Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Přiznám se, že jsem si své dojmy z premiéry hry Jedenácté přikázání aneb Mucholapka nechala pořádně uležet. Ne snad, že bych byla tak líná anebo vytížená, ale ona je to s tím režisérem Drábkem prostě těžká práce. Je totiž jiný a nutí k přemýšlení. 

Už to, že si vybral právě Šamberkovu komedii z roku 1882, je ojedinělý počin, a také dost odvážný. „Půjčit“ si českého klasika a přetvořit ho podle svého je v českém prostředí nezřídka čin, který budí vášnivé reakce a odmítání; jako by autor a priori klasika chtěl zprznit, ponížit a zesměšnit.  Jedenácté přikázání klasikou zajisté je. Je to jediná z her herce a dramatika Františka Ferdinanda Šamberka (1838 – 1904), která vešla v širší povědomí, to díky jejímu filmovému zpracování z třicátých let.

Situační komedie spočívá v jednoduché zápletce – čtyři staří kamarádi se dohodnou, že se neožení.  Jeden pakt poruší a pokouší se před přáteli svou manželku vydávat za dceru.  Kvalita filmu spočívala pouze na herecké a improvizační bravuře hlavních představitelů, kterým tehdy Fričova režie dala široký prostor.  Pokud se milovníci filmů pro pamětníky těšili, že nyní znovu uvidí prvorepublikovou filmovou selanku v novém kabátku, určitě museli být její novou divadelní podobou zklamáni a rozčarováni.  Starý dobrý film tahle hra nepřipomíná ani vzdáleně.  Jistá prostinkost a slabost textu je pro jeho režiséra a úpravce Daniela Drábka prostorem, do kterého vtiskl své představy o správné komedii.  Ihned jsem si vzpomněla na režiséra Herberta Fritsche (vloni do Prahy s Volksbühne  Berlin přivezl hru Španělská muška); zdá se mi zjevné, že byla tato jeho práce pro Drábka velkou inspirací. V komedii, do které Drábek včlenil až absurdní divadelní atributy (nechybí využití propadel, zorbingu, ponorky jako součásti kulis či dokonce spouštění ze stroje), je jen málo měšťácké idyly. Původní Šamberkova hra je kostrou, na které se dramatik a režisér v jednom vyřádil k jejímu nepoznání. Přesto – anebo spíše právě proto - v žádném případě nelze říci, že by hra byla nezajímavá, málo vtipná, hloupá.

Komiku tvoří především fakt, že snad každý klame každého a snaží se utajit všechno a přede všemi. Charakter postav, který Drábek dotáhnul zjednodušením na hranici lehce obludné názornosti, je vytvrzen vtipnými dialogy; základní atribut frašky – setkání postav, které se v žádném případě nemají potkat, je doveden k až surreálným nedorozuměním, která však rozhodně nepůsobí otřepaně.  Snad jen občas měla jsem neurčitý pocit, že je na jevišti náhle jaksi všeho moc. Hojně prostoru pro vlezlou vulgární Mouchu (ve vynikajícím podání Davida Prachaře) hýřící gagy, které, zdá se mi, už jsem někde několikráte viděla;  půvabná, ale přemnohá intermezza, překotné střídání fantastických scénických nápadů.  Záblesky těchto mých neurčitých pochyb a úvah ale vždy přehlušil nějaký vtip, komický gag či nečekaná situace.  Hercům se podařilo režijní záměr naplnit více než dokonale – srostli se svými postavami a s jejich charaktery a se stoprocentním nasazením připomněli divákům, v čem spočívá jedinečnost a výjimečnost jevištního hereckého umění. 

V hlavních rolích to je natvrdlý paralytik Jan Bidlas jako Střela, naivní a fobický Beránek Martina Pechláta, Davidem Matáskem  hraný Jičínský - latentní homosexuál  s vojenským jednosměrným myšlením, M. Preissová coby rozmazlená a nervově labilní, ale přitom věrohodná Emma a její manžel Voborský, zkušený lhář, záletník  a intrikán v excelentním ztvárnění Saši Rašilova.  I ostatní herci ovšem na jevišti září a podávají vysoce nadprůměrný výkon.   Líbilo se mi zejména, že i vedlejší postavy měly dost prostoru pro svou existenci a nikdo v této vyvážené inscenaci nevyčníval ani nezanikl.  Drábkovi se podařilo ve své režii vtisknout jednotlivým postavám groteskně rozpohybovaný charakter, který ale výborně vybalancoval na tenké hranici mezi uvěřitelnou nadsázkou a nereálnou manýrou, do které nesklouzl. Hravost a lehkost jeho postav, vykoupená zkarikováním charakterů, je hlavní devizou celé inscenace. 

V neposlední řadě se tvůrcům povedlo umocnit dojem z představení neotřelou, nápaditou, až numinosní scénou vytvořenou Martinem Chocholouškem, stylově čistými kostýmy Simony Rybákové a rovněž skvělým hudebním doprovodem, jehož autorem je Darek Král.  Nápaditá, moderní a pro konzervativní diváky možná i trochu šokující podívaná. Herecký koncert, výtvarná a hudební lahůdka.  Jedenácté přikázání je, zdá se mi, průzorem k tomu, jak v budoucnosti také lze dělat divadlo – jinak, nově, ale s respektem k tomu, co jeviště a hlavně divák unese a co od divadla očekává.

František Ferdinand Šamberk, David Drábek: Jedenácté přikázaní aneb Mucholapka

Žánr: komedie
Uvádí: Stavovské divadlo, Ovocný trh, Praha 1 – Staré Město
Režie: David Drábek
Hrají: Saša Rašilov, Martina Preissová, Pavla Beretová, David Matásek, Jiří Panzner, Jan Bidlas, Martin Pechlát, Zdeněk Maryška/ Petr Čtvrtníček, Jana Boušková, Jana Pidrmanová, Vladimír Jopek, David Prachař
Premiéra: 21. listopadu 2013
Hodnocení: 75%

Zdroj foto:  Pavel Hejný, Národní divadlo