Kultura21.cz

„Já už nemuzicíruji, ale nechávám si muzicírovat,“ přiznává zakladatel dnes již legendární Moravanky, která byla velice populární a oblíbená. Na hudební scéně působila pět desítek let a s vervou a nadšením ji vedl její kapelník, trumpetista a aranžér Jan Slabák, podle kterého Moravanka, zaujala nejen svým novým stylem a pojetím písniček, ale i temperamentním projevem, rytmem, virtuózní technikou a citem pro moravské písničky.

Pocházíte z moravské vesničky Kelčany u Kyjova s bohatou folklórní tradicí. Vaše maminka a babička rády zpívaly lidové písně a lásku k hudbě přenesly i na vás a vaše sourozence. Hudební nadání ve vás objevil váš pan učitel Josef Frýbort, který vedl dětskou dechovku a začal jste hrát na trubku. Jak na ten čas dětství vzpomínáte? Co vás ještě bavilo?

Já bych tu otázku s dovolením obrátil – část dětství jsem jako malý kluk prožil v Kelčanech a nejvíc mě bavila zvířata. Ta domácí, ale především koně. Doma jsme je sice neměli, ale na státním statku samozřejmě koně byli. Od osmi let jsem se tam ochomýtal, snažil se pomáhat a tak dlouho prosil, až mi jednoho na prázdniny přidělili i s hrabačkou. Celé léto jsem pak po polích pohraboval po sklizni obilí. Moji největší láskou však byla oslice Gréta, se kterou jsem prožil spoustu nezapomenutelných zážitků. Všechno to skončilo, když jsme se přestěhovali do Kyjova. Tam jsem měl to štěstí, že mě učil pan učitel Josef Frýbort a vybral si mě také do své dětské dechovky. Dokonce mě i nechal vybrat si nástroj, na který chci hrát. Sáhl jsem po trumpetě a sám si tak určil svůj osud. Mě to hraní tak chytlo, že jsem tomu – kromě běžných klukovských lumpáren – věnoval skoro všechen čas. Podle toho také vypadalo mé vysvědčení. Nikdy jsem ale nelitoval.

Po ukončení měšťanky jste chvíli pracoval ve Sklárnách Moravia Kyjov a pak jste zkusil zkoušky na brněnské konzervatoři, kde jste byl přijat a studoval hru na trubku. Proč právě tento hudební nástroj?

Trubka byla jediný nástroj, na který jsem v té době uměl hrát. Takže volba byla jasná. S nápadem na zkoušky na konzervatoř přišel tatínek mého kamaráda Jožky Wenzla. Sám ho připravoval a mne přibral jako tahouna. Jožka totiž nebyl až tak zapálený a pan Wenzl nám opravdu dával zabrat. Oba jsme se nakonec na konzervatoř dostali – Jožka na pozoun a já na trumpetu. V roce 1960 jste udělal konkurzy do Brněnského estrádního rozhlasového orchestru a do brněnské Státní filharmonie. Zvolil jste si filharmonii a brzy se stal sólistou a vypracoval se na předního koncertního trumpetistu.

Jakých bylo osmnáct plodných let, které jste ve filharmonii prožil?

Když jsem se stal členem filharmonie, byl jsem ještě studentem posledního ročníku konzervatoře. Těch 18 roků působení v tomto hudebním tělese, to byla krásná léta naplněná krásnou muzikou. Měli jsme štěstí i na dirigenty. Brzy jsem si ve filharmonii našel řadu přátel a v prvním období svého působení i řadu vzorů. Byla to pro mě opravdu „vysoká škola“, kterou jsem pak také absolvoval (JAMU) – a pestrý a zajímavý život.

Osudným se vám stal prosinec 1971, když jste stál u zrodu, dnes již legendární kapely Moravanka, která se o rok později představila v televizním pořadu Vy neznáte Moravanku?. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste profesionální kapelu zakládat nikdy nechtěl.

„Dostal jsem to jako úkol od tehdejšího hudebního redaktora Českého rozhlasu Brno, muzikanta Ladislava Kozderky, otce Vlaďky Kozderkové …“

Úkolu jste se zhostil na výbornou a tak v brněnském rozhlase vznikl studiový dechový orchestr Jana Slabáka, který se věnoval stylizaci moravských lidových písní s názvem - Moravanka. Až v roce 1978 se stala Moravanka profesionální kapelou s oficiálním názvem – Moravanka Jana Slabáka. V jednom rozhovoru jste řekl, že nejraději vzpomínáte na úplné začátky plné nadšení a euforie. Jaké to bylo stát tenkrát na začátku?

No, jak už jsem mnohokrát řekl – plné nadšení a euforie. Byli jsme mladí, všichni jsme se znali – někteří už od mládí. Všichni byli dobří a všestranní profesionální muzikanti, které jsem si vybral převážně ze svých spolužáků. Spojovala nás láska k muzice. Zkrátka nás to bavilo a opravdu jsme si to užívali - obzvláště, když se to lidem tak líbilo! Moravanka „jela“ a to byl pro nás velký hnací motor. No a pro mnohé z nás to byl i takový příjemný odskok od klasické hudby.

Jako kapelník, trumpetista a aranžér jste s Moravankou hodně cestoval nejen doma, ale také často v zahraničí a vedl kočovný život. Absolvovali jste na 8 000 koncertů, nahráli na devět desítek hudebních nosičů, odehráli na šest stovek skladeb a sám máte na OSA zaregistrovaných 277 skladeb. Repertoár vycházel z moravského folkloru z oblasti Slovácka. Co vás bavilo na skládání hudby a kde jste čerpal inspiraci?

No samozřejmě z moravského folkloru – hlavně z oblasti Slovácka. Jak jsem někde uslyšel pěknou písničku, kterou jsem neznal, hned jsem si ji zapsal. Když jsem pak založil Moravanku, jako bych všechny ty matriály našel! Inspirací byly lidové písničky, kterým jsem dal „nový kabátek“ – to znamená, vymyslel jsem jim ustálenou hudební formu.

Své zážitky s kapelou jste zpracoval v knize Můj osud je Moravanka a nedávno také v další knížce Jan Slabák – pan Moravanka, jejímiž autory jsou Miroslav Gracík a Václav Nekvapil. Na který z toho množství zážitků, které jste s Moravankou prožil, nejraději vzpomínáte? Čím to je, že byla Moravanka tak oblíbená a populární a přitom to nebyla žádná rocková kapela?

Co se knížky – Pan Moravanka - týká, byl to samotný její název. Tak mě vždy oslovoval náš světově proslulý dlouholetý dirigent České filharmonie – národní umělec Václav Neumannn. Pro mě to byl silný emotivní zážitek a vzpomínka na dobu, kdy jsem ještě byl členem Brněnské filharmonie. A proč byla Mravanka tak oblíbená? Myslím, že zaujala nejen svým novým stylem a pojetím písniček, ale i temperamentním projevem, rytmem, virtuózní technikou a citem pro moravské písničky. Jazzoví muzikanti také vždy říkali, že Moravanka úžasně swinguje.

Kromě aktivního hraní jste působil také jako pedagog na JAMU v Brně (učil orchestrální party a dějiny a metodiku trubky), kterou jste sám absolvoval. Co vás bavilo na pedagogické práci? Zahrál jste si také se svým bývalými studenty?

Bylo to krásných 13 roků mé pedagogické činnosti. Člověk s těmi mladými omládne. Byl jsem moc rád, že jsem svým žákům mohl předávat své letité zkušenosti. Učil jsem opravdu výborné muzikanty a mám radost, že mnozí z nich hrají v našich špičkových orchestrech i dechovkách. Někteří z nich hráli i v Moravance – třeba výborný trumpetista Zbyněk Bílek, Vlado Kumpan, Fero Miko, František Kříž, Vojtěch Novotný, Petr Hojač a další…

Jednou jste řekl, že vás bavilo hrát všechno – od Bacha po Vlacha. Máte rád vážnou hudbu, jazz jako i swing. A co dnes, zamuzicírujete si něco jen tak pro sebe?

Já už nemuzicíruji, ale nechávám si muzicírovat! Sleduji stanice, na kterých si mohu poslechnout klasickou hudbu, swing, jazz a dívat se, jak se svět vážné hudby mění – třeba co se obsazení týče! Skvělé hráčky na trubku – i sólistky – dirigentky – tak třeba v dobách Herberta von Karajana nehrála v berlínské filharmonii ani jedna žena – no a teď, tvoří ženy celou třetinu orchestru – a to je dobře!

S aktivní uměleckou činností jste se před časem rozloučil. S kapelou Moravanka jste prožil půl století. Jakých bylo těch umělecky plodných pět desítek let? Kdybyste stál znovu na začátku, šel byste opět do toho, stejně jako tenkrát?

Bylo to 50 let tvrdé práce, radostí, starostí, úspěchů, nadějí i zklamání, jak už to v životě chodí. No a kdybych stál znovu na začátku toho všeho, šel bych do toho zase se stejnou vervou a nadšením.

Jan Slabák:

• Narodil se 24. 3. 1941 v Kelčanech u Kyjova.
• Vystudoval hru na trubku na brněnské konzervatoři a poté na JAMU v Brně.
• Od roku 1960 byl osmnáct let členem brněnské Státní filharmonie, kde se brzy stal sólistou. Vypracoval se na předního koncertního trumpetistu. Spolupracoval s řadou dalších souborů a orchestrů.
• Zakladatel, skladatel, aranžér a kapelník dechového orchestru Moravanka (1971– 2021).
• Působil jako pedagog na JAMU v Brně.
• Své zážitky s kapelou povyprávěl v knížce Můj osud je Moravanka (1997) a v roce 2023 vyšla o něm knížka Jan Slabák – pan Moravanka, jejíž autoři jsou Miroslav Gracík a Václav Nekvapil.
• V roce 2011 dostal Cenu Pavla Josefa Vejvanovského, udělenou Asociací trumpetistů České republiky v rámci Koncertu tří trumpetistů v Kongresovém centru Praha. Je držitelem  ceny města Brno (2012) a roce 2016 mu byla udělena Cena Jihomoravského kraje. V roce 2022 obdržel medaili ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis a téhož roku také Medaili za zásluhy 1. stupně od prezidenta republiky Miloše Zemana.
• Jeho druhou manželkou je Ivana Slabáková, bývalá brněnská TV hlasatelka, která byla jednou ze zpěvaček Moravanky.
• Je otcem dcery Kateřiny a syna Jana.

Foto: Jef Kratochvil