Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Pojďte se ponořit do rozhovoru, který vás chytne vášní, jemností, chtěním i uklidněním. Autor Antonín Deliš píše heavy contemporary, které se neodehrává „někde daleko“, ale v místech, která můžeš znát z vlastního života: Praha, bazén, tlak na výkon, tělo jako jazyk. V pentalogii Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 sleduje, jak se láska dvou kluků rodí z nenávisti a strachu. Vedle toho staví Dvojzář — knihu dvou světů, kde je chuť vymýšlet nová slova stejně důležitá jako děj.

Tvoje kniha Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 — co je to zač a čím „píchá“?
Je to heavy contemporary. Bolí tím, že ji čteš — protože otevřeně popisuje lásku dvou kluků, která se rodí z nenávisti a ze strachu v prostředí, kde je všechno vidět a cítit. Bolavé to je možná i proto, že se to odehrává v Praze, v prostředí, které čtenáři mohou znát ze života — ne v Clevelandu nebo kdekoliv jinde po světě.

Proč ten zvláštní název a dvě čísla?
Usuš své vlasy je takové povzdechnutí unaveného spisovatele, vzpomínka na mládí — proto „své“ a ne „si“. A 15:30, 2:45 jsou odkazem k jihokorejskému seriálu ze sportovního prostředí, který byl takovým prvním cinknutím: něco takového bych chtěl napsat. Láska mezi Pekidžinem a Naheedo po česku. Jenže inspirace je jedna věc a co si žádá příběh, je věc druhá.

Co je na příběhu nejpravdivější — a co nejnebezpečnější?
Paradoxně pravdivé jsou ty věci, o kterých si čtenáři budou myslet, že jsou přitažené za vlasy — a ano, teď se to hodí. A nebezpečné je to, co se v prvním díle pomalu rozdmýchává, aby v dalších dílech začalo vřít. Právě píšu druhý díl: O-toč-se |  než-sko-číš.

Podolí a bazén: kulisa, nebo postava?
Plavecký bazén v Podolí mi přijde jako postava — a tím spíš, čím déle jsme ponoření v příběhu. Kdybych měl nějaké přání, tak aby tahle pentalogie přivedla čtenáře k plavání — a možná i do Podolí, na které pak bude nahlížet s určitou nostalgií v srdci, a zároveň si bude moct připadat, že se právě ocitl v příběhu. Koneckonců: nakolik jsou věci „odkoukané“, je dost možné, že tam potká Viktora i Toma.

Vedle toho máš Dvojzář, formálně úplně jinou knihu. Co je na tom pro autora nejtěžší?
Velké peklo to není, protože to bylo organické. Ale přiznám se, že pekelné pocity jsem zažíval při sazbě té knížky.

Lucián a ArtFork: dva světy. Musí si „jít po krku“?
A musí? Mně spíš přijde, že moje psaní je multidimenzionální. Dávám prostor tomu, aby se věci potkávaly v multivesmíru mých příběhů a přání. Společný kořen? Lucián je kořenem ArtForka, to je jisté.

Co by sis přál, aby si čtenář odnesl?
Z Usuš své vlasy… chuť plavat. A z Dvojzáře chuť vymýšlet nová slova.

Co teď potřebuješ nejvíc — čas, klid, nebo čtenáře?
Potřebuju čtenáře — a abych je našel, potřebuju teď být nějaký čas marketérem. A proto teď musí být autor na dovolené.

Kdo je tvůj ideální čtenář?
Není se vším hned hotový. Není strnulý. Má rád fantazii a zároveň odpouští chyby — postavám i spisovateli; jeho neopatrnost i neobratnost. A je to fanoušek, který si počká na pokračování.

Kde se ke knihám dostat?
Čtení na pokračování je zdarma na YouTube kanálu @endralon i na Wattpadu. Na Forendors mě mohou podpořit. A na webu je e-kniha — a tím třeba podpoří i budoucí papírové vydání. Můj svět je otevřený všem, ať má někdo korunu v kapse, nebo ne.

O aurtorovi:

Antonín Deliš je český autor, který propojuje současnou prózu s experimentem a prací s jazykem. Píše heavy contemporary pentalogii Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 a projekt Dvojzář (Lucián / ArtFork), kde se realita potkává s fantazií a chutí tvořit vlastní slovník.

Antonín Deliš – spisovatel | endralon.space

Příběhy k odemčení: https://www.forendors.cz/antonindelis

Instagram: https://www.instagram.com/antonin_delis