Novohradské putování - zastavení druhé

Novohradské hory Pokračování naší cesty Novohradskými horami začneme v Benešově nad Černou, jenž bývá označován jako jejich severní vstupní brána. Rozkládá se v údolí řeky Černé mezi Novohradskými a Slepičími horami. Ať se podíváte, na kterou stranu chcete, obklopují Vás kopce a kopečky porostlé převážně smrkovými nebo smíšenými lesy. Abyste se mohli opravdu rozhlédnout, je třeba vyšplhat až na ta nejvyšší místa.

K pohledu na Benešov však stačí bez velkého hledání projít část naučné stezky, která Vás zavede na místo zvané „Vyhlídka“. Městečko tady máte jako na dlani i s jeho dominantou - kostelem sv. Jakuba Většího - původně gotickou stavbou z roku 1332. K dalším památkám patří především budova renesanční radnice postavené v roce 1594 a sousední dům č. p. 125, jehož výstavba spadá do 14. stol. Na náměstí najdeme kromě tří kašen také morový sloup sv. Jana Nepomuckého z roku 1726.
K výletu z Benešova zvou nejdřív Slepičí hory se svými vrcholy Kohoutem (870 m. n. m) a Vysokým kamenem (865 m. n. m), kterému místní říkají Slepice. Provedou nás tu značené turistické trasy.

Kostel sv. Jakuba Většího

Poklad
Nedaleko Benešova nad Černou se zvedá nevysoká hora. A tam, v jeskyni pod mohutnou skalou, je ukryt nesmírný poklad. Skála se otevře vždy jednou v roce — na Květnou neděli, ve chvíli, kdy se v blízkém kostele zpívají velikonoční pašije.
Zvěst o pohádkovém pokladu se donesla i k chudobné vdově v nedaleké vsi. Žila sama s malým děckem v dřevěné chaloupce na pokraji vsi. Mladá žena často vzpomínala na muže, který před časem zahynul v lese, kde jej při kácení stromů rozdrtil mohutný smrk. Od té doby se bída a hlad nastěhovaly do chaloupky. Ustaraná vdova jen těžko sháněla práci, často neměla co do úst, a tak hladověla a s ní, což bylo pro ni nejbolestnější, i malé děcko.
Zkazka o pokladu nedávala ženě spát. Stále častěji a vzrušeněji snila o tom, jak by se jí i osiřelému dítěti žilo, kdyby se jí podařilo objevit poklad.
V tom roce se jaro trochu opozdilo. Ale teplý vítr a hřejivé paprsky slunce už přece probouzely přírodu k novému životu. Nešťastná vdova téměř na pokraji zoufalství vzala na Květnou neděli plačící dítě do náručí, do plachetky vstrčila černou slepici, která prý nosí štěstí do domu, a vydala se do skal hledat tajemný poklad.
Bělostné břízy zářily svěží zelení prvních lístků, z tlejícího listí už dávno vyrazily první fialky. Žena zmateně bloudila od skály ke skále. Její krok se zrychloval, napětí rostlo. U největší skály se zastavila pod převislým balvanem. Byla tak vyčerpaná, že už nemohla dál. Právě v tu chvíli zazněly z kostela pašijové zpěvy a před udivenou ženou se s ohlušujícím rachotem otevřela skála.
Žena se strachem roztřásla, dítě začalo ještě víc naříkat. Teprve po chvilce si žena dodala odvahy a vstoupila do skalní sluje, odkud vyzařovalo jasné světlo. Pokročila dál a spatřila poklad, nad nímž zůstala v ustrnutí stát. Takové bohatství si nikdy nedovedla představit. Ve velkých truhlicích se třpytily stříbrné groše i velké tolary, v jiných zase množství zlatých dukátů. Oslňujícím leskem zářily průzračné diamanty, zeleně probleskovaly velké smaragdy, červeně rubíny a modře safíry. Drahé kameny zářily i na stěnách jeskyně, veliké diamanty zdobily honosné zlaté i stříbrné šperky.
Žena stála v němém úžasu, ani nevěděla jak dlouho. Když se vzpamatovala, posadila dítě na zem, odložila i černou slepici a oběma rukama nabírala peníze, šperky i drahokamy. S tím, co stačila unést, vyšla z jeskyně.
Když vystoupila na denní světlo, skála se náhle opět s velikým rachotem zavřela. Marně zoufalá matka volala své dítě, marně obíhala skálu ze všech stran a hledala jiný vchod či průrvu, kudy by se do skály znovu dostala. V kostele už dozpívali pašije a poklad byl opět tajemně ukryt lidskému zraku.
Nešťastná matka se celá zdrcená vrátila domů. Měla teď dost peněz a krásných šperků. Byla bohatá. Černá slepice jí přinesla štěstí, ale zároveň i veliký smutek, protože ztratila to nejcennější: milované dítě. Proto ji bohatství netěšilo. Konala dobré skutky. Bohatě obdarovávala chudáky, snažila se zmírnit bolest nemocných a hlavně obšťastňovala děti. Sama však tesknila stále víc a víc.
Když přešel rok, s nedočkavostí se vypravila opět ke skále. Už netoužila po bohatství — jediná touha ji sem přiváděla: najít opět své milované dítě.
Opět ve stejnou hodinu se v kostele ozvaly pašijové zpěvy a skála se skutečně otevřela. Matka zoufale vběhla do ozářené sluje. Nezajímala se o zlato, stříbro ani o drahokamy, ale běžela ke svému dítěti, které se smálo, radostně mávalo rukama a radovalo se. V jedné ruce drželo krásné červené jablko. Matka se slzami v očích se vrhla k dítěti, objala je, vzala do náručí a nevšímajíc si pokladu, vynesla je před skálu.
Teprve venku si všimla, jaká se s dítětem stala velká změna. Nesmírně vyrostlo, zesílilo a bylo velice pěkně oblečeno. Vypravovalo, že se mu ve skále žilo velice dobře. Prý se o ně starala bíle oděná paní, která byla velice vlídná a dovedla vypravovat krásné pohádky.
Šťastná matka se vrátila se znovunalezeným dítětem domů a žila v klidu a spokojeně ve své chaloupce.

(S. Cífka, J. Pecka: Pověsti českokrumlovska a kaplicka,1969)

Zlatá Ktiš

Z Benešova se vydáme směrem na jih do „srdce Novohradských hor“, jak se píše v jednom informačním letáku. Vybereme-li si cestu autem, projíždíme nejdříve Černým Údolím. Kdybychom zde odbočili z hlavní silnice, směrovky nás dovedou k lesovně Žofín, poblíž které se nachází nejstarší národní přírodní rezervace u nás i ve střední Evropě - Žofínský prales. Je oplocený a pro veřejnost nepřístupný, ale můžeme si jej prohlédnout alespoň z kolem vedoucí cyklostezky.

Hlavní silnice z Černého Údolí nás dovede do Pohorské Vsi a dál potom přes Leopoldov až do Pohoří na Šumavě, odkud můžeme přejet či přejít na rakouskou stranu hranice a třeba si Novohradky prohlédnout z „druhé strany“. Pohoří se pro návštěvníky může stát také výchozím bodem pro výšlap na nejvyšší české novohradské vrcholy - Kamenec (1072 m. n. m) a Myslivnu (1040 m. n. m).
Informace o zdejších zajímavostech a turistických trasách Vám ochotně podají v infocentru v Pohorské Vsi i ostatních íčkách v regionu.

Zpáteční cestu si můžeme zpříjemnit posezením a občerstvením se na Baronově mostě - mezi Pohořím na Šumavě a Leopoldovem - v krásném prostředí novohradských lesů. Pokračujeme až do Černého Údolí, kde odbočíme z hlavní silnice po již zmiňovaných směrovkách k Žofínu. Projedeme Černým Údolím a odbočka vpravo nás zavede přes Mlýnský vrch a Hojnou Vodu až ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Dobré Vodě, známému poutnímu místu na úpatí Kraví hory. Říká se, že pramen, který vytéká pod kostelem, je léčivý. Na Kraví hoře je rozhledna s dalším krásným výhledem na Novohradky.

A teď už nabereme směr přes Horní Stropnici k městu Nové Hrady, které jsou docela zajímavé především množstvím památek na poměrně malém prostoru. Dominantu tvoří gotický hrad Nové Hrady, podle kterého dostalo město a zdejší hory své jméno. Empírová budova zámku byla postavena začátkem 19. stol. jako reprezentativní sídlo zdejšího vládnoucího rodu Buquoyů. V současné době je zámek sídlem Akademického a univerzitního centra. K návštěvě zvou také klášter Božího Milosrdenství a kostel sv. Petra a Pavla. Kromě těchto památek si mají návštěvníci možnost prohlédnout Buquoyskou hrobku, barokní lékárnu, hradní kovárnu či koželužnu.
Kromě historických staveb jsou v okolí města značené pěší i cyklistické stezky, které své návštěvníky provedou historií i přírodními zajímavostmi zdejšího kraje. Celoročně je zde pro místní i návštěvníky připraven bohatý kulturní program.