Paradise Garden od Eleny Fischer je milý příběh o dospívání čtrnáctileté dívky, o chudobě a naději

Úterý, 18 Listopad 2025 06:00 Martina Čápová

Fischer Paradise titul finalP Paradise garden je román o dospívání z pohledu čtrnáctileté Billie, která po smrti matky hledá svého otce, učí se žít se svou babičkou, učí se pomalu dospívat za nepřítomnosti matky s bolestí z její smrti. Je to román o chudobě, diskriminaci, ztrátě, generačním konfliktu a hledání identity. Nejvíce se tento příběh točí kolem vztahů žen v rodině, vztahu Billie k matce a k babičce.

„Nemohla jsem si vzpomenout, že by se máma někdy něčeho bála‟

Čtrnáctiletá Billie žije se svou matkou Marikou v panelákovém sídlišti kdesi v německém maloměstě. Její finanční prostředky, navzdory dvěma zaměstnáním, jsou velmi omezené. Nicméně toto léto má být jiné a Marika zkouší štěstí v rádiu, kde se uskutečňuje soutěž s finanční výhrou a po té plánuje udělat i s dcerou výlet do Francie. Už mají sbaleno a chytají se vyjet, ale na prahu stojí matka Mariky, babička Billie. kterou nikdy předtím neviděla, jelikož žije v Maďarsku. Billie se najednou musí vzdát nejen výletu, ale i svého pokoje. Přicházejí rozpory a hádky, jelikož Marika nemá se svou matkou dobrý vztah. Babička předstírá nemoc, Marika chce své matce pomoci navzdory všem předchozím konfliktům. Ale napětí mezi oběma ženami, které přebývají v malém bytě je hmatatelné. A situace se vyhrotí, Billiin život je náhle v troskách.

Elena Fischer je velmi dobrá ve vytváření atmosféry. Sice je příběh vyprávěn z pohledu Billie, ale i tak skrze ni promlouvají i ostatní postavy. Paradise Garden je coming of age román. Byť se tu řeší těžká témata, i přesto se román nese v pozitivním duchu. Jde o román, který překvapuje intimním příběhem o smutku, ztrátě a nedostatku, ale není vyloženě depresivní a ponechává si jistou naději. Také lze ocenit, jak autorka podává smrt blízké osoby, jak mluví o smrti, smutku a ztrátě, aniž by sklouzla do banálnosti. Velmi oceňuji podání sociálních nerovností a chudoby. Avšak druhá polovina románu byla spíše zklamání, protože začíná být méně uvěřitelná a sklouzává k utopickému vinutí děje. Vyprávění je lineární, společensky angažované. Román se neodehrává v nijak konkrétní časové ose. Nejsou tu přítomné žádné mobily či chytré technologie a tedy to může být pravděpodobně 80. – 90. léta dvacátého století.

Ukázka:

Ráno jsem se vykradla se svítáním. Zamířila jsem přes pláž k východu. Byla jsem tu úplně sama i bez moře. Místo něj se táhla bahnitá šedohnědá pláň.
Mapku ostrova už jsem skoro celou počmárala propiskou. Jenom úplně na východě jsem ještě neobešla pár domů. Kdo bydlel tam, neměl bezprostřední sousedy. Další dům ležel dobrou půlhodinu chůze daleko, bez ohledu na směr. Nedovedla jsem si představit, jak se člověku bez sousedů žije. Nejspíš tam má ticho jako v rakvi. A za kým zaskočí, když v neděli dostane strašnou chuť na koláč, ale dojde mu cukr?
Čím dál jsem šla, tím víc jsem si připadala jako na cizí planetě. Ať jsem stála tam, nebo tam, obklopovaly mě jen vítr, bahno, tráva, voda a písek. Po nebi se hnaly mraky. Přecházely mezi bílou a šedou a něžně fialovou, a když jsem zaklonila hlavu, úplně se mi zatočila.
Po půl hodině jsem dorazila k něčemu na způsob terasy. Byla dřevěná, vedly k ní tři schůdky a nahoře stála dvě širokánská dřevěná lehátka. Na jedno by si v pohodě lehli dva. Na ceduli u zadního kraje terasy jsem si přečetla: „Vítejte na našem hvězdném ostrově.‟ Dozvěděla jsem se, že ostrov patří k nejtemnějším místům Německa.
Udělala jsem si na lehátku pohodlí. A malovala jsem si, jak hezky by se mi tu leželo s někým, kdo by mě hřál a koho bych milovala, až by se mi tajil dech. Teď jsem se tu moc dlouho nezdržela. Tady se člověku o pohyb staral vítr.
Cestou dál se mě zmocňoval větší a větší neklid. Uvědomovala jsem si, že buďto vzápětí najdu tátu, nebo ho nenajdu nikdy.
Možná se dávno odstěhoval.
Možná už dávno umřel.
Ale ani jedno nesouhlasilo.