Hořkosladký úděl vědců za Stalinova režimu v nové knize Simona Ingse

O důležitosti vědy při budování silného a pokrokového státu nelze pochybovat. Ovšem když funguje přísný režim, čisté zásady, jak má věda fungovat, mohou jít stranou... Anglický spisovatel Simon Ings si naložil na bedra úkol probrat se hromadou dat a povyprávět o životě vědců v první polovině existence Sovětského svazu. Kniha Stalin a vědci letos vyšla v českém překladu pod nakladatelstvím Vyšehrad.

Stalin a vědci: Příběh triumfu a tragédie, 1905–1953. Tak zní název a podnadpis třísetstránkového textu, který bych přejmenovala spíš na Vědci za Stalina nebo dokonce úplně jinak. “Soudruh kartotéka” se začne pořádně vyskytovat v příběhu až o něco později, protože knížka začíná u posledních carů a růstu socialistického hnutí a pokračuje přes Lenina až teprve ke Stalinovi. Název není úplně přesný, naštěstí překvapení bylo pozitivní – dozvíte se mnohem více, než jen jak to bylo, když v čele Svazu stál právě Stalin. Knížka si mimochodem v roce 2016, kdy vyšel originál, vysloužila nominaci na prestižní cenu Baillie Gifford Prize.

A na co se tedy budoucí čtenář tohoto díla může těšit? Příběh je stručně takovýto: Rusko bylo dlouho zaostalé, poněvadž úroda jen taktak uživila lid. Bylo třeba zabrat, přijít na nové způsoby, jak si s potížemi poradit, a v rámci nového politického režimu umět lidi namotivovat, aby přispívali dobru kolektivu – po dobrém nebo po zlém. V Sovětském svazu žilo mnoho inteligentních hlav, se kterými se v knize seznámíte. Není moc velký spoiler, že spousta z nich nedopadla dobře. O co přesně šlo, už by však spoiler byl.

Takovou opakující se osobností, kam se kniha ráda vrací, je Trofim Lysenko, výzkumník v oblasti pěstování plodin. Není divu, tato osoba se jeví být učebnicovým příkladem rozporu vědeckého zájmu s politickým. Ač šlo víceméně o pavědce, dostal se tento muž vysoko a byl vychvalován a protežován samotným Stalinem, protože plnil ideál rolníka, který pracuje pro běžný lid. Vědecká obec SSSR byla ve světě k obdivu i k smíchu.

Protichůdné názory různých biologů jsou zde představeny přehledně a srozumitelně. Co si opravdu nemohu na této knize vynachválit, je její čtivost a že je zajímavě podaná. Ings má vyprávěcí styl vhodný pro běžného čtenáře, a pro porozumění si vystačíte jen se základními znalostmi dějin. Při čtení se nejen vzděláte a podivíte, ale místy určitě i pobavíte. Střídají se zde pasáže ze života jednotlivých postav, jak akademiků, tak i politiků, s popisy společenské a politické situace, které udržují kontext.

Ono střídání mě místy trochu mátlo, například kvůli chronologii. Kniha je rozdělena na tři části podle časových rozmezí, přitom však občas nastal náhlý skok k nějaké vědecké osobnosti, která žila o desítky let dříve, a pak zase do hlavní časové linky. Stačilo se vrátit a ujasnit si, jak to na sebe navazuje, ale text na tomto trošku ztratil přehlednost. Malá výtka a pár bodů dolů.

Kniha je vlastně skoro výlučně o genetice, biologii, agronomii, autor bohužel nezkusil aspoň stručně pojednat o dalších oblastech výzkumu. Je jasné, že každá doba má své vědecké trendy. A že zemědělská věda byla nejdůležitější. Určitě však museli nějak fungovat také různí chemici a fyzici... a inženýři (kteří samozřejmě budou řádně figurovat až od konce 50. let). Kdybychom slevili od slova věda v názvu knihy, politické techtle se také projevovaly i v humanitních vědách a naukách, a nejednoho čtenáře by určitě zajímalo jak. Taková kapitolka mi zde chybí – píši to však spíše jako informaci o tom, co v knize je a není. Nijak to nekazí kvalitu samotného Ingsova textu. Celkově knihu doporučuji nejen příznivcům sovětské historie.

Ukázka z knihy:

Mičurinovská propagační kampaň dosáhla svého vrcholu při oslavách padesátých narozenin ,,slavného dědice mičurinovského umění T. D. Lysenka”. Ve všech vědeckých institucích visel Lysenkův portrét. Obchody s uměním prodávaly jeho busty a basreliéfy. Byly mu stavěny pomníky. Ústřední i místní noviny přinášely blahopřání k Leninovu řádu, který mu byl právě udělen za ,,vynikající zásluhy o rozvoj pokrokové sovětské vědy”.

Absurdita se vršila na absurditu. Dne 22. května Alexandr Oparin, vedoucí oddělení biologie v Akademii věd, navrhl Olgu Lepešinskou na Stalinovu cenu. Lepešinská, nyní už stářím zdětinštělá – kdysi navrhovala bublinkové lázně jako omlazovací prostředek – byla nyní úplně posedlá pojmem ,,životní substance” a zverbovala k práci ve své ,,laboratoři” celou svou rozvětvenou rodinu; roztloukali tam v hmoždíři semena červené řepy, aby ukázali, že jakákoli část samičích rostlin je schopna klíčit. Teď ohlásila, že se jí podařilo skutečně nafilmovat živé buňky, vznikající z nebuněčných látek. Lysenko Lepešinskou velebil, prohlašoval, že její důkaz, že ,,buňky nemusí být tvořeny z jiných buněk” má být chápán jako základ nové a neobyčejně přínosné teorie vzniku druhů. (Ve skutečnosti natáčela smrt a rozklad buněk a potom pouštěla film pozpátku.)

O autorovi:

Simon Ings se narodil v roce 1965 a žije v Londýně. Zpracoval zatím dvě díla literatury faktu, což je právě Stalin a vědci, jeho jediná kniha přeložená do češtiny, a také The Eye: A Natural History, kde se dozvíte všechno možné o očích, zraku, potažmo i poznání, vědě a vztazích.

Ings je však v anglicky mluvícím světě známý spíše jako autor sci-fi. Jeho prvotinou byl cyberpunkový román Hot Head (1992) a tomuto žánru se od té doby víceméně věnuje dosud. Odklon představuje kniha City of the Iron Fish (1994), která se dá řadit spíše k fantasy. Seznam fikce Simona Ingse v současnosti čítá devět románů, nejnovější The Smoke vyšel v roce 2018.

Stalin a vědci

Název: Stalin a vědci: Příběh triumfu a tragédie, 1905–1953
Autor: Simon Ings
Překlad: Olga Walló
Žánr: populárně naučná
Nakladatelství: Vyšehrad
Rok vydání: 2020
Počet stran: 392
ISBN: 978-80-7429-902-5
Hodnocení: 79%