Kultura21.cz

Režisér Laurent Tirard (také u nás proslavený nejen Molièrem, ale hlavně dvěma díly Mikulášových patálií) se k filmování dostal přes novinářskou praxi. Pro časopis Studio Magazine recenzoval filmy a také chystal hovory s nejslavnějšími světovými filmaři. Zpravidla se s nimi setkával na prestižních festivalech, například v Cannes. Své rozmluvy posléze shrnul do knižního vydání, které nyní vychází i česky pod názvem Lekce filmu.

Mezi téměř čtyřmi desítkami zpovídaných umělců nalezneme takové veličiny jako Sydney Pollack, Woody Allen, Pedro Almodóvar, Jean-Jacques Annaud, Claude Chabrol, Jean-Luc Godard, Emir Kusturica, Wim Wenders, Oliver Stone, Jim Jarmusch, Takeši Kitano a rovněž Miloš Forman. Není překvapivé, že vedle Američanů se přirozeně prosazují Francouzi a občas i jiná národnost

Pro knižní podobu se Tirard (na snímku při natáčení) rozhodl, že své rozmluvy pojedná dosti netradičně. Vypustil totiž obvyklé otázky. Místo nich nastoluje jakési předběžné glosy či dokonce tematické okruhy, k nimž se režiséři více či méně obsáhle vyslovují. Schéma těchto textů je přitom podobné: výpovědi začínají vzpomínkou na umělecké začátky, pokračují zamyšlením nad specifikou filmové tvorby a osobitostí autorského přístupu, poté zkoumají jednotlivé fáze natáčení. Pozornost je pravidelně věnována vedení herců.

Co z rozmluv vyplývá? Často zaznívají pochyby, zda filmařině se lze skutečně naučit na škole. Jistě tam lze pochytit základy profesi, ale pokud chybí talent, nikdy nic kloudného nevznikne. Člověk, jenž se chce smysluplně věnovat filmařině, musí oplývat jakousi niternou imaginací, kterou lze jen stěží zachytit slovy (třeba ve scénáři), ale která by měla vyzařovat z konečného výsledku. Například Oliver Stone přiznává, že třeba scénář k Pulp Fiction se mu nezamlouval, vyprávěný příběh mu připadal nadutý, vtíravý a přehnaně užvaněný. Avšak to, co z něho Tarantino vykřesal, jej doslova ohromilo.

Stone míní, že některé drobnosti, které přitom rozhodují o výsledné působivosti, nelze vůbec předvídat, třeba takový pohled herce. Je to mnohdy pouhý mžik, ale podaří-li se jej kamerou zachytit a umístit do dramaticky správného okamžiku, může diváky naprosto omámit. Dánský filmař Lars von Trier vzpomíná, jak kdysi - v dobách svého cynického mládí - pohrdal Ingmarem Bergmanem, když v jakémsi dokumentu až přehnaně chválil herce snad po každém záběru.

Přiznává, že mu dlouho trvalo, že pochopil, že s herci se často musí zacházet jak s dětmi: je třeba využít jejich spontánní hravost a bezprostřednost. Jean-Jacques Annaud (bělovlasý pán na snímku), proslulý díky filmům jako Boj o oheň, Jméno růže nebo Medvěd, dodal: „Když uděláte všechno proto, aby se herec cítil dobře, prokážete tím obrovskou službu i sami sobě.“ Denys Arcand pak upřesnil: „Přesto existujíc režiséři, kteří herce rádi nemají a používají je jen jako grafické prvky. Hitchcock byl trochu takový.“

Filmová režie je často nevděčná činnost, protože spolyká velké sumy peněz. Tvůrci se pak potýkají se dvěma protilehlými problémy: buď natáčejí veledrahé spektakulární velkofilmy (například v USA), které by měly vydělat mnohem více, než kolik stály, anebo vznikají takzvaně umělecká, takzvaně nezávislá dílka (jmenovitě ve Francii), která jsou mnohdy prázdnou autorskou exhibicí. Filmů, které by se skutečně pokoušely něco sdělit o době, v níž žijeme (nebo v níž žili naši předkové), vzniká málo - a ještě méně je těch, kterým se tento záměr daří naplnit.

Každý rozhovor je uzavřen filmografií dotyčného režiséra. Ediční poznámka upozorňuje, že filmografie jsou to výběrové a že krátké či dokumentární filmy jsou až na výjimky pomíjeny. Dále uvádí, že snímky, které nemají český distribuční název (nebyly tedy uvedeny v české distribuci), mají na prvním místě původní název, zatímco český překlad je v závorce za ním.

Jenže postup je to dosti matoucí, protože jako "distribuční" jsou pak vedeny i tituly, které se uváděly ojediněle na nějaké přehlídce nebo festivalu, avšak do kin, na DVD ani do televize nikdy nepronikly. Například Bertolucciho epos Dvacáté století. Naproti tomu postrádám i Českou televizí vysílaný rozsáhlý a deziluzivní dokumentární seriál Americké století očima Olivera Stonea.

Nejen o spolehlivosti, ale i hodnověrnosti těchto seznamů lze tudíž pohybovat: například americkému režiséru Arthuru Pennovi je přisouzen film Vlak, který přitom stihl jen roztočit, než jej pro neshody nahradil John Frankenheimer, uvedený pak jako jediný režisér. Nebo jiná nepřesnost: Annaud vypráví, jak natáčel svůj první celovečerní film Horká hlava, jenže v připojené filmografii nalezneme jako první režisérovu položku válečnou tragikomedii Noirs et blancs en couleur (tedy Černá a bílá v barvě), ovšem bez sebemenší potuchy sestavovatele, že právě tenhle titul se vysílal na HBO jako Černobílý prapor. Onou Horkou hlavou se naopak míní Annaudův následný počin ze sportovního prostředí Coup de tête, u nás promítaný jako Hlavička. A pak věřte všemu...

Laurent Tirard: Lekce filmu.
Přeložila Alena Smithee.
Vydalo nakladatelství Dokořán, Praha 2014. 356 stran.

Hodnocení: 80%

Foto: kniha, www.artspiritandsoul.blogspot.cz www.scenario-buzz.com