Kultura21.cz

Herečka, zpěvačka, moderátorka, textařka, skladatelka, jsou profese Dáši Zázvůrkové, kterou moc baví psát si písničky se svými tématy, také ráda zpívá písně Hany Hegerové. Čtrnáct let hrála v Semaforu a zkoušet po boku Jitky Molavcové a Jiřího Suchého byl pro ni nejen zážitek, ale také velká škola.

Oba vaši rodiče měli technické povolání, tatínek i dědeček zpívali a hráli na kytaru, takže se u vás hrálo a zpívalo. Již od dětství jste chtěla být zpěvačkou. Bavil vás ale také sport, a to hlavně atletika, dělala jste sprinty a skákala do dálky. Jak vzpomínáte na své dětství prožité s bratrem ve Voticích?

Myslím, že jsme měli idylické dětství. Jsme ještě generace, kdy nebyl internet ani mobily a tak jsme se mohli s čistou hlavou a hlavně jistou koncentrací věnovat všemu, co nás bavilo bez jakékoli úhony na duši. Byla jsem odmala velká sportovkyně, takže ráno jsem vyběhla s kamarády na hřiště, hráli jsme vybijku, běhali jsme a soutěžili v různých kategoriích. Do toho já milovala stromy, takže maminka mě nehledala po zemi, ale po výškách. Visela jsem někde na stromě a našim už to ani nepřišlo. Když vidím, jak děti spolu nejen nekomunikují, protože neustále koukají do telefonu, jsou na instagramu, tiktoku a podobně, nesportují, jsou obézní, je mi z toho smutno. Ale je jiná doba a já jsem šťastná, že jsem z generace, kdy bylo normální si povídat u kulatého stolu, kdy se společně vybíraly brambory, zpívalo a četlo se. Jsem zkrátka žena z jiného století a tam mi je hezky, cítím se tam v bezpečí. Neříkám, že to bylo lepší, ale já jsem cítila víc ten domov, který mi teď u některých lidí chybí.

Chtěla jste studovat sportovní gymnázium, nakonec jste vystudovala pedagogické lyceum s hudebním zaměřením v Berouně. A pomalu šla za svým snem. Muzikál nevyšel, tak jste to zkusila na pantomimu na HAMU, kde jste studovala u Borise Hybnera. Při studiu jste soukromě navštěvovala hodiny zpěvu u profesora Jaroslava Horáčka a hodiny herectví u Dany Hlaváčové. Co vám studium pohybového divadla dalo a co vás přivedlo ke studiu italštiny, kterou jste vystudovala na FF UK?

Pohybové divadlo mě vždycky velice přitahovalo. Nemusíte otevřít pusu, a přesto řeknete vše tělem, rychleji a lépe. Řeč těla je způsob, kterým můžete říct vše pouze jedním gestem, mimikou, a je to jasné. Navíc propojování pohybového divadla s hudbou je pro mě snové, má to tajemství, může to mít i jiné barvy, humorné, či hororové, a to se mně líbí. Mám ráda, když jsou věci na divadle s třemi tečkami, a ne s jednou. Když to není polopatické, ale je tam jistý nádech tajemna a právě příběhu, který si může dotvořit každý sám. Čili studium pantomimy a vůbec tělesna mi dalo jakousi větší jistotu v prezentaci na jevišti. I když s věkem se ta moje jistota ubírá nějak stranou. 

K italštině jsem se dostala už před studiem na HAMU, kdy mě moje kamarádka seznámila s paní profesorkou Maruškou Kronbergerovou a tam to všechno začalo. Maruška mě učila soukromě, pak na HAMU, a po konzultaci, kdy jsem chtěla jít na italianistiku, mě neuvěřitelně podporovala a na zkoušky krásně připravila. Měla jsem tenkrát ze sta bodů 96. Studium bylo pro mě pak trochu těžší, jelikož jsem nevycházela z žádného italského gymnázia ani jsem neměla italského přítele, tak jsem musela hodně věcí dohánět. Ale díky báječným spolužačkám jsem školu zdárně ukončila a splnil se mi tak další sen. Ráda se dozvídám nové věci, tehdy jsem hodně četla a vybírala si třešinky, co se týká předmětů na škole. Bavila mě především italská literatura a historie.

Začínala jste v zájezdových představeních Karla Šípa a Josefa Náhlovského – Sanatorium, Blázinec, Všechnopartička. Tři roky jste byla v Hudebním divadle Karlín. První velkou příležitost jste měla v hlavní roli Vanilky v Národním divadle v jazzové opeře Dobře placená procházka v režii Miloše a Petra Formanových. Čtrnáct let jste hrála v Semaforu. Jak jste se do Semaforu dostala a jak na tuto dobu vzpomínáte?

Divadlo Semafor je pro mě srdeční záležitost a vždycky bude. Zkoušet po boku Jitky Molavcové a Jiřího Suchého byl zážitek a také velká škola. Dodnes chodím do divadla za svými kolegy a vzpomínám s jistou nostalgií ale i s úsměvem na tyto doby. Byla jsem mladá a bylo tam hezky.

Od roku 2018 hrajete v divadelní hře Můžem i s mužem, kde hrajete roli Stelly a také jste pod ní podepsaná spolu s Jitkou Sedláčkovou, Vandou Hybnerovou, Kateřinou Kairou Hrachovcovou a Evou Leinweerovou jako autorka. Podle divadelní hry vznikl také stejnojmenný film. Jak se vám v ryze ženském představení hraje?

Tohle představení byl zázrak v našich životech. Myslím, že mohu psát v plurálu. Je to něco, co vzniklo z touhy, z přetlaku, z osobních peripetií, z radosti i smutku. Můžem i s mužem vnímají diváci jako určitý druh terapie na bránice, a to, když se vám na divadle podaří, je skutečně sen. Mám ráda svoji roli Stelly, zraju v ní a žiju s ní už pátým rokem. Mám ráda ženy a toto složení je výjimečné, na první pohled nesourodé a přitom na jevišti krásně zapadající. Slyšíme na sebe a já mám holky hodně ráda. Vážím si jejich hereckého umu a s Jitkou Sedláčkovou nás pojí navíc velice osobní přátelství. Toto představení a název Můžem i s mužem je její nápad a věděla přesně, co tím chce říct a kam to chce v roli Marty směřovat a na její postavu se pak skládaly i ty naše figury. Je to hodně dobře vyvážené a každá postava tam splňuje kolorit dnešních žen. Proto je představení tak populární, jelikož se každá žena s jednou z nás ztotožní. Na konci představení nás vždycky diváci odmění tleskáním vestoje a my se neustále překvapeny, že to není možné.

Vydala jste CD – Ať trvají ty nymfy, Mirákl 9, V barvách Semaforu. Skládáte hudbu, píšete si texty k písním (Hleď si svýho, Jazzovej anděl, Co řekne žena ženě) a písníčku Kloboučky pampelišek jste věnovala parašutistům a všem, kdo bojovali za naši vlast. Kromě vlastních písniček zpíváte i šansony Hany Hegerové. Jak se vám její repertoár zpívá? Co vás inspiruje při psaní vlastních textů? A co vás přivedlo ke skládání hudby?

Začnu asi tou poslední otázkou. Skládat svoje písničky jsem si přála odmala, zhudebňovala jsem různé básničky od Jiřího Wolkera nebo Františka Halase, Fráni Šrámka. I když jsem veršům tehdy až tak nerozuměla, tak jsem si vymýšlela melodii a styly. A to mě moc bavilo. Ale s kůží na trh jsem vyšla až těsně před třicítkou, a to díky mému muži, který mě ve skládání podporoval a dodával odvahy. Dřív jsem byla pouze interpretkou, ale když můžu vyjít s něčím, čemu věřím ven a ono to pak na koncertech skutečně funguje, je to doslova opiát. 

Hanu Hegerovou nepřestanu nikdy obdivovat, byl to velký fenomén československé hudební scény a mně se na ní líbilo to, jak měla všechno pečlivě domyšlené, jak byla přísná ve výběru svého repertoáru, jak pracovala na pódiu se světlem, s rekvizitami. Všechno mělo svůj důvod, svoje místo a logiku. Učím se od ní stále. Poslechem, její interpretací, její osobitostí. Hanu Hegerovou mám ráda a její repertoár zpívám s úctou ale vlastní interpretací skrze zkušenosti 42leté ženy.

Působíte také jako moderátorka TV hobby magazínu Všechno, co mám ráda a také natáčíte podcasty Zázvůrkovej čaj. Jak se cítíte v roli moderátorky a vás baví na natáčení podcastů?

Ano baví, jinak bych to nedělala. Vidím v tom velký potenciál i v takovém to edukativním rozměru. Přes rok natáčíme s Káťou Pechovou podcast o knihách Dáme křeslo. Zveme si tam různé hosty, od hereckých kolegů přes knihkupce, vydavatele, spisovatele a děláme s nimi rozhovory, co právě čtou, co je ovlivnilo, jaká byla jejich první kniha atd., a pak si vybíráme knižní novinky nebo máme takové okénko klasické a povinné četby. Tenhle podcast vznikl pro radost a jelikož jsme s Kačenkou obě knihomolky, tak náš to naplňuje a taky se seznamujeme s takovými čtenáři, až nás to někdy překvapí. Nedávná zkušenost - měly jsem hosta, herce Michala Kerna a ten přinesl asi 20 titulů, které jsme ani jedna naznala. A to jsme si připadaly, že máme přehled. Takže edukativní to je v mnoha směrech i pro nás obě.

K tomu Zázvůrkovýmu čaji, natáčela jsem ho v době covidu jako live na instagram, pak jsem si ho chtěla zkusit natočit se třemi hosty, kteří spolu nějak souvisí a tak jsem v Jindřišské věži natočila jeden díl s muži a jeden díl s ženami. Teď jsem na youtube vydala jeden díl, který jsme plánovali už před dvěma lety, ale z citlivých důvodů až nyní spatřil světlo světa. Mezi hosty byli výjimeční muži, profesor Tomáš Kozák, Miro Žbirka a Libor Pešek. Dneska jsem moc ráda, že právě tyto osobnosti se setkaly u kulatého stolu, měly hezká témata a je to zaznamenané.

Sen jste si splnila vrchovatě. Hrajete, zpíváte, skládáte, píšete, moderujete. Která z vašich profesí je vám nejbližší?

Určitě zpívání a moc mě baví si psát písničky se svými tématy. Jdu s kůží na trh, ale už jsem se přestala bát a píšu, co zrovna cítím, co se mě dotýká. Už mě ani nezajímá, když mě někdo chce znejistit, proč zrovna píšu o tom nebo o tom a proč skládám furt smutné písničky. Protože to tak cítím, až budu chtít být rozšafná, tak to bude zase jiná Dáša v jiném životním období. Proto jsem například napsala song Hleď si svýho. Neustále a každý měl pocit, že mi musí radit, co mám a nemám dělat. Jelikož jsem už o pár let zkušenější, tak mi to začíná být jedno a usmívám se nad tím. A jedu si na výlet, kam zrovna chci. A takhle jsem si na chvíli zajela i k šansonům Hany Hegerové, kterou obdivuji a její písně zpívám s velkou pokorou. Jak někde příšerně napsali, že jsem „reinkarnace Hany Hegerové“, tak proboha jenom to ne. Paní Hegerová byla, je, a bude, jenom jedna a já měla pouze to štěstí, že mi dala svolení a její repertoár mohu šířit dál.

Již nějakou dobu se věnujete veslování. Proč právě tento druh sportu? A co vám říká slůvko relax?

Tento rok jsem veslování moc zatím nedala, takže mám obrovské resty. Ale je pravda, že veslování je pro mě jistý druh relaxu v tom smyslu, že zapomenu na okolní svět. Sedím ve dvojskifu se svojí parťačkou a soustředím se na vodu, na její záda, abychom byly jako jedno tělo, na vesla a na listy, které neustále bořím do vody moc hluboko a tím zpomaluji naši loď. Mám na instagramu hashtag hlemýžď na vodě, a to je mi příznačné. Jsem spíš takovým maskotem veslařského klubu Smíchov, ale za to vášnivým.

A co mi říká slovo relax? Obávám se, že zatím nic. Ale prý jdu v roce 2046 do důchodu, tak uvidíme. Tak mi pak napište a uděláme další rozhovor.

Dáša Zázvůrková:

• Narodila se 9. 6. 1981 v Benešově. Vystudovala pantomimu na HAMU a italistiku na FF UK v Praze.
• V letech 2003–2018 působila v Semaforu.
• Diskografie – s ČNSO a dirigentem Liborem Peškem vydala první desku Ať trvají ty nymfy (2010), autorská deska Mirákl 9 (2019) a CD v Barvách Semaforu (2022).
• Natáčí podcasty Zázvůrkovej čaj a TV hobby magazín Všechno, co mám ráda.
• Působí jako herečka, zpěvačka, textařka a skládá hudbu.
• Jejím životním partnerem byl do své smrti dirigent Libor Pešek (1933–2022).