Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V říjnu 2026 se stane Česká republika čestným hostem Frankfurtského knižního veletrhu, nejvýznamnějšího světového setkání knižního průmyslu. Při té příležitosti vám v rámci naší spolupráce přinášíme sérii rozhovorů s osobnostmi české literatury – nejen s autorkami a autory, ale i agentkami, agenty či nakladateli.

Petra Dvořáková píše o bolavých tématech, sama ale říká, že je šťastná a spokojená. Její novela Vrány nedávno vyšla německy jako Die Krähen (překl. Hana Hadas, nakl. Anthea Verlag) a autorka s ní vyrazila na Lipský knižní veletrh. V Česku se chystá pokračování a brzy vyjde i nový román. V rozhovoru mluví o radosti z obyčejných věcí, o dětech, které propadají sítem pomoci, i o tom, jak mezi psaním, prací a péčí o druhé hledá rovnováhu.

Petro, naposledy jsme spolu mluvily krátce po tom, co Vrány vyšly německy. Co se od té doby změnilo – jaké jsou ohlasy? Jak se knize na německém trhu daří?

Zrovna před pár dny jsem narazila na internetu na jakousi debatu německých čtenářů o Vranách a je to pro mě vždycky nesmírně důležité – hlavně když vidím, že kniha vede k úvahám o skrytém násilí v rodinách. I když ještě neznám přesná čísla, za dobu, co kniha vyšla, jsem posbírala docela milou řádku ohlasů od německých čtenářů. S některými jsme si i napsali pár slov.

Minule jste se zmínila, že k Vránám vzniká polské pokračování. V jaké je to teď fázi – a dá se už říct, kdy a kde by mělo vyjít, včetně Česka?

Pokračování Vran v Polsku vyšlo na konci loňského roku a kniha je tam velmi úspěšná. V Česku by měla pod názvem Rány vyjít letos na podzim a i vizuálně bude navazovat na první díl. Musím říct, že je to úplně jiná zkušenost v tom smyslu, že vlastně přicházím do Česka s knihou, o které už vím, že uspěla v zahraničí. To samozřejmě nic nezaručuje, ale ta výchozí situace je vlastně jiná a v lecčems příjemnější.

Nedávno vám vyšel román Návrat a dětská kniha Až vyjde první hvězda. Máte už v hlavě další nápad, který byste chtěla literárně zpracovat?

Já jsem vlastně v posledních týdnech zažila docela kolotoč, protože tak trochu mimoběžně jsem napsala svůj vysněný humorný/feel good román a nakonec jsme se s Hostem dohodli, že ho vydáme už teď koncem jara. Bude se jmenovat Ordinace, ponese podtitul: Měkké srdce (a vysokou váhu) lze léčit jedině humorem. Je to příběh z ordinace praktického lékaře, dobrosrdečného chlapíka, který by se strašně rád oženil a měl rodinu. Jenže má několik problémů – zdravotní sestru mu dělá jeho matka, on sám bojuje s obezitou a s pacienty to taky není ideální. Víc prozrazovat nebudu, ale už dlouho jsem chtěla napsat něco obyčejně veselého a oddechového a prostředí ordinace už samo o sobě nabízí docela komické panoptikum. A navíc – zdravotnictví mě pořád jednoduše baví a zajímá a někdy je fajn se na svět podívat i očima zdravotníků, kteří mají taky svoje. Třeba jak těžko se lékaři doporučuje, aby pacient zhubnul, když sám váží sto padesát kilo.

Vaše knižní portfolio čítá romány, povídky, knihy pro děti i knihu rozhovorů. Je nějaký žánr, na který byste si naopak netroufla?

Přiznávám, že si netroufám na historickou prózu. Mám extrémní respekt před interpretací dramatických zkušeností z historie. Jsem přesvědčená, že na některé věci se už vždycky budeme dívat jen zvenku a nikdy si plně nepředstavíme, jaké to doopravdy bylo uvnitř. Jsem autor, kterému je blízké právě to zkoumání uvnitř, proto i píšu převážně v ich-formě. A bojím se, že tady jsem na hraně možného, abych skrze postavy vypovídala o jejich nitru, o tom, „jaké to bylo“.

V poslední době se divadelního ztvárnění dočkalo několik výrazných děl z české literární scény. Lákalo by vás převést některou ze svých knih na jeviště?

K nějakému většímu dramatickému ztvárnění zatím nedošlo, ale bylo pár milých věcí, jako scénické čtení z Proměněných snů nebo představení pro děti Flouk a Líla. Občas se ke mně dostanou i zprávy z nějakých regionálních souborů nebo škol, kde mladí lidé ztvárňují Vrány. V poslední době mě baví sledovat ještě jednu rovinu – a to jsou někteří cosplayeři. Zvlášť v Polsku vídám, že se dívky stylizují do dívky s křídly ve vlasech, která je na obálce mé knihy. U beletrie to není běžné a myslím, že se tím snaží vyjádřit svou situaci, identifikaci s hlavní hrdinkou.

A co filmové ztvárnění – obdržela jste už nějakou nabídku?

Aktuálně vzniká scénář k Vranám, je to ale velmi na počátku a zvlášť ve světě audiovize je všechno běh na mnoho let a s velkou nejistotou, jestli film nakonec vůbec vznikne. Kdysi se scénáristicky rozpracovala Dědina, ale nakonec se nám ten návrh úplně nelíbil, takže jsme od něj s Hostem ustoupili. Tím, že jsem sama dlouhá léta psala scénáře, si uvědomuju, že knižní a filmové zpracování jsou naprosto odlišné světy, a nejsem moc přesvědčená, že to, co funguje v knize, bude spolehlivě fungovat i ve filmu.

Co vám vnáší do života radost a smysl?

Celkově se cítím jako šťastný a spokojený člověk, což neznamená, že se mi vyhýbají běžné životní útrapy. Radost a smysl mi dávají dobré vztahy – se syny, s přáteli, s rodinou. Patřím k lidem, kteří se ráno probudí a obyčejně si váží toho, co mají. Hodně jsem se naučila žít tady a teď, protože to je to jediné, co tu skutečně máme.

Zároveň se kromě psaní věnujete řadě jiných aktivit – pracujete jako redaktorka, taky v IT oblasti, věnujete se podpoře onkologicky nemocných dětí. Kde berete čas a sílu na literární tvorbu? Daří se vám řídit dle pevného harmonogramu?

Na mém životě mě nejvíc baví možnost střídat všechny ty věci mezi sebou. Mám ráda kontakt s běžným životem, pracovním světem. Život spisovatelky je dost osamělý a pořád v něm držíte roli. Když pracuji ve zmíněné IT společnosti, užívám si, že jsem jen součástka, kolečko v týmu. Občas zaběhnu na pár dnů pracovat jako zdravotní sestra, což je moje původní profese, a užívám si zase kontakt s obyčejnými lidmi třeba z vesnic okolo Znojma. No a dětská onkologie – myslím, že mám společnosti co vracet, tak se to snažím dělat.

Vím, že to může vypadat, že nemůžu mít na psaní vlastně ani čas, ale mám asi ten dar, že jsem schopná pracovat rychle, efektivně, držet režim, moc neprokrastinuju. A taky mám samozřejmě svobodu ty věci nedělat. To je vždycky fajn.

To zní jako spousta aktivit, což může být někdy zahlcující. Co vám pomáhá se zastavit a odpočinout?

Vlastně už delší dobu docela striktně dodržuju, že alespoň jeden den v týdnu mám naprosté volno. Čas, kdy vypnu od všech aktivit, které by byť jen vzdáleně mohly souviset s prací. Dřív jsem spoustu věcí dělala, protože bylo nutné vydělávat peníze pro rodinu a nemohla jsem brát ohledy na to, jestli je toho moc, pracuju o víkendech nebo nemám žádnou dovolenou. Dlouho mi pak trvalo, než jsem si uvědomila, že už nemusím. Dávám čas cvičení, koukám úplně obyčejně a nevznešeně na seriály nebo na různé sporty, vyrábím maličkosti, jako třeba domeček pro panenky pro neteře. Tím si krásně vyčistím hlavu.

Autorkou rozhovoru je Karolína Tomečková

Zdroj foto: Věra Marčíková

Více informací: www.czechia2026.com