Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V dětství jste navštěvovala dramatický kroužek, věnovala se recitaci, hře na klavír a zpěvu. Také jste psala básničky, k čemuž vás přivedla vaše babička a zúčastnila jste se různých literárních soutěží. Měla jste velice rozmanité umělecké aktivity. Přesto jako malá jste chtěla být popelářkou. Jak na období svého dětství vzpomínáte?

Odřená kolena, pokrevní přátelství a svoboda. Zažila jsem nejsvobodnější dětství, nikdo se o mě nebál, nikdo mě nekontroloval, protože nebyly mobily a jediné, co jsem musela dodržet je přijít domů včas. Moje máma ani netušila, co všechno jsem dělala, často dost nebezpečné, riskantní věci, jako třeba stopování, lození po lešení a po střechách, telefonování z pevné linky vtipným příjmením z telefonního seznamu. Byla jsem křehká, citlivá holka s divokou, dobrodružnou duší, a to mi asi zůstalo doteď. To jsem já. Zkoušet nové věci, jít do všeho naplno a občas si nabít hubu, to mi cizí není.

O herectví jste neuvažovala. Po gymnáziu jste vystudovala pedagogiku a masmediální komunikaci. Psala jste blog a jako redaktorka působila v magazínech jako Infinity, Style nebo Elle. Jaká to byla pro vás zkušenost působit ve světě žurnalistiky?

Rozhodně zajímavá a důležitá, jako všechny zkušenosti, které se nedějí jen tak náhodou. Minimálně mi ukázalo to, že nechci psát do časopisů, že mě nebaví pořád dokola psát o rtěnkách, opalovacích krémech a že pokud mám někdy něco psát, tak to, co chci já sama, ideálně knihy, poezii, scénáře, něco kde se kreativně budu angažovat a budu v jemném napětí, jestli to má vůbec smysl a někoho moje psaní zajímá. Dnes už vím, že je to pnutí, které tě láká, volá a já často uprostřed třeba uklízení dostanu silnou myšlenku, kterou musím napsat, jinak mě to nepustí dál. Takže jsem taková nekonzistentní, pudová spisovatelka, která píše, jen když musí, ale zase je to pro mnoho čtenářek silné a blízké.

I když dnes nejste v žádné redakci, nadále přispíváte do časopisů a také jste autorkou několika knih. V roce 2010 vám vyšla první knížka Modrý slon, která vyšla také slovensky pod názvem Moara – O čom všetkom je láska …. Pak vyšel titul Sama sebou. V roce 2018 bestseller Prostor pro duši, který jste vydala sama, a knihy se prodalo na 30 000 kusů. Bestsellerem se stala také kniha Najdeš mě ve tmě. „Psaní je láska, křehká tvořivá činnost, která se objeví nenápadně a nikdy ne plánovaně.“ Co vás na psaní baví a čím vás tato činnost naplňuje? Už víte, o čem bude vaše další literární dílo?

Nikdy nevím, o čem má kniha bude. Vím, jen název. Což je zřejmě naprosto opačný postup, než by se očekávalo. Psaní ani není tak o tom, že mě to baví, je to můj přirozený jazyk, způsob komunikace, moje řeč, moje autenticita, přirozený projev bytí. Někdo je řečník, rád mluví, umí se perfektně vyjadřovat. Já mluvím rychle a neuroticky, ale když píšu, zastaví se svět, jsem v přítomnosti a klidném, koncentrovaném soustřední. Jde mi to – jak se říká – samo. Proto ani moc nepřemýšlím, kde se to vzalo a proč, ale přijímám psaní jako svoji nejsilnější stránku, kterou mám.

Jeden z vašich prvních filmů, ve kterých jste se objevila, byla bondovka Casino Royale. Hrála jste také ve filmech Gangster Ka, Ženy v pokušení nebo Nevinné lži a hlavní roli jste měla ve filmu Můj příběh. Také v seriálech jako např. Stíny v mlze, Prokurátorka, Dobré zprávy, Pojišťovna štěstí nebo v tureckém seriálu Láska v Istanbulu. Jak jste se dostala do příběhu o Jamese Bondovi? A jak se vám natáčelo v Lásce v Istanbulu, v Turecku?

Klasickým konkurzem, kde bylo hodně hereček, a vybrali jednu. Ale nejde o žádný velký herecký úspěch, prostě jsem jen měla štěstí, že jsem na castingu řekla zrovna to, co chtěli slyšet: že jsem brigádně při vysoké škole dělala číšnici a na roli číšnice mě vzali. Asi hlavně proto, abych nevypadala v záběru jako úplné jelito. Samozřejmě egu to je příjemné, že jsem hrála v Bondovce, ale zároveň v rámci své sebereflexe vždy řeknu, že jsem ve filmu jen pár sekund a není to žádný herecký výkon. Lásky v Istanbulu bylo jedno z nejhezčích natáčení kvůli energii na place a skvělému teamu. Cítila jsem se dobře, dobře se mi role hrála a vlastně jsem ani ty slzy nemusela hrát, protože to šlo tak nějak samo a já na place dokázala 10 hodin v kuse plakat. Stačilo mi vzpomenout si na jednu situaci.

Spolu se Zuzanou Šulajovou vlastníte značku Adore, pro kterou navrhujete šperky z neopracovaných drahokamů. Také malujete obrazy. Jak jste se k těmto aktivitám dostala? V čem se cítíte vy sama nejlépe a jaké šperky vám udělají radost?

Já se většinou vždy k něčemu dostanu tak, že si to přeju, hledám to, intenzivně na to myslím a ono se to stane nebo samo ke mně přijde. A občas mám skvělé nápady.

Naše šperky vznikly tak, že jsem si přála prsten z neopracovaného, surového morganitu, ale nikde jsem ho nenašla a ani mi ho nikdo moc nechtěl vyrobit. Neopracované kameny nejsou pro zlatníky ta pravá šperkařina. A tak jsem se rozhodla, že takové šperky budu vyrábět a třeba se budou líbit i někomu dalšímu, ne jenom mě. Děláme jenom zlaté šperky z bílého, červeného a žlutého zlata a musím říct, že po těch 6 letech naše šperky ženy milují a opakovaně se k nám vracejí pro další a další kousky.

Obrazy jsem začala malovat teprve nedávno, i když jsem v dětství malovala, pak jsem přestala a vrátila se k velkým plátnům nedávno. Jejich úspěch mě příjemně překvapil a opět, malovala jsem přesně to, co jsem si chtěla pověsit doma v obýváku. Baví mě i ty příběhy okolo, jací lidé si moje obrazy kupují, kam a komu je věnují, s mnoha zůstáváme v kontaktu a vzájemně se obohacujeme o zážitky z umění.

Jste herečka, spisovatelka, návrhářka a také, jak sama říkáte, sběratelka umění. Sbíráte obrazy nebo knihy? Jak jste se ke sběratelství dostala?

To souvisí s tou popelářkou. Když jsem byla malá, přišlo mi to jako nejlepší povolání na světě, protože jsem byla přesvědčená, že lidé vyhodí mnohdy zajímavé, vzácné poklady a popeláři je najdou a můžou si je nechat. Taky jsem chtěla v hromadě bordelu objevovat poklady.

Takže jsem často chodila u babiček do sklepa nebo na půdu a prohrabovala ty zaprášené krabice, odložené haraburdí a prožívala obrovskou radost z každé blbosti, kterou jsem našla a chtěla si ji nechat. Babičky mi vždy chápavě danou věc nechaly a zažehly tak moji vášeň pro vintage věci, nábytky, šperky, second handy, retro kabelky a podobně. I můj domov je zařízený kombinací nových a starých designových kousků, miluju příběhy a každá takováto věc má pro mě svůj příběh a hodnotu, už jen tím, jak jsem k ní přišla.

Jednou jste řekla: „Snažím se dělat víc věcí, které mě baví, než být závislá jen na jedné a stresovat se, že budu bez práce úplně.“ Platí to stále? Co byste si ještě ráda zkusila?

Platí to stále a už se to nezmění, protože já opravdu nejlíp funguju a podávám nejlepší výkon při multitaskingu, a když tvořím vícero věcí najednou. Udržuje mě to v aktivním flow, nadšení, které nevyprchává v nudu, v radosti a hravosti. Vše, co bych si ráda zkusila, si vždy nakonec zkusím a nevadí, když pak následně zjistím, že to není nic pro mě, nebo mě to nebaví. Důležitý je pro mě ten proces nové věci zkoušet, udělat si na to názor, zažít si to a vyhodnotit to, jestli je to nebo není pro mě. Aktuálně mám na seznamu vytvořit si svůj showroom, Prostor pro duši, kde bude koncept všeho, co tvořím v jednom prostoru. Obrazy, šperky, knihy, vůně, nábytek a bistro, kde budeme vařit, jíst a usmívat se štěstím.

V soukromí jste maminkou tří kluků. Vedete je také k umění nebo je to více táhne ke sportu?

Vedu je svým příkladem, který může mít i opačný efekt na jejich motivaci. Takže když mě vidí a vnímají, co vše herectví obnáší, rozhodně ani jeden z nich nemá ambici být hercem, i když si to trochu zkusili všichni tři a v něčem už hráli. Já je do ničeho netlačím, nenutím, sami si najdou cestu k tomu, co je bude bavit a to se i děje. Jednou jsem takhle zakřičela na prostředního syna, který seděl u počítače, ať ten počítač už vypne, že nemůže za ním sedět od rána do večera a on mi v klidu odpověděl: „Mami, ale já programuju. Já se to naučil a strašně mě to baví.“ Takže jim důvěřuju v tom, že si najdou svoji cestu a budou spokojeni stejně jako já. V tom jim snad jsem inspirací, že možné je opravdu vše, co si přeješ.

Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Dnes už je to esenciální součást mého života. Už nehraju na výkon a plný diář, naopak, když v některý den nemám práci ani schůzky, cítím se šťastná, protože můžu prožít pomalý den v přítomnosti a vnímat jemné nuance bytí. Tohle je pro mě osobně definice relaxu.

Vlastina Svátková:

• Narodila se 9. 3. 1982 v Myjavě na Slovensku.
• Vystudovala Univerzitu Komenského v Bratislavě (pedagogika) a Univerzitu sv. Cyrila a Metoda v Trnavě (masmediální komunikace).
• Hrála ve filmech – Casino Royale, Rudý Baron, Hodinu nevíš, Rytmus v patách, Ženy v pokušení, Occamova břitva, Fair Play, Nevinné lži, Gangster Ka, Gangster Ka: Afričan, Smečka, Dům na samotě, Hodinu nevíš, Můj příběh, Anna is missing.
• Knihy – Modrý slon, Sama sebou, Prostor pro duši, Najdeš mě ve tmě.
• Je matkou tří synů.
• Více informací na webu Vlastina a Prostor pro duši

Foto: Archiv Vlastiny Svátkové