THOMAS ENGER: "Detektivku jsem zkoušel psát 15 let"

THOMAS ENGER: "Detektivku jsem zkoušel psát 15 let"

Tisk

enger tomas200Jaké bylo vaše dětství? Protože pokud bychom soudili podle vašich knih, tak nic moc idylického ….
Narodil jsem se v Oslu roku 1973 do rodiny fyzioterapeutky a učitele francouzštiny a angličtiny (když bylo třeba i němčiny). Vyrostl jsem v normální rodině, kde se kladl velký důraz na vzdělání a udržování těla v dobré fyzické kondici – což s ohledem na zaměstnání rodičů je dost zřejmé. Takže jsem poměrně hodně času trávil hraním fotbalu a snil jsem o tom, že se stanu profesionálním hráčem za Manchester United. Ale nikdy jsem to nedotáhl dál než do klubu Ull/Kisa, což je třetí nejvyšší liga v Norsku. Také jsem hodně běhal za děvčaty a sledoval filmy. Takže nic neobvyklého, troufám si říct. Myslím, že jsem měl povedené dětství.

Jak jste se dostal ke psaní knih?

Byla to dlouhá cesta…. Mým prvním placeným zaměstnáním (pokud nepočítám málo lukrativní a navíc dost útrpné sekání trávy sousedovi – protože jsem alergický na trávu) bylo místo popeláře na letišti v Oslu. Také jsem si vydělával jako číšník v blízkém hotelu. Ale to byla práce na celý den! Takže nic pro mne. Ten letní prázdninový job na letišti netrval dlouho a tak jsem se přesunul ke „větším“ věcem. Vzal jsem si pěkné tričko a začal pracovat v kiosku v nákupním centru Lorenskog. Pak jsem si oblékl dobře vypadající uniformu a přesunul se na devět měsíců na vojnu (poslední tři měsíce trávil posloucháním skladeb skupiny Metallica). Odtud jsem si zamířil zpět do Osla a vystudoval sport. Byla to zábava. Hodně jsme cvičili. Následoval rok ve škole v Jessheimu, kde jsem vyučoval tělocvik a kde jsem také dospěl. A přese všechno, co říkají všichni spisovatelé (a i já jsem jedním z nich, když dojde na psaní), praxe není všechno. A tak jsem se rozhodl ještě studovat a zjistit, jestli ještě probudím intelektuální část svého mozku. Nevěděl jsem, jestli to zafunguje či ne, ale přinejmenším jsem odešel do Stavangeru, abych se naučil základy businessu zvaného žurnalismus. A pak to zase přišlo – Oslo bylo mojí další (znovu) destinací. Tentokrát byla středem mého zájmu historie. Musíte přece znát svojí minulost, abyste mohli psát o současnosti, ne? Ovšem ve chvíli, kdy už jsem byl na dně a nikdo mi nechtěl půjčit na drahé pivo, nastal čas být zodpovědným dospělým a najít si zaměstnání. V internetových novinách Nettavisen jsem strávil devět let, posledních pět jako sportovní šéfredaktor (konečně se mi vyplatilo sportovní vzdělání).

Kdy tedy přišla první detektivka?

Vždycky jsem toužil psát fikci. Zkoušel jsem to celých patnáct let (asi musím být hodně odolný bastard!) a nakonec uspěl. Můj první román Kamenný déšť (Skinndød) vyšel v lednu 2010 u norského nakladatele Gyldendal. Byl rychle prodán do velkého množství zemí včetně Anglie a USA. Byl také nominován na britskou cenu eDunnit award (vydaná současně v pevné vazbě i jako e-kniha) v roce 2011. Práva na zfilmování knihy koupila norská produkční společnost 4 ½. Ale pokud by se mi ozvali z Dreamworks... :-).... nikdy nevíte.

enger kamenny dest

Jak píšete?

Nejlepší čas je pro mne ráno, hned, jak vstanu. Dám si kávu a začnu. Moje mysl pracuje nejlépe, když ještě není poškozená všedností dne. Poměrně rád brzy vstávám, ale také rád spím. Ale vážně.. můj obyčejný pracovní den začíná, když doprovodím dceru do školy. Pak jdu do pracovny (mám něco jako kancelář) a zavřu se tam tak na šest, sedm hodin. Pak zase domů a dělám takové ty věci, co každý manžel a otec. Když mám nad sebou hrozbu uzávěrky, vezmu si sebou počítač a pracuji až děti usnou. Ale ne moc často. Vlastně mohu pracovat kdekoliv a kdykoliv. Také mi přijde občas osvěžující psát na letišti, v letadle, když se nudím čekáním... Pokud mám s sebe sluchátka, pracuji doslova kdekoliv. I když by kolem mne běhaly děti.

Vycházejí některé postavy z lidí, co znáte?

Ano i ne. Objevil jsem v sobě jako autor jednu věc. Nepíšu exaktně o ničem a nikom koho znám. Když mne napadl Henning Juul, rozhodl jsem se, že jeho život udělám blízký tomu svému. Takže Henning je novinář (tím jsem také byl). Rád se dívá na fotbal (jako já). Hraje na piano (já taky). Občasně skládá písně (tak jako já- poslechnout lze na mých stránkách http://www.thomasenger.net/music/ ). Žije v bytě podobném tomu mému. Zajímá se o temné stránky života, k čemuž bych se také mohl přiznat. Smutná hudba mne třeba činí šťastným a neptejte se mne proč.

enger tomas

Jací autoři měli na vás největší vliv?

Ach, mnoho. Když mi bylo 13 – 14 četl jsem téměř nepřetržitě. Jsem seveřan, takže mnoho spisovatelů skandinávských kriminálních románů samozřejmě. Ale Henning Mankell vyčnívá. Pamatuji si, jak jsem si vybral jeho román One Step Behing na cestu do letadla z Heathrow do Mexika. Nepřestal jsem číst, dokud jsem nedočetl do konce – tedy skoro celý let. Má úžasný způsob, jak vás chytí a už nepustí. Je to něco, co bych také chtěl mít. Hned, jak jsem dočetl, běžel jsem si koupit další. Ovšem v mé knihovně je v dobré společnosti, řekl bych. Jsou tam knihy od Johna Grishama, Jamese Pattersona, Michaela Chrichtona, Dana Browna, Joa Nesbøho, Harlana Cobena a Johna Harta. Výborní autoři, výborní.

Je ještě něco, co byste dodal?

Dobře. Žiju v Oslu se svojí ženou a dvěma dětmi a také mám sestru, která je lékařka. Ta má tři děti. A to znamená, že jsem také strýček. A taky rád hraju golf. Pořád se snažím přijít na to, jak ten malý – potvora – míček funguje…nebo také zkouším nové způsoby, jak posekat trávu.

Zdroj: nakladatelství MOBAm foto: Rolf M. Aagaard


 

Přihlášení



Anketa

Která je vaše nejoblíbenější česká vánoční pohádka?
 

Příběh muže, který přežil tři koncentrační tábory a na konci války unikl z hořícího pekla lodě Cap Arcona

Wim prožil dětství v chudé amsterodamské rodině. Když Nizozemsko obsadili nacisté, musel odjet na nucené práce do Německa. Poté, co se situace v jeho práci zhoršila, uprchl zpátky do Nizozemska a nějakou dobu se ukrýval.

Ignis Fatuus je kniha prosycena mytologií a hororovou atmosférou. Na Šumavu už nejspíše chtít jet nebudete

Na Šumavu asi v životě nepojedu. Autorce Petře Klabouchové se vydařil mistrný mysteriózní thriller, místy až horor, který umně vtáhne čtenáře do děje a už ho nepustí. Paní spisovatelka si šikovně pohrává se čtenářem do poslední chvíle jako kočka s myší, takže čtenář do poslední chvíle neví na čem je, vše však má promyšleno do posledního detailu, každá myšlenka má svou perfektně dotaženou pointu.

Banner

Videorecenze knih

Hledat

Rozhovor

Nebojte se snít s otevřenýma očima. Nikdy není pozdě

Eva MaškováSpisovatelka Eva Mašková má na kontě již pár knih, nejčastěji detektivek. Je to taková česká Agatha Christie, ráda píše klasické detektivky, kdy co nejvíce napíná čtenáře a dobře psychologicky prokresluje postavy. Kromě to...

Dvojalbum Evergreeny Heleny Vondráčkové přináší žánrové vlny a hudební skvosty

V letošním roce, kdy slaví Helena Vondráčková šedesát let pěvecké kariéry a kdy zaznamenala několik nemalých úspěchů, vychází i dvojalbum Evegreeny, jehož podtitul zní 60 let na scéně. Člověk by řekl, že jde o „bestovku“, ale ono je to trošku jinak. I když jde o 160 minut hudby, tentokrát nezní velké Heleniny hity, nýbrž písně, které jste už možná někdy někde slyšeli, ale na nosičích nikdy nevyšly.

Čtěte také...

Poznejte ... italský klavírista Giuseppe Devastato - rozhovor

Ve čtvrtek 21.listopadu se v Domě U Kamenného zvonu koná listopadový koncert "Festival Brikcius"- VIOLONCELLO A KLAVÍR II. italského klavíristy Giuseppe Devastata, žijícího v Madridu, a českého violoncellisty Františka Brikcia. Oba interpreti uvedou druhý díl skladeb pro violoncello a klavír. Uslyšíte 5 Stucke im Volkston a Fantasiestucke od německého skladatele Rob...


Divadlo

Libor Vaculík režíruje českou verzi slavného francouzského muzikálu Romeo a Julie

romeo julie 200Česká verze francouzského muzikálu Romeo a Julie z pera Gérarda Presgurvice bude v prvním muzikálem, který bude koncem září uveden v multifunkčním sále Forum Karlín v Praze.  Muzikál režíruje Libor Vaculík, který je v tomto případě součas...

Film

Národní filmový archiv se představuje

generaceNárodní filmový archiv (dále NFA), jemuž lze zazlívat jedině to, že dosud nenakutal dějiny národní kinematografie, což se pravidelně děje nejen u našich sousedů (a na Slovensku už v druhém rozšířeném pojednání), vedle přehledných katalogů filmové tvorby...