Kultura21.cz

Vedle největšího plzeňského divadla, Divadla Josefa Kajetána Tyla, existuje v západočeské metropoli i velké množství relativně malých divadelních spolků. Jedním z nich je původně sedmičlenná skupina s názvem DIV, přičemž čtyři členové souboru hostují také v představeních výše zmíněného DJKT.

Zatímco v Plzni probíhaly velkolepě pojaté Slavnosti svobody, prostory divadla Dialog uvedly v sobotu 3. května 2025 večerní premiéru hry Divadla DIV s názvem Skleněný blud. Autorkou scénáře je přitom jedna z protagonistek, Hana Rothová, která si ve vlastní hře přidělila roli zdravotní sestry. O zbylé postavy se podělili Dominik Zakl v roli Davida, Laura Levko v roli Davidovy ženy Valerie, Pavel Šindelář coby Davidův spolupacient Jarda a v neposlední řadě Martin Žižka jako lékař. V doprovodné projekci se ale objevily i další tváře, jejichž jména však zůstala divákům utajena.

Vidím něco, co vy nevidíte?
Vidíte něco, co nevidím já?

Skleněný blud si bere na mušku vysoce aktuální téma. Koho z nás okolní svět alespoň jednou nezatlačil do situace, která nám hrozila přerůst přes hlavu? Někdo takové chvíle přetrpí se sklopenýma ušima, jiný zareaguje výbuchem. Představení zahajuje první obraz: pokoj psychiatrické kliniky, kde zdánlivě bezstarostný Jarda, pacient kategorie „už skoro inventář“, přivítá nově příchozího Davida. David působí rozčarovaně, zmateně, rozhodně popudlivě. Teprve postupně nám postavy odkrývají příčiny vlastní hospitalizace, přičemž v hojné míře využívají retrospektivní pohledy ve formě projekce hraných scén. Ty jsou natočeny z pohledu Davidovy postavy, a jak obrazově, tak zvukově velice zajímavě pojaté. Ostatně nápad využít doplňkových audiovizuálních prvků není v repertoáru skupiny ničím novým – třeba v předchozím představení V šatně zazní z fiktivního zákulisního divadelního rozhlasu hlasy Martina Stránského, Martina Chmelaře nebo Aleny Kovářové – stálic DJKT v Plzni.

Nebudu spoilerovat další děj hry Skleněný blud. Pouze si dovolím poznamenat, že jde o téma, se kterým se v reálném životě potkáváme stále častěji. I proto bych rád vyzdvihl počin jak autorky, tak celého Divadla DIV, díky němuž se povědomí o existenci psychických nemocí možná posune od obvyklé stigmatizace o kousek blíž k pochopení těch, kdo se ocitli v jejich zajetí. Ať už je vám zmíněné téma blízké, nebo jste před ním dosud přivírali oči, v obou případech se máte nad čím zamyslet. Třeba já jako středoškolský pedagog vídám zhoršující se stav duše dospívajích prakticky denně, takže jsem představení Skleněného bludu prožíval o to intenzivněji. Co na tom, že hrdinové hry spadají do kategorie o půl generace starší? Nemoc si nevybírá.

Co říci závěrem? Rád bych všechny vystupující i ostatní, kdo se na představení podíleli, pochválil za jejich nasazení a odvahu pustit se do opravdu náročného tématu. O to větší dík a chvála by měly jejich směrem putovat, protože jakékoli dramatické umění s přesahem je nejenom užitečné, ale i potřebné. Dle mého skromného soudu by Skleněný blud mohl posloužit jako výukový materiál v hodinách psychologie. Bez přehánění. Protože ať už si to uvědomujeme, nebo ne, všichni se potkáváme s lidmi, kteří naši pomoc potřebují, byť by spočívala v „prosté“ schopnosti naslouchat. Protože člověk nemusí být psychiatr ani psycholog, aby bližnímu v tíživé životní situaci dokázal podat pomocnou ruku. Co myslíte?

Fotografie: Dalibor Boubín

Pokud byste se chtěli o mých slovech přesvědčit na vlastní oči, nejbližší příležitost budete mít posledního květnového dne letošního roku. Rozhodnutí určitě neodkládejte na poslední chvíli, protože představení Divadla DIV hraná v prostorách divadla Dialog bývají brzy vyprodaná. Což nakonec také o něčem svědčí.