Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Ve třech letech si vás režisér Ota Koval vybral do hlavní role Lucie ve filmu Lucie a zázraky. Pak jste vytvořila několik dětských rolí ve filmu (Panter čeká v 17:30, My tři a pes z Pětipes, Družina černého pera). Jak vzpomínáte na svá dětská léta a na filmování? Co vás ještě bavilo?  

Na léta raného filmování vzpomínám moc ráda, zejména na Otu Kovala, byl to člověk laskavý a talentovaný.  Natáčení bylo samozřejmě mnohem zábavnější, než cokoli ostatního v mém životě. A ve filmu Lucie a zázraky se mi splnilo velké přání a měla jsem doma dva pejsky, kteří se v roli kouzelného psa Laurelhardyho alternovali. Také tam se mnou tehdy celý štáb jednal jako s malou princeznou, což i tak malé dítě ocení a vepíše se mu to do paměti. Bavilo mne si vymýšlet a fantazírovat, což pan režisér podporoval, vařili jsme spolu žížalí polévky, stavěli domečky slimákům a trpaslíkům a jedli například různé květiny, abychom se proměnili v nějakou bájnou bytost.…

Na výtvarnou školu vás nevzali, ani na konzervatoř a tak jste se vyučila fotografkou. Co vás přivedlo k divadlu, kterému se věnujete od svých čtrnácti let, když jste se dostala do souboru A Studio, které bylo při Divadle na okraji? 

K divadlu mne přivedl film. Měla jsem legitimaci do filmového klubu od svých 12 let a rozhodla jsem se, že nějaký takový svět, který tak trochu reflektuje, nebo spíš koriguje ten reálný, bude pro mne. K filmu jsem nevěděla jak se dostat, ale když jsem viděla, že v divadle Na okraji hrají Romea a Julii, což byl v té době můj zamilovaný film od Franca Zeffirelliho, přihlásila jsem se do konkursu a vzali mne, k mému údivu. Setrvala jsem tam 10 let. Byla to nádherná, ale i velice drsná léta.

Coby divadelní herečka jste vystřídala řadu scén. Hrála jste v brněnském Divadle na provázku, na pražských scénách jako – Divadlo Kašpar, Divadlo Komedie, Divadlo v Celetné. Za tu dobu jste vytvořila řadu rolí. Byla jste např. Hermii ve Snu noci svatojánské, Natašou ve Třech sestrách, Jessicou v Kupci benátském, Beatrici v Božské komedii. A v roce 2005 jste se s kariérou divadelní herečky rozloučila, Jakých bylo těch 25 let herectví na scéně? Splnila jste si své herecké sny? Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte, a kdyby se našla zajímavá role, přijala byste ji?

Moc mne bavil ten sportovně-emocionální zážitek, byl to skvělý způsob jak vypustit přebytek smutku, radosti, lásky a vůbec životní energie a zároveň něco nového získat od publika a spolupracovníků. Sny v tomto směru jsem si celkem nesplnila, hodně jsem hrála postavy pasivní, což mne nudilo. Nejvíc asi vzpomínám na hlavní roli Doni Juany, která se převlékla za muže, aby se pomstila svému nevěrnému milenci a svedla mu nevěstu. To bylo opravdu akční, dynamické a zábavné. Ráda bych dál hrála divadlo, jen se bojím, že tak dlouhá pauza je jako když necvičíte, nevím, jak jsou na tom momentálně všechny moje herecké svaly…

Našla jste se nakonec v divadelní režii, kterou jste později studovala na DAMU. Co bylo impulsem, že jste se v roce 2006 stala spoluzakladatelkou Divadelního studia Továrna? Co vás k tomu vedlo? 

No, režisérem se člověk stává, ne tím, že studuje, ale že opravdu co nejvíc režíruje. Ale to není stále tak jednoduchá věc. Pokud nemáte vlastní divadlo, je to takový celkem neradostný život - protloukání se po divadlech vždy na dva měsíce tu v Ostravě, tu v Brně, tu u všech čertů. Než si všichni na vás nějak zvyknou, nedej bože vám porozumí, je už zase premiéra a stěhujete se dál. Navázat nějaké tvůrčí vztahy lze jedině v nějaké kontinuální spolupráci, takže jsme se s pár lidmi kolem rozhodli po jedné úspěšné spolupráci na inscenaci Horáková kontra Gottwald pokračovat založením značky Továrna, neboť jsme v té době pracovali zejména v holešovické LaFabrice. 

Jako divadelní režisérka spolupracujete s různými divadelními soubory. Jako režisérka jste podepsaná např. pod tituly jako Africká královna (Divadlo Pallace), Tekoucí písky (Divadlo Rokoko), Laponsko  (Divadlo Metro), Máma říkala, že bych neměla (Vršovické divadlo MANA) nebo Madisonské mosty (Nová spirála). Co vás přivedlo k režii, kterou jste si poprvé vyzkoušela již na inscenaci Dům doni Bernardy v A Studio II? 

Na režii je moc zábavné, že vytváříte vlastní koncept světa. Kralujete malému společenskému modelu se vším všudy, podle vás je na tu chvíli v divadle nastolená atmosféra, vztahy, otevřenost, spravedlnost, nebo naopak strach a násilí. Já jako herečka zažila hodně násilí a manipulace. Moje motivace zkusit dělat režii bez těch negativních emocí je stále silnější a mám velkou radost, že se to po mnoha letech konečně začíná vyplácet. Je to ale zřejmě tím, že jsem konečně starší, zkušenější a sebejistější, možná mám konečně také méně strachu ze zdravého konfliktu a nastavování hranic, takže mi už moje empatické zacházení s lidmi neubližuje tak jako před 10 či 15 lety.

Čím je pro vás divadlo stále tak jedinečné, že jste mu stále věrná, jako herečka, lektorka, režisérka a nově i umělecká šéfka divadla Metro? 

Jedinečné je protože je schopné léčit duši, adoruje pravdu a do jisté míry nahrazuje v našem ateistickém státě i kostel. Vytváří totiž společenský zážitek, který zároveň promlouvá ke každému ze srdcí konkrétně a soukromě. V divadle Metro jsem sice váhavě nastoupila jako šéfka, ale po pár měsících jsem místo opustila. Podle mého původního skeptického odhadu se ukázalo velice rychle, že soukromé divadlo se musí soustředit především na zisk a nepotřebuje uměleckého šéfa. 

Dlouhodobě se věnujete práci s dětmi od 6 do 15 let, také jste spolupracovala s dětským rozhlasovým Dismanovým souborem. Co vás baví na práci s dětmi?

Děti jsou strašně dojemné a přinášejí mnoho radosti z jejich pokroku a jejich talentů a schopností. Ale práce s nimi je pro mne velice vysilující, ordinuji si vždy jen na pár let s dlouhou prodlevou na rekonvalescenci. Děti jsou nyní zvyklé mnohem otevřeněji se vůči svým mentorům vymezovat a přít se s nimi o každou maličkost, jsou velice chytré a v Dismanově souboru také velice talentované a je jich velice mnoho a každý rok se pořádá několika denní konkurs do nejnižších ročníků a zároveň se krom několika představení a reportáží děti účastní celostátních přehlídek a festivalů a v létě je třítýdenní tábor. Jsem moc ráda, že jsem to mohla zažít, bylo to s nimi nádherné, ale teď zase dlouho s dětmi pracovat nebudu. Trochu podobná zátěž je pracovat s amatéry, neherci, kteří se o divadle chtějí něco dozvědět, ale přece jen jsou to dospělí, kteří si u mne kurzy platí, tak se mnou moc neválčí, takže to se dá vydržet lépe. 

A co psaní, neláká vás napsat divadelní hru? Dočetla jsem se, že jste kdysi psala básně.

Nějaké hry jsem napsala, nebo dramatizovala knihy a také jsem nově napsala filmový scénář. Básně už dlouho nepíšu, ale napsala jsem třeba texty k muzikálovým písním Michala Pavlíčka Dáma s kaméliemi.

Stále jste pracovně velice vytížena, umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Už léta rekonstruuji domy. Tedy mám teď statek, který už je ve fázi, kdy se tu dá být a člověk by se třeba mohl po těch 17 letech třeba chvíli na zahradě opalovat… ale moc se mi to nedaří, vždycky je třeba dělat něco důležitějšího. Ale pracuju v tomto roce na tom, naučit se nedělat chvíli vůbec nic - vypadá to jako zajímavý projekt. 

Viktorie Čermáková:

• Narodila se 13. 6. 1966 v Praze. 
• Rodiče – maminka Jarmila Hannah Čermáková (1945 – 2024) byla básnířka, žurnalistka, dramatička a loutkoherečka, tatínek Bedřich Čermák (1944) je malíř a psychoterapeut. 
• Bratr Hynek Čermák (1973) působí jako herec a věnuje se také fotografování.
• V letech 2002 – 2005 studovala divadelní režii na DAMU.
• Hrála např. ve filmech jako – Hlava-ruce-srdce, Zádušní mše, Svatá čtveřice nebo Osm hlav šílenství.
• Ceny – nominace na Cenu Alfréda Radoka a v roce 2007 obdržela cenu na festivalu NexWave za přínos českému divadlu.
• V roce 2007 byl o ní natočen dokument Osudy hvězd: Viktorie Čermáková.

Foto: Archiv Viktorie Čermákové