Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Při fotografování dětí je nejdůležitější navodit tu správnou a uvolněnou atmosféru. Díky tomu, že je sám tatínkem, je vůči dětské duši nesmírně vnímavý a citlivý. Ví, jak moc je pro dítě důležité, aby se cítilo dobře v cizím prostředí, jakým takový fotoateliér bezesporu je. Mezi spoustou světel a stojanů může prcek zažívat rozporuplné pocity. A navíc po něm ten strejda chce, aby se usmívalo, dalo ruku sem a nohu tam… O tom, jaké to je za hledáčkem fotoaparátu a s těmi nejmenšími před objektivem, jsem si povídala s charismatickým mužem a kamarádem, původem z Ostravy, panem Petrem BOBem Bouchalem.

Petře, jak se ti pracuje s dětmi v atelieru?

Je to náročná práce, protože každé dítě je jiné. Zpočátku jsou všechny stydlivé, moc se nehýbou a nespolupracují. S dítětem musíš mluvit, dělat s ním legrácky, co nejvíc se mu přiblížit. Ateliérové focení má výhodu, protože je tam na všechno čas. To je téměř jako u filmu - když herec neví jak, tak režisér jde a ukáže mu to. Já přesně tak pracuji s dětmi. Musí mít ke mně především důvěru, kterou si získám kamarádským přístupem. Když je potřeba, názorně jim ukážu, jak si představuji, aby stály nebo se tvářily. Já mám záběr přesně podle představy a dítě nemá pocit, že je nemožné, protože něco neumí. Fotil jsem malou holčičku, která se opravdu moc styděla. Ukázal jsem jí snímky na displeji, a ptal se, jestli se jí líbí, a jestli chce udělat ještě lepší. Ona samozřejmě chtěla lepší, ale cítila se nesvá, nevěděla jak na to. Dal jsem jí čokoládu, pochválil ji, jak je šikovná. Najednou úplně pookřála a pak už to bylo všechno v pohodě. Vždycky říkám rodičům, ať si děti vezmou na focení svoje oblíbené hračky, které mají rády a jsou pro ně důležité. Děti to vnímají velmi pozitivně. Nosí si svoje miláčky všude s sebou, a nepřipadají si tak samy v cizím prostředí. Když se s nimi pak mohou ještě vyfotit, jsou štěstím bez sebe. Focení v atelieru se domlouvá dopředu a je potřeba, aby rodiče měli dostatek času. Nic se nesmí uspěchat a hlavně se všichni musí cítit pohodlně. Vzpomínám si, že jsme jako malí, já a moji bratři, šli jednou s babičkou k fotografovi. On nás posadil, rozsvítil světlo, vyfotil nás a hned volal dalšího. Tehdy se dělaly fotky hlavně od pasu nahoru a neřešilo se, jestli přidat světlo nebo ubrat. Tak se mi to ale nelíbí, taková fotka nemá výraz, který má mít a který já potřebuju.

Správný fotograf fotí ze všech možných úhlů

Fotíš jen děti?

Ne, já fotím podle přání klienta. Nedávno jsem fotil skupinku tří dospělých a tří dětí. Přinesly dvě tašky plyšáků a vznikla tam vtipná situace. Řekl jsem, ať je všechny vysypou na zem a hrají si s nimi. Tak moc se jim líbilo, a během chvíle se strhla plyšáková bitva. To jsou přesně ty okamžiky, kdy děti jednají spontánně a mají v očích jiskru a opravdovost. Vyšly z toho nádherné snímky a děti byly k neutišení. Ostych a nedůvěra, se kterými přišly, dočista zmizely. Zvolnili jsme tempo, děti si před objektivem zahrály Člověče, nezlob se a ty jiskřičky v očích už jim zůstaly. Pak se fotili dospělí, a na závěr všichni společně. Strávili v atelieru přes tři hodiny. Protože dopředu vím, jaká jsou přání klientů, říkám jim, ať si vezmou různé oblečení na vystřídání, klidně i několik párů bot. Aby ty fotky byly opravdu odlišné a pestré. Když se jde klient fotografovat do atelieru, nedělá to tak často a musí to mít úroveň. Fotím i lidi, kteří se zabývají fotomodelingem či modelingem. Většinou si chtějí rozšířit své photobooky, nebo se nechají fotit jen pro radost. Tohle prostě miluji, je zde velký prostor pro kreativitu a případně i realizaci společných nápadů.

A mimo atelier? Co tě nejvíc baví a motivuje?

Mám rád Prahu, hlavně Malou Stranu, Staré Město, Josefov. Pražské uličky, zákoutí, stíny na dláždění a někdy i oprýskaná fasáda, to všechno má pro mě chuť, vůni a barvu. A to se snažím na fotografiích zachytit. Rád fotím lidi v akci. Na rohu Pařížské ulice sedává v létě muž a hraje na saxofon, jinde sedí muž s kytarou. Pozoruji nejen takové objekty, ale i jejich obecenstvo a snažím se zvěčnit tu sílu okamžiku. Každý má svoje kouzlo, jen je potřeba ho objevit. Každý člověk je fotogenický, jen se musí najít jak. Často mě klientky žádají o fotografie nafocené v exteriéru, a tak si buď vyberou samy, nebo jdeme a hledáme vhodná místa pro tu správnou kompozici. Praha je plná impulzů a inspirací.

Petr trpělivě předvádí, jak si záběr představuje

Kde se vzala láska k fotografování?

Nejspíš jsem tu vášeň zdědil po předcích. Můj děda nejen fotil a opravoval fotoaparáty, ale také byl u zakládání závodu Meopta Přerov, kde se podílel na vývoji fotoaparátů. Jako vášnivý turista fotil převážně krajinu, po něm tu vášeň zdědil můj tatínek a po něm skoro logicky já. Začínal jsem fotit Pionýrem, potom jsem měl Corinu, a pak jsem se učil fotit Flexaretou. Už ve škole, když jsme jezdili na výlety, jsem fotil, což jsem ocenil pak v dospělosti, když jsem probíral svoje vzpomínky a našel spoustu fotografií. Po letech jsem přešel na kinofilmové přístroje a samozřejmě s postupem času na digitální techniku. Ale na kinofilmové focení jsem nezanevřel, občas na malý formát ještě něco nafotím. Mě i moje bratry učili děda i táta, jak se vyvolávají filmy i fotografie, znali jsme vůně v temné komoře a ta láska, alespoň ve mně, zůstala. Můj děda byl vlastně nechtěný portrétní fotograf, protože babička se hrozně ráda fotila a jak mohla, tak mu vlezla do záběru. Díky němu jsme měli spoustu snímků od mala. A když měl někdo z nás narozeniny, koupil děda barevný film, to byl tehdy přepych, barevné filmy pro nás byly hrozně drahé. I když naši fotili převážně na diapozitivy, to kouzlo promítání obrázků na zeď si pamatuji dodnes. Pozoruji u mého sedmiletého syna, že má k fotoaparátu také velmi blízko, jak může tak si jej půjčí. Už od malička má nejradši moji zrcadlovku, ale spokojí se i s kompaktem na stativu a musím říct, že se snaží a začíná být velmi kreativní.

Máš vedle focení ještě jiné koníčky?

Focení je moje velká záliba, nikoli však profese. Fotím hlavně pro radost svoji a těch, které fotím. Nemám žádné fotografické vzdělání, ale jsou věci, které vás žádná škola nenaučí. Moc mě baví mě turistika a cestování, ale teď na to nemám moc času. Dřív jsem popisoval turistické trasy. Takhle jsem udělal několik tras na Šumavě a Krkonoších, zapisoval jsem si všechny kilometráže, výškové body, jaká je to cesta, jak je členitá od rozcestníku k rozcestníku, dělal jsem si opravdu podrobné popisky a potom jsem to zpracovával a psal články s typy, kudy je nejlepší jít a po jakých značkách. Část Jeseníků už jsem prošel s digitálem, to bylo jednodušší, mohl jsem to nafotit a nemusel dělat tak podrobné zápisky. Tak to mě baví a chci se k tomu jednou vrátit.

Kde můžeme vidět tvoje fotografie?

Po několika fotografických soutěžích Praha fotografická na Staroměstské radnici v Praze, samostatné výstavě v Neratovicích či výstavě nazvané „Praha a…“ v Teplicích, nebo Novém Kníně, dostávám pozvánky na nejrůznější firmení akce, .kterých se zúčastňuji velmi rád, neboť jsou to reportáže a to mě baví. Jsem velmi poctěn, že několik mých fotografií zdobí interiéry pracoven a bytů a pár dalších fotografií bylo použito v Muzeu Slezského Semeringu v Horní Lipové. A v neposlední řadě neustále aktualizuji moje webové stránky http://bopehb.unas.cz, kde jsou k vidění nejen moje fotografie, ale i kontakty, kam se na mě můžou klienti, v případě zájmu obrátit.

Petře, děkuji za rozhovor, a co můžeme popřát fotografovi jiného, než: „ Dobré světlo!“

Více fotografií si můžete prohlédnout v naší galerii na Facebooku.

Foto: autorka článku