Kniha Toxická feminita je neústupná ve svých tezích o feminních strategiích moci v systému nerovnosti

toxicka-feminitaP

Autorka Toxické feminity Sophia Fritz se rozhodla posunout ženský empowerment zase o kousek dál a pokouší se rozklíčovat jaké vlastnosti jsou u žen důsledky toxické adaptace na patriarchální prostředí. Hodná holka, nezávislá superžena, pečující matka či mrcha jsou hlavními medailonky tradičních rolí a očekávání spojená s ženstvím, které vedou k toxické feminitě.

„Na rozdíl od toxické maskulinity je to řešení z nouze, strategie pro život v patriarchátu“

„Je-li cílem skutečná rovnoprávnost, musíme si nejprve přiznat, že ji dosud neznáme. My lidé jsme zvyklí vykořisťovat své prostředí, kultivovat, domestikovat, objektifikovat. Uvažujeme hierarchicky a bezpodmínečně vnímáme svůj status i status okolí. Toto hierarchické myšlení je základním předpokladem pro toxické chování, protože redukuje náš protějšek na jeho pozici vůči nám: je lepší nebo horší než já, hubenější nebo tlustší, hloupější nebo chytřejší, bohatší nebo chudší. Má větší nebo menší cenu. V naší patriarchální, kapitalistické společnosti znamená boj o moc zápolení o nadřazenost. Nadřazenost působí na první pohled jako mužská dominance, jako fyzická, ekonomická a psychologická převaha, to však podceňuje moc ženských strategií. V závislosti na výchově se odvoláváme na stereotypně mužské či ženské způsoby chování, abychom se vymezili vůči svému protějšku – v našich binárních strukturách není opačné chování přijatelné. Jako žena se spíše než k machistickému vystupování uchýlím k roli pečující matky či hodné holky odvedle, abych prosadila své zájmy. Toxická feminita tedy znamená předvádění podřízenosti, za níž se skrývá pokus získat moc a kontrolu. Jak říkám, jde o nouzové řešení.“

Sophie Fritz se v Toxické feminitě pohybuje na hraně polemické eseje a analytického textu, který zkoumá osobní prožitky se společenským nastavením. Kriticky rozebírá genderové stereotypy, jimž ženy čelí ve společnosti – nejen ze strany mužů, ale i ze strany dalších žen a systému samotného. V důsledku z toho pak těží především kapitalismus a patriarchát. Ženy zastávají levněji placené pracovní místa, kde se oceňuje hlavně empatie a služba, nikoliv boj o moc. Pokud-li jsou v soutěživém prostředí, snaží se být konkurenční a lepší než jiná žena, místo aby spolu vzájemně spolupracovaly. Častěji jsou také vystavovány sebekontrole a sebekritice, co zvyšuje jejich konzumní chování. Takto se ženy stávají nástrojem k udržování statutu qou, kde si muži udržují stávající mocenskou strukturu.

Fritz zkoumá, jak genderové stereotypy plodí toxické chování – „toxickou feminitu“. Její název záměrně provokuje, protože obrací obvyklý pojem „toxická maskulinita“, která je už nějaký čas skloňovaným fenoménem. Jde o vyhrocenou podobu maskulinity, která se opírá o tradiční představy o mužství – sami to asi známe – empatie, citlivost, pasivita a submisivita je u nich považována za nežádoucí a kluci se vychovávají do pravých opaků „jen nebýt ženou“ a v dospělosti se to pak může přehoupnout do radikálních postojů vyjadřující agresivitu, misogynii a jiných forem „siláctví“, sexuálního násilí a podobně. Fritz se ptá, pokud existuje toxická maskulinita, může být i feminita toxická? Odpověď autorky zní ano – pokud je ženství vnímáno skrze škodlivé, přehnané nebo manipulativní role, které ženám společnost podsouvá.

„Zatímco se však muži svým charakterem trýzní sami, ženám způsobují újmu muži i ony samy.“

Fritz v Toxické feminitě rozebírá různé strategie, které si ženy samy osvojují, aby dosáhly svých cílů, především právě proto, že jsou v podřadném postavení vůči mužům a jiné strategie by neměly takovou účinnost, z podstaty kým jsou a k čemu jsou dívky od malička vedeny – „být hodnou holkou“. Další strategie, které Fritz pojmenovává jsou pak především separátním důsledkem hodné holky a řekneme variací na ni – „silná žena“, „mamka“ a „oběť“. Poslední toxickou strategií podle Sophie Fritz je i „mrcha“, nicméně ona jediná uniká toxickému násilí proti sobě samé. Mrcha je podle Fritz radikální verzí všech zmíněných strategií, ale vyvazuje se ze společenského nátlaku na feminní stereotypy a může z nich být nejvíce na nich nezávislou.

„Hodná holka“ je vždy poslušná, přizpůsobivá, obětavá, s úsměvem slouží druhým, i když tím trpí. Žena nemá nic chtít, má být chtěná. Být hodná holka znamená formu bezpečí a tedy druhu neviditelnosti. Tato role je často společností považována za ideál ženského chování, ale je hlavně toxickou feminitou – taková žena zanedbává a potlačuje své vlastní potřeby a pocity na úkor ostatních a tím ztrácí své osobní hranice až k vlastnímu osobnostnímu vyhoření.

„Silná žena“ je pak variací na hodnou holku, jen je více emancipovaná, zvládá vše sama – od kariéry po osobní život, nikdy neukazuje slabost ani potřebu pomoci. Zkrátka takový ten ideální obraz moderní ženy. „Pečující matka“ a „oběť“ jsou taktéž strategií toxické feminity – mateřství se stalo nejvychvalovanějším aspektem feminity a nemít děti je jako kdyby žena nenaplnila svůj „skutečný“ potenciál. Je to jeden z největších mýtů, který vyprodukovalo 18. století a trvá do dneška, žena je stavěna do biologicky podřízeného postavení kvůli její reprodukční funkci a je redukována na svou mýtickou „přirozenost“ matky, která instinktivně vždy „ví“, co je nejlepší pro její potomky.

„Jak odlišit výčet a analýzu různých symptomů toxické feminity od mizogynních pomluv?“

„Mrcha“ je oproti všem jiným subjektem, nikoliv objektem. Společnost ji sice označuje za kurvu, ale ona nadávku obrací v afirmativní postoj a stává je její zbraní. Hrdým převzetím nevhodného, „nepatřícího“ genderového chování se mrcha, děvka, kurva vyvazuje z očekávání, jak by měla nakládat se svým tělem, jak by se měla chovat a tím provokuje patriarchát. Sílu získává nejčastěji pomocí sexuality, manipulace nebo soutěživosti. Takové ženy jsou dominantní, konkurenční, nepříjemné, lstivé, upřímné, ale jsou také nejautentičtější verzí sebe sama. Společnost nejvíce tyto ženy označuje za „mužské“, jelikož údajně přebírá vlastnosti, které jsou chváleny na mužích a jsou jim genderově přisuzovány. Její postoj k sobě samé i k jiným odráží odvahu ke konfrontaci, aktivitě a viditelnosti, což v ostatních vyvolává nevoli. A jak poznamenává Sophia Fritz, za nálepkou mrchy se skrývá strach patriarchátu z výše uvedených vlastností u žen a pak taková žena může očekávat mizogynní nadávky do kurev a čůz.

toxicka-feminita