Kultura21.cz

Karla Kubíková žije ve středních Čechách a svůj profesní život strávila ve školství. Vydala knihy Rafanda (2007) a Samoživitelka (2008). V roce 2009 získala první místo v soutěži RWE za nerealizovaný TV scénář Dvě Františky. Zúčastnila se rozhlasového projektu Minutové hry. Je vdaná a má dospělé dcery. Nedávno jí vyšel román Hájovna.

V úvodu knihy zmiňujete, že jste se inspirovala příběhem vaší příbuzné, která žila ve vojenském prostoru a že jste zde viděla nepřikrášlenou realitu. Co vás na tom nejvíce překvapovalo? A jsou přímo v knize nějaké zážitky vaší příbuzné?

V době ruské okupace mě nejvíc udivovala samozřejmost, s jakou se u nás Rusové chovali. Jako by nebyli na návštěvě, ale doma a my jsme byli těmi, které museli strpět.

Vycházela jsem ze zážitků mojí příbuzné, například z návštěv Rusů na hájovně, ze setkávání s jejich rodinami, zmínila jsem i tehdy časté s kšeftování s Rusy.

Zážitků z té doby bylo pochopitelně víc, všechny se do knihy nevešly.

Píšete, že souhlasila se zveřejněním. Bylo pro ni lehké na tu dobu vzpomínat a připomínat si ji?

Žila tehdy svůj mladý život sice s okupanty v zádech, ale v jejích vzpomínkách převažují hezké zážitky. Bylo jí něco přes dvacet, žila v krásném prostředí, byla zamilovaná a měla malé dítě. To všechno dokázalo odstrčit na druhou kolej silnou nechuť k Rusům i stálé obavy z nich. Něco podobného přece pociťovali i mladí lidé např. v době druhé světové války nebo pracovního nasazení.

Musím však zdůraznit, že ze životního příběhu mé příbuzné jsem čerpala jen v první části knihy. Další dvě, týkající se vězení a návratu na hájovnu, jsou fikcí.

Jak se na toto téma díváte s ohledem na situaci, která se děje na Ukrajině? Cítíte nějakou paralelu?

Samozřejmě, že cítím! V době vydání knihy byl příběh naprostou minulostí, byl tak vzdálený časem i dějem, že jsem si říkala, že nebude mladou generaci zajímat. Teď je ruská okupace znovu skutečností. Nikdy nezapomenu na údiv a zlost při pohledu na tanky v ulicích v srpnu 1968. Byly příliš velkým překvapením, než abychom se bránili. Rusům to prošlo u nás a pak i jinde. Moc si přeju, aby si na Ukrajině vylámali zuby.

Dovedete si představit, že byste bydlela v takové hájovně, jaká je v knize? Jste sama spíše městský nebo vesnický typ?

Pro rodinu s malými dětmi je život na samotě v krásné přírodě přínosem v každé době.

Já osobně bych natrvalo na hájovně žít nemohla, jsem opravdu městský typ.

Velká část Hájovny se odehrává ve vězení. Kde jste čerpala informace o tom, jak to tam chodí? Musela jste si v tomto ohledu dělat i nějaké rešerše?

Čerpala jsem z dostupné literatury, filmů, z výpovědí vězněných žen, ale i ze své fantazie, protože během psaní jsem byla Lindou, ženou pod zámkem.

Především jsem si musela zjistit, jak to ve vězení chodilo v době socialismu, seznámit se s tehdejším řádem a pravidly, protože byly jiné než dnes. Vše jsem konzultovala s odborníky.

Hájovnu můžete vyhrát v naší soutěži: Přeneste se na Hájovnu do roku 1985

Jak se vám kniha psala? Přeci jen popisovaný příběh není úplně radostný.

Neradostná byla celá ta doba, přítomnost Rusů se dotýkala každého. Jinak jsme mluvili, jinak jsme mysleli. Život na hájovně, i když ve vojenském prostoru, se zdál být paradoxně svobodnější. Vnímala jsem to při psaní, a hlavně jsem věděla, kam bude příběh směřovat, že skončí sametovou revolucí a odchodem Rusů. S nadějí se píše dobře.

Osobně bych si příběh Hájovny dokázala představit i jako film. Co si myslíte vy? Neuvažovala jste nad tím? Obzvlášť, když se zabýváte i psaním scénářů.

Mnozí čtenáři píší, že vidí hájovnu před sebou, takže se mi zřejmě podařilo vykreslit ji dostatečně realisticky a barevně. Film ale vždycky nesouzní s našimi představami. Každý čtenář má v duši jinou hájovnu, jemu milou. Pokud by některý filmař chtěl naše představy sjednotit, nebránila bych se.

Přečtěte si recenzi knihy: Příběh o lásce a mateřství v dobách komunismu

I vaše ostatní knihy pracují s ženskými hrdinkami s nelehkými osudy. Jak dlouho trvá práce na takové knize? A odreagováváte se při psaní nějak?

Většinou léta, protože nepíšu denně. Psaní je záležitostí nápadu, času, ale i duševní a tělesné pohody. Při psaní Hájovny mi pomáhal internet, ale při psaní Spálených křídel jsem jezdila po archivech, protože v devadesátých letech nebyl internet rozšířený.

Psaním se neživím, takže to pro mě není práce, při které se musím nějak odreagovat. To obstarává běžný život.

Čtete české autorky, které se ve svých dílech také zabývají historií, jako je například Alena Mornštajnová?

Znám knihy Aleny Mornštajnové i Karin Lednické a obdivuju je.

V poslední době mě zaujala kniha Jakuby Katalpy Zuzanin dech. Vrací se k událostem první poloviny dvacátého století, o kterých už bylo řečeno všechno, zajímavým a osobitým způsobem.

Na závěr nám prozraďte, jestli pracujete na další knize, jestli se můžeme na něco těšit.

Nechci prozrazovat své plány, protože pak často nevyjdou. Ano, ráda bych ještě jednu knihu napsala.

Děkuji za rozhovor.