všechny tyto profese můžu propojovat. Ale kdybych měla říct, co je pro mě nejvíc, tak to je ten moment, kdy jsem na jevišti a hraju.

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Asi bych řekla, že ano, moje práce není jen práce, je to něco víc, je to způsob života, způsob přemýšlení, prožívání… způsob bytí. Ale jsou potřeba i jiné fasety života - vnímání přírody, stromy, voda, plavání, meditace (ať už v lese, v křesle v pokoji nebo v kostele), hudba, architektura… a především ti druzí, co mi byli dáni, abych je potkávala a vytvářela spolu s nimi vztahy.


Lucie Trmíková:

  • Narodila se 17. 7. 1969 v Kolíně.
  • Vystudovala herectví na DAMU. Působila v Činoherním klubu, v Komedii a je spoluzakladatelkou divadelního spolku JEDL.
  • Věnuje se také psaní divadelních scénářů - např. Chladné srdce, Kabaret Shakespeare, Soukromé rozhovory, Mlčky křičet, Manželská historie, Ženy, držte huby!, Casanova a další.
  • Jejím manželem je divadelní režisér Jan Nebeský a mají tři děti – syny Vojtěcha a Josefa a dceru Kristýnu.

Foto zdroj: Archiv Lucie Trmíkové


 

Přihlášení



Skotské pobřeží, nevlídné počasí, typické fish and chips, vůně ryb i bahna v románu Letní nebe

Letní nebe vás vezme na sychravý skotský venkov nebo do dubajského horka. Perfektní kombinace, která už sama o sobě zanechá čtenářský dojem. Je to jedna z těch knížek, kterou i po několika letech vezmete do ruky a řeknete si… „jooo, to si pamatuju“. A protože si nebudete pamatovat děj, ale jen parádní atmosféru, tak se začtete znova. Ostatně, děláte to? Čtete knížky podruhé?

Tenis - Magické momenty

V tenise nacházíme tytéž základní prvky jako v každodenním životě. Tenis je souboj dvou gladiátorů v aréně, kteří za jediné zbraně mají raketu a odhodlání. Tenis je víc než sport, tenis je umění, říkají slavní tenisté.

Banner

Videorecenze knih

Hledat

Rozhovor

Pavel Soukup: „Po četbě vždycky skočím jako pstruh“

Soukup 200Přečtěte si rozhovor s Pavlem Soukupem, interpretem audioknih Medvědín a My proti vám nejen o audioknihách.

...

Mnichův průvodce k čistému domu i mysli

V listopadu u nakladatelství Alferia v edici Východní řada vyšla knížečka Mnichův průvodce k čistému domu i mysli od autora jménem Šókei Macumoto. Tento autor se snaží popularizovat buddhismus a přenést jeho principy do každodenního života lidí, třeba právě pomocí úklidu jak mysli, tak svého obydlí.

Čtěte také...

Radka Fišarová: Obdivuji svobodné matky

fisarova perexPatří k našim nejvyhledávanějším muzikálovým herečkám, stala se první tuzemskou Evitou a už několik let se těší přezdívce česká Edith Piaf, neboť písně slavné šansoniérky interpretuje opravdu skvěle, jak se můžete přesvědčit na jejích koncer...


Divadlo

Zelenavý ptáček přebírá v Divadle VILA Štvanice Gozziho bláznivě pohádkovou zábavu

Zelenavy ptacek200Láska ke třem pomerančům předá v sobotu 24. února vládu Zelenavému ptáčkovi. Akcí nazvanou Gozziho vývar se Geisslers Hofcomoedianten loučí s nejstarší inscenací na svém repertoáru, Láskou ke třem pomerančům. Její volné pokračování, ...

Film

Terminátor 3: Vzpoura strojů

terminator 3 200Terminátor 3: Vzpoura strojů (2003) mohl být jedním z posledních skvělých filmů s Arnoldem Schwarzeneggrem, ale naštěstí svou kariéru předčasně neukončil a točí dál. V příběhu se má postarat o zmateného ...