Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Někteří z našich redaktorů zavzpomínali na léto a na uplynulý rok. Důkladně se připravili na paní Zimu a na její všetečné dotazy, co dělali v létě. Pojďme se tedy společně s nimi ponořit do letních vzpomínek a bilancování, tentokrát s Janou Semelkovou.

Léto uteklo jako voda, krásné sluníčkové léto. Takové jaké mám ráda. Za okny se už ale zabydlely plískanice, i když podzim maluje a barví, co to dá, aby nám nástup zimy alespoň trochu zpříjemnil. V takových deštivých okamžicích zalézám většinou pod peřinu – a nejraději bych vylezla až na jaře – s knihou nebo jen tak s myšlenkami. Podzim mne nutí vzpomínat na hezké chvíle jara a léta, poslední dobou i zamýšlet se nad tím, co se povedlo a co ne, zda nevadí, že jsem to či ono nestihla.

Dřív mne to až tolik nevadilo, proč taky, času je. Ale asi už jsem dospělá, tak čím dál tím víc bilancuju. Když se to ale vezme kolem a kolem, že se něco nestihlo, neznamená, že je to špatně. Občas nechat něco „vyhnít“ vůbec není na škodu. Člověk (tedy já) by odhodlaně řešil, jedl kaši horkou, popálil si ústa, problém by narůstal do velikosti slona. Přitom čas povětšinou ukáže, že ten slon byl vlastně jen zrnkem máku a že to neřešitelné k řešení je, případně nestojí za námahu. Tak to jsem já – někdy akční, jindy pštros s hlavou v písku. Tedy v mém případě nikam hlavu strkat nemusím: stačí mi sundat si brýle, pak skoro nic nevidím a jsem přesvědčená, že když nevidím já, nevidí ani druzí!

Moje letošní léto bylo pohodové – prodloužené víkendy na chatě mi přinášely potřebnou energii, kterou jsem vyplácala během čtyř dnů na práci kolem nakladatelství, redigování, pýárování, prostě na běžný pracovní zápřah. Protože jsem byla pilná pilnice, odjížděla jsem s manželem do brdských lesů už v pátek v poledne. Sroubek u lesa na nás čekal – vytahat vše z auta, usadit vše tam, kam to patří a byl čas na kafíčko na verandě. Tak to se mi zadařilo letos v létě dokonale.

Brdy jsou kousíček od Prahy, kde bydlím, a krásně se tu odpočívá – lesy šumí (opravdu), tráva voní, naprostý klid podporující četbu či poslech rozhlasových her, audioknih. Protože tu nemáme televizi, je nám tu moc a moc dobře. A když nesejdeme z kopce do Jinců na nákup, tak není ani tisk, čili není proč se čílit. Po pár dnech tady se člověk cítí znovuzrozeně, jsou to naše malé soukromé lázně. Právě tady jsem (bohužel až letos v létě) pochopila, že nemá cenu se zlobit, že mám přijímat dny, jak jdou, radovat se z každého z nich a vyhýbat se srážkám s blbci. To je největší úlovek letošního léta!

Načetla jsem tady spoustu knížek. Krásné byly (a jsou) i procházky lesem. I když letos zde řádili lesní mužici, pokáceli, co se dalo, krajinou zněly motorové pily, řvaly traktory a tahače, občas někdo zahalekal. Zvykli jsme si i na tento „jiný“ rámus.

Brdy jsou mou oázou, mou srdeční záležitostí. Nemohu se vynadívat na zalesněné kopce, v kterých tuším tajemství, záhady a díky vojenskému prostoru i utajená zákoutí. Nejkrásnější je západ slunce, kdy sluneční paprsky malují po kopcích a postupně tma vše ukládá do stínů.

Až nebudete vědět, kudy kam, až budete mít pocit, že vám nebe padá na hlavu – jeďte se podívat třeba do Jinců – odtud se podnikají krásné výlety do lesů (pěšky nebo na kole) a je tu zdrávo. Opravdu.

Jana Semelková