Kultura21.cz

Renátě Navrátilové před několika dny vyšla kniha Malý šikanista aneb Jak mámy přicházejí o iluze, a nejen o ní nám prozradila více v tomto rozhovoru.

Jak se máte v těchto dnech a co se u vás změnilo od vydání vaší knihy Malý šikanista aneb Jak mámy přicházejí o iluze?

Mám se hezky, děkuji za optání. Příští středu 14. září v Paláci knih Luxor v Praze proběhne křest Malého šikanisty, tak se moc těším. Je to v pořadí již má šestá kniha, ale křest teprve první. Od vydání knihy se toho příliš nezměnilo, ale od napsání ano. Dokončila jsem další knihu a na dalších dvou pracuji.

Kniha vyšla teprve před několika dny a já jsem zaznamenala na sociálních sítích několik příspěvků ve skupinách o knihách, kde ženy knihu doporučovaly s tím, že ji hned nakoupily i pro jejich kamarádky. Jaké máte vy první ohlasy?

To je moc milé. Těší mě, že se kniha líbí. To je pro autora vždy největší satisfakce. Zatím mám jen pozitivní ohlasy. Na sociální sítě mi už několik čtenářek psalo, že je kniha perfektní a dokonale se u ní bavily, což mě neskonale těší a nabíjí. Jsem vždy ráda za zpětnou vazbu.

Byl to také váš cíl, aby se v knize především mámy našly a získaly pocit, že v tom nejsou samy?

Přesně tak. Mimo to jsem je chtěla pobavit a rozesmát. Chtěla jsem, aby jim kniha dala nadhled, aby si uvědomily, že to, co prožívají ony, prožívají i ostatní mámy a nejsou v tom samy.

Samozřejmě se nemůžu nezeptat, jak moc je Alice Renáta Navrátilová? Jak moc autobiografická kniha je?

Tohle je poměrně častý dotaz. Mé okolí si myslí, že je to autobiografie, ale není tomu tak. Samozřejmě jsem čerpala ze svých zkušeností a inspirací mi byly i mnohé kamarádky. Je jisté, že kdybych byla bezdětná, kniha by nevznikla.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Zjistěte, Jak mámy přicházejí o iluze

Co s ní máte stejné a co naopak úplně odlišné?

Stejně jako Alice jsem si přála přibrat v těhotenství co nejméně. Naopak oproti Alici nemám příšernou tchyni a mámu.

Pokud jste vycházela z vlastních zkušeností, jak na knihu reagovali vaši blízcí? Nebyli něčím překvapeni?

Myslím, že ne. Každému jsem zdůrazňovala, že já opravdu nejsem Alice.

Kdybyste měla vypíchnout jednu iluzi spojenou s rodičovstvím, která by to byla?

Že malé děti hodně spí.

A co byste vzkázala jako radu budoucím maminkám?

Pevné nervy.

Ilustrace k vaší knize měl na starosti Prokop Wilhelm. Proč padla volba právě na něj?

S paní redaktorkou (Danou Bryndovou), která měla knihu na starost, jsme se shodly, že by bylo hezké knihu doplnit ilustracemi. Vzhledem k faktu, že já žádný tip na ilustrátora či ilustrátorku neměla, paní Bryndová navrhla pana Wilhelma. Vybrala ho na základě našeho rozhovoru, kdy jsme se bavily o tom, jaké ilustrace do knihy bychom si představovaly. Pan Wilhelm naše kritéria splňoval.

Mohla jste do toho mluvit? A jak vlastně probíhá spolupráce s ilustrátorem? Má volnou ruku, nebo má pevně dané zadání?

Napsala jsem seznam ilustrací, které bych v knize chtěla (včetně mé představy, jak by měly vypadat). Úplně volnou ruku tedy neměl.

Vaše první kniha byla románem, nyní jde o deníkové zápisky. Co se vám psalo lépe? A jak dlouho jste na této knize vlastně pracovala?

Obojí mě psát moc bavilo. Deníkové zápisky byly asi snazší v tom smyslu, že příběh nemusí tolik navazovat. Formu deníku jsem tehdy zvolila právě kvůli tomu, že jsem doma měla novorozeně a batole. Chvilky na psaní jsem si doslova kradla po nocích, kdy děti spaly. Bála jsem se, že kdybych psala román, neudržela bych myšlenku. Na Malém šikanistovi jsem pracovala necelých pět měsíců.

Jak to vidíte s psaním nyní? Máte nějaké další literární plány? Mohou se hlavně čtenářky, na co těšit? Bude nějaké pokračování?

Stále píši po nocích. Nedokáži si to odepřít, naplňuje mě to. Zrovna nedávno jsem dopsala romantickou oddechovku s pracovním názvem Malý kousek (z) tebe. Mám rozepsané volné pokračování Malého šikanisty, ve kterém už figuruje i malá šikanistka, a psychologický román o traumatech. Navíc mi chodí čím dál víc proseb čtenářek o pokračování mé předchozí knihy Setkání v soumraku, což mě velmi těší. Popravdě ho už nosím v hlavě, jen bych potřebovala víc času na psaní.

Děkuji za rozhovor.

I já děkuji.

Zdroj foto: archiv spisovatelky