Kultura21.cz

V posledních letech byly několikrát zveřejněny soubory filmů, sjednocených autory (cestopisy Hanzelky a Zikmunda), případně výrobcem (zlínské reklamy). Nyní Národní filmový ústav ve spolupráci s Filmexportem vydal záslužný komplet krátkých filmů z 50. let, nazvaný FILM - NÁŠ POMOCNÍK. Skládá se převážně z (pseudo)dokumentů, přiznaně i nepřiznaně inscenovaných. Na čtyřech DVD je uloženo celkem 42 titulů, většinou černobílých, které pokrývají celkem osm tematických okruhů: průmysl, zemědělství, brannost, sport, zdravotnictví a zdravou výživu, umění, životní styl.

Autorkou koncepce je Lucie Česálková, jež se dlouhodobě zabývá tuzemskou dokumentární tvorbou. Zveřejnila již knihu Atomy věčnosti (recenze ZDE), shrnující trendy i poměry v této oblasti během 30. a 40. let. Soubor DVD bohužel jen provází stručná brožurka, která obsahuje toliko stručné popisky k jednotlivým položkám. Příslušná kniha, rovněž nazvaná Film - náš pomocník, by teprve měla vyjít. Škoda, že vydavatelé nezajistili souběžnost.

Avšak i z několikavěté předmluvy vyplývá, že krátkometrážní tvorba 50. let plnila hlavně mimoestetické funkce. Nezáleželo na uměleckém ztvárnění, na osobité výpovědi, nýbrž očekávalo se, že bude informovat, vzdělávat, a to tak, aby přesvědčila o správnosti zpodobněných postojů, aby agitovala. Stejně jako hraná tvorba také dokumentární byla první řadě podřízena propagační funkci, šířila mýty o budování i obraně šťastných zítřků. Česálková píše, že tyto filmy apelují, přesvědčují a vychovávají občany v souladu s prioritami dobové politiky v dílčích oblastech - od práce v průmyslu a zemědělství k praxi zdravého životního stylu.

Co soubor obsahuje? Seznámíme se s dnes dokonale neznámými díly, která celá desetiletí nikdo nespatřil a málokdo věděl, že existují. Mezi jmény autorů nalezneme i později proslavené osobnosti. Například František Vláčil nastínil, jaké pracovní úrazy hrozí při neopatrném zacházení s elektřinou. Jiří Menzel (ještě na FAMU) oslavil panelovou výstavbu jako záruku vhodného bydlení pro moderní socialistickou rodinu. Avšak v těchto málo inspirativních časech začínali i další tvůrci, ať již se uplatnili v hraném filmu (Jaroslav Balík, Pavel Blumenfeld, Petr Schulhoff, Josef Pinkava, Ladislav Rychman) nebo jako dokumentaristé (František Papoušek, Vladimír Sís, Jaroslav Šikl).

Zařazené snímky nelze šmahem odsoudit jen jako špatné, dnes směšné, naivní, lživé, stěží stravitelné (což ve většině případů skutečně jsou), protože ještě větší hodnotu mají doklad o době vzniku - zprostředkovávají lepší pochopení mentality oněch let, ukazují, jak se komunistický režim opájel vizí všestranně úspěšného budování a rozvoje, jak hlásal svou nepřemožitelnost, jak si přisvojoval "spřízněné" duše z minulosti (Jirásek, Aleš, Lada) i současnosti (Zátopek – na snímku). Dochované filmy vyčnívají ze stěží pochopitelné minulosti, jakkoli nedávné, jako její pomníčky, jako emblematické připomínky jejích ideálů, ustavičně a každému vnucovaných.

Přesto nalezneme i dílka, která nezestárla, která jsou i tvarově pozoruhodná navzdory svému agitačnímu podloží - mám na mysli třeba Blumenfeldův docela nápaditý fejeton Lidé a párky (1948), Rychmanovu folklórně zaměřenou výpověď Hrály dudy... (1953) a zejména jediného animovaného zástupce v celé kolekci, Pojarův loutkový snímek O skleničku víc (1954), každopádně nejpozoruhodnější výtvor z celého souboru.

V zásadě se jedná o animovanou agitku, varující před opíjením řidičů. Pojar svého motocyklistu líčí jako svědomitého: jede ohleduplně a opatrně, vyhne se páru hlemýžďů, nechá předjet rychle se pohybující automobil. Když zastaví u hospody, aby se tam občerstvil, láskyplně doplní dětskou kresbu na chodníku. I když zprvu pije jen limonádu, rozjaření svatebčané jej přimějí, aby si s nimi připil.

Když podnapilý za soumraku odjede, budoucí hrozbu symbolizuje již rozdrcení křídy u dětského obrázku. U motorkáře zprvu pozorujeme ztrátu zábran a nekorigované sebevědomí - zvyšuje rychlost a snaží se závodit třeba s projíždějícím vlakem, dokonce stíhá letadlo, vzápětí ovšem nastupuje posunuté vnímání, cesta kolem něho se začíná pohupovat, rovné linie se klikatí, řidičův pohled se rozostřuje a neopatrná jízda vede k finální havárii, završené posmutnělým poletováním fotografie, na níž se skví hrdinova dívka. O skleničku víc považuji v rámci nejen Pojarovy tvorby za dílo mimořádně dynamické, evokace jízdy je stejně působivá a vizuálně výmluvná jako různé jezdcovy stavy při jejím vnímání.

Je jasné, že z mnoha set krátkých filmů, které v 50. letech vznikly, musely být nakonec vybrány tituly svým zaměřením zastupující další obdobně pojednané (a pak nezáleží na konkrétním výběru). Avšak už nezjistíme, že leckterá témata i způsoby uchopení - třeba účelnou pracovitost, boj s alkoholismem nebo nábory do hornictví či průmyslu - mají své kořeny v dřívější době, stačí připomenout Krejčíkovy protektorátní i raně poválečné pracovní agitky, případně Zemanovy loutkové příhody pana Prokouka.

Co mi ve výběru témat chybělo, je (sebe)reflexe dobové současnosti, přesahující úzce branné vymezení. Mám na mysli obrazy manifestačního, ba karnevalového nadšení pracujících i bezmezné víry v nové politické zřízení, jak je prezentují dokumenty jako Láska, Radostné dny, Vítězný pochod, Pomník přátelství a lásky, Bez obav. A konečně nejsou podchyceny ani snahy vtisknout dokumentu svébytný umělecký rozměr, jak to dokládá třeba snímek Motýli už tady nežijí. Každopádně musím upozornit na to, že dokumenty z nejbrutálnějšího stalinistického období se přece jen liší od těch, které vznikaly v druhé půli téhož desetiletí, ačkoli je nadále spojuje agitační zacílení, jen pozvolna zcivilňované.

Film – náš pomocník. České krátké filmy 50. let.
Vydal Národní filmový archiv a Filmexport, Praha 2015
4 DVD + informační brožurka

Hodnocení: 80%

Foto: Krátký film, Filmexport, NFA