Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Harfu jsem si nevybrala, spíš ona mě,“ říká harfistka Kateřina Englichová, která ji studovala nejen na pražské konzervatoři, ale také ve Filadelfii a během studia zde také hrála ve Filadelfském orchestru. Vystupuje jak doma, tak v zahraničí a její hudba zní z řady CD. Své zkušenosti předává dál a hru na harfu učí na Pražské konzervatoři.

Vaše prababička Johana Cavallarová byla subretou v Národním divadle v Praze. Dědeček Vladimír Weiss byl architekt a krásně maloval a hrál na klavír. Vy jste v dětství hrála na zobcovou a příčnou flétnu a na klavír. Co vás ještě bavilo? Čím jste chtěla být?

Bavilo mě plno věcí, ale nebyla jsem nijak vyhraněná. Výtvarný talent jsem rozhodně nepodědila, ale hrála jsem dobře na klavír a ne moc dobře na flétnu. Nicméně kolem 10-12ti let mě rozhodně nebavilo cvičit na jakýkoliv nástroj moc dlouho. Radši jsem s holkama skákala přes gumu na školním dvoře.

Bylo vám kolem dvanácti let, když jste začala hrát na harfu. Co vás přivedlo k tomuto ušlechtilému hudebnímu nástroji? Čím vás harfa tak zaujala, že jste se rozhodla hru na ni studovat na Pražské konzervatoři u profesorky Libuše Váchalové? Jednou jste řekla: „Harfu jsem si nevybrala, spíš ona mě.“

To je pravda. Byla to úplná náhoda. Můj táta se znal, z divadla Semafor, kde dělal mnoho let provozního ředitele, s Dádou Patrasovou. Slovo dalo slovo a ona nabídla, abych přišla zahrát jejímu tatínkovi, profesoru Karlu Patrasovi, který učil na tehdejší Akademii múzických umění. Moji rodiče to kvitovali s povděkem, nejsou muzikanti a tak chtěli mít zpětnou vazbu, jestli se mám pokoušet jít na konzervatoř. Mně bylo asi 13 let, informace prošla jedním uchem dovnitř, druhým ven. Prostě jdu zahrát nějakému klavíristovi. Jaké bylo pro mne (ale i pro rodiče) překvapení, když jsme vešli do učebny v Rudolfinu a tam seděl u harfy elegantní prof. Patras. Ten si zase myslel, že já toužím hrát na harfu a tak nastala lehce komická situace. Pan profesor si mě poslechl na klavír, podíval se na ruce a prohlásil: „Teď bude nejtěžší sehnat harfu.” A v tom měl tedy pravdu. A já, naivní dítě, jsem doufala, že třeba nebudu muset cvičit tolik na harfu, jako bych musela na klavír…

Léta na konzervatoři byla moc krásná, v tehdejší době tam panoval alespoň jakýsi duch svobody. Vzpomínám na to ráda. Ve 4tém ročníku jsem navíc vyhrála konkurz do Gustav Mahler Jugendorchester, který vedl slavný italský dirigent  Claudio Abbado a kde jsem „přičuchla” opravdu k špičkové interpretační kvalitě. Uvědomila jsem si, že hudbu chci dělat, pokud možno, v té nejvyšší kvalitě a že to nebude zadarmo. 

V roce 1989 jste získala Fulbrightovo stipendium v USA, kde jste pět let studovala u Marilyn Costello na The Curtis Institut of Music ve Filadelfii. Kromě studia jste zde také hrála ve Filadelfském orchestru. Jak na těch plodných pět let vzpomínáte? Jaká to byla zkušenost?

Byla to pochopitelně obrovská zkušenost a příležitost, která mě doslova hodila úplně do jiných sfér. Byla to změna v naší zemi, ocitnutí se na prestižní škole (The Curtis Institute of music), posléze výhra v konkurzu jako substitute do Philadelphia Orchestra. Po stránce osobní jsem se musela naučit starat se sama o sebe a po stránce profesní jsem najednou měla možnost pracovat s dirigenty jako Leonard Bernstein, Riccardo Mutti, vidět na denní bázi Mstislava Rostropoviče, Isaka Perelmana, Yo-Yo Mu, Pinchase Zukermana… to jsou v tom našem hudebním světě top jména. S mojí paní profesorkou jsme si nesmírně sedly, dala mi prostor, abych se osamostatnila, budovala repertoár, chodila na konkurzy. Dostala jsem se na světoznámé festivaly jako Tanglewood, Pacific Music Festival v Japonsku, Red Music v Izraeli. Mimo hudební obory jsem studovala hodně i anglickou literaturu a poesii, Shakespeara, dějiny umění. Zažila jsem doslova, co je „škola hrou.”

Spolupracovala jste s významnými umělci jak doma (např. Jitka Hosprová, Vilém Veverka, Václav Hudeček nebo Pavel Šporcl) tak v zahraničí (Mstislav Rostropovič, Carol Wincenc nebo Gerard Caussé). Také s různými orchestry (Česká filharmonie, FOK, Pražský filharmonický sbor, Martinů Voices, Kühnův dětský sbor, Pražská komorní filharmonie). Hrála jste ve slavné Carnegie Hall. Máte oblíbené autory, jejichž díla ráda hrajete?  

Těžko vybírat. Mám ráda Bacha, Mahlera, Strausse, Mozarta, Dvořáka, Ravela, Debussyho, ale i moderní autory, Zdeňka Lukáše, Sylvii Bodorovou, Luboše Fišera. A čím dál tím víc mě baví tvorba přímo pro mě napsaná. Minulý rok jsem vydala své sólové album As time goes by, kde jsou mimo klasický repertoár i třeba Phillipe Glass Metamorfozy nebo právě  i skladbu napsanou přímo pro mne od italské skladatelky/harfistky Laury Caramellino. Letos vydáváme s mým dlouholetým kolegou, hobojistou Vilémem Veverkou, nové album Predominance, kde zazní už jen skladby pro nás napsané od Jiřího Gemrota, Petra Wajsara nebo Martina Hyblera. A nemyslete si, není to žádná hudební konzerva jen pro pár nadšenců. Hrajeme tyto kompozice pravidelně na našich koncertech a mají obrovský úspěch. 

Jak jste již zmínila, vaše hudba zní  z řady CD, jako jsou např. Musica per Arpa s flétnistkou Carol Wincenc, klavíristou Martinem Kasíkem, a hobojistou Vilémem Veverkou, sólová nahrávka As Time Goes by, K2 se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, Chanson Dans la Nuit s první dámou violy Jitkou Hosprovou, Nocturne s houslistkou Silvii Hessovou, Bohemia-Luxemburg Trio s flétnistou Carlo Jansem a violistkou Jitkou Hosprovou. Na kterou s osobností, s nimiž jste spolupracovala, ráda vzpomínáte?

Vzpomínám na všechny tyto kolegy a spolupráci s nimi velmi ráda. Víte, v určité fázi života už chcete spolupracovat jen s lidmi, kteří jsou napojeni na stejné vlně. Považuji se proto za šťastného člověka, protože toto privilegium mám. A nejsou to jen moji nejčastější hudební partneři jako Kačka Kněžíková nebo Vilém Veverka. Jsou to i projekty, jako např. Má vlast s PhilHarmonia Octetem a hosty (objednávka Festivalu Smetanova Litomyšl - adaptace ikonickè kompozice Bedřicha Smetany od Martina Hyblera. Live CD z červnového koncertu právě vyšlo) Nebo náš projekt Ekstase se sopranistkou Alžbětou Poláčkovou a Vilémem Veverkou, jehož třetí ročník můžete slyšet 29. 1. 2025 na Novoměstské radnici v Praze, kam Vás také srdečně zvu. 

Působíte také jako pedagožka a od roku 2021 učíte na Pražské konzervatoři.  Čím vás tato práce naplňuje? Je to ta možnost, že můžete své zkušenosti předávat dál a na druhé straně se od svých studentů něco naučit? Sledujete, jak se daří vašim bývalým studentům? Zahrála jste si s některými?

Učení mě velmi baví a určitě naplňuje vše, co jste zmínila ve své otázce.  Sebereflexe je naprosto nutná! Je to ale především velká odpovědnost. V duchu si promítám svá studentská léta a omlouvám se svým učitelům za vše, co jsem prováděla. Snažím se učit tak, jak bych chtěla, abych byla učena já. Zda se to daří, se ale musíte zeptat jich. Své studenty samozřejmě sleduji a přeju jim jen to nejlepší. A ano, nedávno jsme si zahrály s mojí studentkou Karolínou Matysovou z 2. ročníku na recitálu v Praze. Vedla si báječně. Bylo to moc fajn.

V soukromí jste maminkou dvou dětí. Našly se také v hudbě? Jak se vám podařilo skloubit časově náročnou profesi s neméně náročným posláním maminky?

Obě dvě moje děti mají vztah k hudbě. Snažila jsem se je k ní přiblížit nenásilně. Ale vůbec mi nejde o to, aby se staly hudebníky, ale aby měly hudbu rády a aby poznaly kvalitu od škváry. Dcera hrála na klavír a flétnu, syn hrál na zobcovku a teď na trubku. Nejvíc nám s manželem v tomto našem snažení ale pomohl Kühnův dětský sbor, kam obě moje děti vhodí. Naprosto přirozenou cestou přivádí děti různých sociálních skupin k hudbě od renesance, baroko až po českou moderní - Eben, Teml, Gemrot. Naprosto fantastická průprava pro život. I ohledně disciplíny a spolupráce s jinými lidmi. Dcera studuje medicínu, a když se učí, poslouchá muziku. Kvalitní muziku. Syn hraje ragby, ale nepřijde mu divné jít do opery.  A jak vše kloubím dohromady? Jako všichni ostatní zaměstnaní muži i ženy. Někdy líp, někdy hůř. Všechno ale jde, když se chce. 

Jaká jste hudební fanynka? Máte oblíbený žánr, který posloucháte?

Nejradši poslouchám chytré mluvené slovo. Čtené knihy, hry, dokumenty. Málokdy poslouchám hudbu. Jsem v hudbě neustále. Jdu ale ráda na živý koncert. Klasika, jazz, opera.

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Co vám říká slůvko relax?

To mi říká hodně, byť to pro mnohé vypadá, že pořád pracuji. Nejen hudbou živ je člověk. Jdu si ráda zacvičit, na procházku, přečtu si knihu, jdu do divadla, s rodinou na výlet, na hory lyžovat anebo do kavárny na dobrou kávu.

Kateřina Englichová:

• Narodila se 13. 6. 1969 v Praze.
• Její prababička Johana Cavallarová (1863–1946) byla subretou Národního divadla v Praze.
• Studovala hru na harfu na Pražské konzervatoři ve třídě profesorky Libuše Váchalové.
• Následně vystudovala The Curtis Institut of Music ve Filadelfii v USA u Marilyn Costello.
• Postgraduální studium na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně ukončila 2018.
• Je držitelkou ceny Pro Musicis Award New York, Prague Classic Award 2018 a ceny Anděl 2024 (Martinů Voices, Lukáš Vasilek)
• Od roku 2021 učí na Pražské konzervatoři.
• Vystupovala na podiích mnoha světových metropolí jako např. New York,  Los Angeles, Hong-Kong, Řím, Paříž. Věnuje se především komorní a sólové hře.
• Jejím manželem je diplomat Václav Bartuška (1968). Mají spolu dvě děti. 
• Více informací na: www.englichova.cz
• fcb/Instagram/YouTube katerinaenglichova/Spotify katerinaenglichova

Fotografie pochází z archivu Kateřiny Englichové