Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Režisér Viktor Tauš debutoval autobiografickým filmem o drogové závislosti Kanárek. Můžete si přečíst, jak na tento film vzpomíná a co pro něj znamenal, ale tento rozhovor se točí především kolem jeho nejnovějšího filmu s názvem Klauni. V něm se v hlavních rolích střetává Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem.

Povězte nám o Vašem novém filmu Klauni s panem Kaiserem a Lábusem.

“Klauni” jsou dramatem o lidské komedii, dramatem výjmečným tím, že jeho hlavními postavami jsou klauni. Ti se s životem a vypořádávají docela jinými prostředky než my ostatní. Být Klaun je něco jiného než být třeba herec. Klaun nemá roli, ze které by mohl vystoupit. Herec je profese, klaun je živočišný druh.

Oldřich Kaiser a Jiří Lábus jsou v kontextu české komedie legendami. Jejich recese, se kterými se, dokonce i za minulého režimu nebáli jít až za hranu bezpečí zákona, mě zajímají právě jako projev vzdoru. Vzdoru člověka s podstatou klauna. Jejich obsazení do hlavních rolí filmu je tak jeho skutečným zlatem.

Jak se Vám s nimi spolupracovalo?

Pracovat s Kaiserem a Lábusem je štěstí. Jsou to kamarádi, kumpáni, parťáci do nepohody. Vždy naprosto oddaní filmu! Jako filmař chci při natáčení cítit to stejné co diváci v kině - chci být překvapován. A to vám nikdo nesplní tak jako Oldřich s Jiřím. Věděl jsem, že jsou vtipní, ale netušil jsem, že jsou tolik vtipní.

Proč zrovna motiv klauna? Pro někoho symbol zábavy, pro jiné noční můra.

Klaun mě nezajímá jako popkulturní symbol. Zajímají mě lidé, kteří klauny jsou, lidé kteří se živí komedií. A zajímá mě, kterak se jejich naturel a profese propisují do jejich životů.

V osobním životě jsem měl to štěstí sledovat nezdolnost síly humoru u svého kamaráda a učitele Borise Hybnera. Ať už to byl neúspěch, nemoc nebo kterákoli z podobných “radostí”, které mu život nadělil, vždy jí čelil a vždy znovu překonal svoji podstatou, humorem. Řekl by: Nelze se bát když se směješ. Vitalita jeho humoru se tak ve své esenci stala výchozím bodem, inspirací pro tento film. Scénář napsal Petr Jarchovský.

V čem bude tento film výjjimečný?

V Klaunech po delším čase uvidíte Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse spolu, v rolích komiků. Sledovat jejich “důvěřivé smlouvání s osudem” skrze humor je skutečná radost.

Po boku Kaisera a Lábuse uvidíte celou řadu skvělých českých a také evropských herců. Pro ty byl zásadním důvodem přijetí role právě Olda s Jirkou a jejich energie. Vítězka Cannes za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli Kati Outinen se svoji roli naučila v češtině, úspěšná francouzská kominda Julie Ferrier, držitěl césara Didier Flamand, Eva Jeníčková, Táňa Medvecká...

A v neposlední řadě uvidíte svět klaunů, svět lidí, kterým se celý život smějeme v televizních estrádách, cirkusech a divadlech, a o jejihž soukromí víme tolik málo.

Jak vzpomínáte na časy a natáčení Kanárka?

S láskou, která patří prvním filmům. Ve svém čase jsme Kanárka přirovnávali k první punkové desce a ten přiměr je stále přesný. Viděli jsme se jako mladí punkeři nebo bluesmani, kteří ještě neumí technicky precizně hrát, ale jsou posedlí potřebou komunikace, že do kytarových strun mlátí až jim teče krev z prstů... takový byl a je Kanárek. Upřímný film, a věřím, výjmečný debut. Ještě více v kontextu své doby. Vznikl v čase největší krize hodnot, kterou naše společnost prošla kdy všichi odvraceli zrak co nejdále od sebe samých. Opojeni svobodou... Já v tom čase atrakcionů nastavil zrcadlo sám sobě a přiznal, že jsem se ztratil. Skrze svůj příběh jsem hledal cestu zpět, k vlastnímu tvaru.

Dnes je situace pro filmaře v mnohém opačná. Myslím, že je naopak třeba za každou cenu odhlížet od sebe samých a vnímat svůj kontext, historii a svůj tvar nacházet skrze propojení se a spoluprožívání s druhým člověkem. Takový film pro mně představují Klauni.

Byly vždy Vámi režírované filmy přesně podle vašich původních představ? Například co se herců týče a podobně?

Ano. A pokud by tomu bylo jinak, nepřiznal bych to. Když se jednou rozhodnu pro film, přebírám za něj zodpovědnost.

Na FAMU jste studoval filmový dokument, přesto za sebou moc dokumentů nemáte. Nemrzí vás to?

Mrzí. Dokumenty, které miluji, především ty od Drahomíry Vihanové, které mi byly inspirací, s sebou nesou ohromnou zodpovědnost k člověku, o kterém točíte. Vyžaduje to naprosté odevzdání. Neumím to jinak. Při natáčení svého prvního filmu Eleanor Rigby z Malé Strany jsem u paní Kubátové, 90. leté paní, strávil dva roky. Byl jsem s ní každý celý den a často odcházel s pláčem neb jsem nevěděl jak její příběh točit. Tolik času mi trvalo objevit detaily, které ji vystihují. Zazpívat její píseň... Dokument v mém vnímání vyžaduje celý váš život a já se ho rozhodl věnovat filmům hraným.

Kdo je Váš oblíbený režisér?

Jsem v tomto směru staromódní. Čím víc filmů vidím, tím víc se stále znovu zamilovávám do klasiků. John Ford, Orson Welles, Jean Renoir... Z čechů třeba František Čáp.

Od toho se odvíjí otázka, jaké jsou vaše oblíbené filmy?

Jako divák mám nejraději filmy, které v sobě mají řemeslo, které vypráví obrazem. Žijeme v době kdy YouTube video může být stejně populární jako nový film třeba Martina Scorseseho. Natočit film nebylo nikdy tak dostupné stejně tak jako dostat ho do kina. Filmové vyprávění v takovém světě ve velké míře nahradilo kouzlo okamžiku a “odpozorovávání” situací ruční kamerou. A mně se stýská po filmech kdy úhel kamery měl svoji důvodnost. Proto láska ke starým, klasickým vypravěčům a jejich filmům.

Jaký je váš dosavadní největší zážitek z kulturní branže?

Na “zážitky” moc nejsem... Mám rád svoji práci a jsem vděčný za to, že ji mohu dělat. Zázrak když se podaří něco vytvořit je nade vše...

Čím jste chtěl být jako dítě? Tíhl jste k filmu?

Ano. Zní to jako klišé, ale skutečně jsem nikdy nechtěl dělat nic jiného. Ze všech zbloudění a omylů a nedospělostí, kterých jsem se v životě dopustil, mě vždy přivedl zpátky film. Skrze něj dospívám, stávám se ucelenějším člověkem a tedy lepším filmařem. Není tomu tak s každou láskou?

Na závěr Vás poprosím o vzkaz pro naše čtenáře a těším se příští rok v kinech!

Přeji Vašim čtenářům hodně slunce a léto plné skvělých filmů.

Zdroj foto: archiv pana Tauše