Kultura21.cz

Milan Macho se narodil v roce 1947 v Praze. Na Univerzitě Karlově získal doktorát filozofie. Převážnou část profesního života pracoval jako novinář: byl redaktorem Svobodného slova a Mladé fronty Dnes, šéfredaktorem časopisů Stadion a Hattrick. V současnosti je na volné noze. Psaní literatury se Milan Macho věnuje tři desetiletí. Dosud mu vyšlo 14 faktografických a beletristických knih. V roce 2012 obdržel Cenu Miroslava Ivanova za literaturu faktu. Jeho poslední knihou je sága české rodiny za dvou okupací, totality a neokapitalismu s kriminální zápletkou nazvaná Pohřeb bez nebožtíka.

Co vás inspirovalo k napsání knihy Pohřeb bez nebožtíka? Kdy jste se rozhodl pustit se do psaní této knihy?

K napsání mě inspirovalo to, že už nejsem žádný dorostenec, něco jsem prožil, jsem ve věku, kdy si má člověk udělat pořádek v hlavě, všechno shrnout a zhodnotit. Tak jsem to udělal v té knize. Námět jsem nosil v hlavě několik let, uzrával a čekal na okamžik, kdy budu mít časoprostor, abych to spustil.

Kolik času vám psaní zabralo? Měl jste při něm nějaký rituál?

Psal jsem to zhruba tři roky s víc než půlroční přestávkou, během níž jsem se musel vrhnout na psaní něčeho jiného, co spěchalo. Na rituály si nepotrpím, psal jsem, když jsem měl chuť, a potom i když jsem ji třeba neměl, ale tlačila mě uzávěrka.

Ve vašem psaní se specializujete především na sportovní tématiku, napsal jste několik knih o fotbale. Bylo toto dílo velkou změnou? Anebo i výzvou?

Těch knih s fotbalovou tématikou je celkem dvanáct, z toho poslední dvě beletristické, Fotbal v drápech smrti a Kopačky a zlatokopky. Předtím jsem se zabýval literaturou faktu. Právě ty beletristické texty byly takovou menší rozcvičkou k napsání románu Pohřeb bez nebožtíka. Takže to nebyl žádný ostrý přechod. Ale výzva každopádně ano!

Byla vám při psaní nějaká kniha nebo událost inspirací? Bylo něco, co jste dopředu věděl, že v knize musí být?

Inspirací mně byl celý můj život a události, které naši generaci formovaly, a ne vždycky příjemně. Nic bych zvlášť nevypichoval.

A měl jste každou věc, každý posun v ději promyšlený, nebo něco vzniklo až takzvaně za pochodu a spontánně?

To je zajímavá otázka. Sám jsem si ji několikrát položil, než jsem začal psát beletrii. Kdysi dávno jsem si někde přečetl radu nějakého renomovaného spisovatele, že je dobré si na velkou plachtu napsat charakteristiky jednotlivých postav a šipkami naznačit jejich vzájemné vztahy, propojení, směr děje a jeho vyústění... Nakreslit si zkrátka takový graf, nebo mapu, chcete-li. Zjistil jsem ale, že jsem na to moc pohodlný, a zkusil jsem to bez toho. Když to nepůjde, řekl jsem si, pokorně se vrátím k myšlence plachty. Ale ono to šlo, celý příběh jsem udržel v hlavě. Až jsem byl překvapený.

Ani u jedné z těch knih jsem předem nevěděl, jak zápletka vyvrcholí. Myšlenku, jak má příběh skončit, jsem samozřejmě měl, ale detaily se rodily za pochodu. Přiznám se, že u Pohřbu bez nebožtíka jsem věděl, jaká bude základní myšlenka příběhu, kriminální zápletka, ale teprve někde ve třech čtvrtinách textu mi najednou naskočilo, kdo bude pachatelem, jaký bude mít motiv a jak bude odhalen. Zajímavé je, že jsem během psaní z toho nebyl ani na chvilku nervózní, věděl jsem, že to přijde. Už jsem si to vyzkoušel na předchozích dvou vzpomínaných textech. Navíc u Pohřbu bez nebožtíka není kriminální záplatka tím nejdůležitějším. Je to především sága české rodiny za německé okupace, za ruské okupace, za komunistické totality a za českého neokapitalismu. Kriminální zápletka slouží, jak doufám, k oživení příběhu, k posílení atraktivity textu.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do knihy Pohřeb bez nebožtíka

Jak moc je popisovaný příběh autobiografický? Jak jste si podobný s Michalem? V čem je jako vy? A co je naopak úplnou fikcí?

V každém románu se dají vystopovat autobiografické prvky autora. Samozřejmě, že do postavy Michala jsem přenesl něco ze sebe, ale i při vykreslování dalších postav jsem použil rysy konkrétních lidi, které jsem po celý život potkával. Reálné je hlavně historické pozadí románu, pravdivě odráží dobu, ve které jsme žili. Příběh jako takový je ale zcela vymyšlený. Nezažil jsem žádný skutečný pohřeb bez nebožtíka...

Musel jste si dělat i nějaké rešerše co se týče historických událostí? Jaká část české minulosti se vám psala nejhůře? A co šlo naopak skoro samo?

Většinu událostí jsem nosil v hlavě. Ale i tak jsem musel hodně přečíst, některé historické prameny jsem pročítal za pochodu, při psaní předchozích pasáží, abych si určité události připomněl a oživil. Nejhorší na celém psaní bylo to, že mi text pod rukama přímo bobtnal. Říkal jsem si, že tohle a tohle by tam ještě mělo být... Výsledkem bylo, že jsem musel nakonec skoro třetinu textu vyškrtat, abych se vešel do daného rozsahu. Bylo mi to líto, ale i tak má kniha čtyři sta stránek.

Milan Macho s Miroslavem Ondříčkem 

Komu především je kniha Pohřeb bez nebožtíka určená? Jaké čtenáře podle vás zaujme? A kdo by si ji určitě měl přečíst?

Redaktorka, která rukopis redigovala, dáma v mém věku, si pochvalovala, kolik událostí ze života naší generace jí čtení rukopisu připomnělo. Některé už měla zasunuté někde vzadu v hlavě, skoro zapomenuté. Jeden můj kamarád mi zase pro změnu řekl, že by to měla být povinná četba pro žáky osmých tříd, aby věděli, v čem žili jejich rodiče a prarodiče. Z toho mi vychází, že to míří na všechny generace čtenářů, a to mě těší, to byl záměr.

Co vy a knihy? Máte na ně čas, čtete pro radost? A máte pro naše čtenáře nějaké doporučení, nějaký tip na dobrou knihu?

Snažím se číst každý večer před spaním, je to moje potěšení. Nové knihy moc nekupuju, už je nemám kam dávat, vracím se k těm, které jsem neměl čas přečíst, když vyšly. V poslední době mě zaujala zajímavě pojatá detektivka Prameny Vltavy.

Co máte nyní v plánu? Budete pokračovat v psaní beletrie?

Musím říct, že psaní Pohřbu bez nebožtíka mě poměrně dost vycuclo. Chtěl bych se k beletrii ještě někdy vrátit, ale v tomhle rozsahu už asi ne. Bylo to psychicky hrozně náročné. Teď se vracím ke knize Sparta – Slavia, rivalové navěky, která mi vyšla asi před deseti roky a je vyprodaná. Aktualizuju ji, dopisuju poslední, nejčerstvější část historie našich dvou nejslavnějších fotbalových klubů.

Z autogramiády knihy Sparta-Slavia

Na závěr vás poprosím o vzkaz pro naše čtenáře a děkuji za rozhovor.

Hlavně mladým lidem bych chtěl vzkázat: nevysedávejte u počítače, raději si čtěte. Dnes je v knihkupectvích široká nabídka kvalitní literatury, o které se mé generaci v mládí ani nesnilo.