Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Richard Taylor se v záslužné knize Filmová propaganda zaměřil na prvoplánová propagandistická díla, která vychvalovala přednosti nejproslulejších totalitních režimů světových dějin, bolševického a nacistického, usilujících o vytvoření ideálního "nového člověka" k obrazu svému, ať již na základě uvědomělé třídní příslušnosti nebo stejně uvědomělé příslušnosti rasové. Oba režimy se přitom zaštiťovaly heslem o budování šťastné budoucnosti pro všechny vyvolené... samozřejmě až poté, co budou zničeni nepřátelé vnitřní i vnější.

Taylor své pojednání rozčlenil do dvou stejně strukturovaných částí. Než přejde k rozebírání příznačných filmů hraných i dokumentárních (v každé části po čtyřech), všímá si jak historického pozadí, tak společenských a politických proměn, na obou stranách označených za "revoluční". A nachází shody: přinejmenším v tom, jak si vládnoucí moc okamžitě podřídila filmový průmysl, jakkoli nelze přehlédnout, že plejáda talentovaných umělců se z přesvědčení přidala na stranu vítězů a své nadání cele odevzdala do jejich služeb.

Dovolím si upozornit jen na drobný rozdíl: zatímco nacistická Říše, existující pouhých dvanáct let, byla zničena v nekrvavější válce, kterou sama vyvolala, Sovětský svaz vydržel přes sedm desetiletí, ověnčen spoluvítězstvím v této válce. Přitom bolševický režim se západní mocnosti pokusily vojensky zničit hned na počátku, aniž uspěly, avšak nacismus si svým způsobem hýčkaly či dokonce obdivovaly jako val proti zlořečenému bolševismu. Zatímco nacismus velebící německé filmy jsou dodnes povětšinou zakázané, komunistické chvalozpěvy např. Ejzenštejnovy, přirozeně běžně dostupné, jsou i dnes vnímány jako novátorská umělecká díla, která ovlivnila filmovou řeč.

Filmová tvorba obou zemí se přitom vyznačovala vysokou měrou mýtotvornosti, a to jak ve zpodobnění současnosti, případně vítězného převzetí moci (kdy převážila idea "jednotného šiku"), tak v uchopení vzdálenější minulosti, která se stávala přímou paralelou k nynějšímu dění. Podívejme se blíže, na které filmy Taylor upozorňuje: z ruských jsou to Deset dní, které otřásly světem (o počátku bolševického povstání), dokument Tři písně o Leninovi, válečné epopeje Alexandr Něvský a Pád Berlína, z německých si vybral Triumf vůle (dokument o nacistickém sjezdu), antisemitského Věčného Žida, protianglického Strýčka Krugera a Kolberg.

Všechny jmenované tituly se vyznačují řekněme vypjatou státotvorností: ruské zdůrazňují životaschopnost bolševického režimu, jenž úspěšně zvládl veškeré dějinné nástrahy, vykalen do pevnosti ocele, německé vyzdvihují velikost a světodějný význam germánské rasy v konfliktu s těmi méněcennými. A vypomáhají si odkazy na minulost: středověký vládce Alexandr Něvský přece zastavil invazi německých rytířů, plundrujících ruskou zemi. Paul Kruger koncem 19. století vedl na jihu Afriky obranné boje proti kolonizujícím Angličanům (a ti doopravdy zakládali první koncentrační tábory pro civilní obyvatelstvo!). Německé město Kolberg - dnes polský Kolobřeh - za napoleonských válek hrdinně vzdorovalo francouzským jednotkám a jeho příklad měl posloužit jako povzbuzující vzor pro hroutící se Říši: premiéra nejnákladnějšího německého filmu proběhla 30. ledna 1945, tři měsíce před konečnou kapitulací.

Taylor se věnuje především významovému poselství probíraných děl, dbá na podrobný popis syžetu, a víceméně pomíjí jejich vypravěčskou strukturu. Proto upozadí problém experimentálního (a naproti tomu tradičního) výraziva jako součásti prezentace. V Sovětském svazu se připouštěly experimentující pokusy, jakkoli stále silněji omezované, až do vyhlášení "socialistického realismu" jako jediné přípustné metody, tedy zhruba patnáct let. Takže nalezneme propastný rozdíl mezi Deseti dny, které otřásly světem (1927) a Pádem Berlína (1949). V Německu došlo k vyloučení všeho "nesrozumitelného" téměř okamžitě. Škoda jen, že zkoumané filmy nebyly ke knize přiloženy jako předmět doličný, čtenář by zajisté získal názornější vhled.

Knihu přeložila Petruška Šustrová. V krátké předmluvě slibuje, že se bude řídit českým distribučním názvem, pokud existuje, ale není tomu tak: kupříkladu film zde prezentovaný jako Strýček Kruger se v protektorátních kinech uváděl pod svým originálním názvem Ohm Krüger, takto se o něm vždy psalo - a není tudíž důležité ani závazné, jak jej jednorázově překřtili na nějaké filmové přehlídce.

Zasvěcený doslov napsal Petr Kopal. Končí přáním, aby následovaly překlady dalších podobně zacílených zahraničních děl. Dovolím si upozornit na dvě nejčerstvější publikace vydané v letošním roce: The Political Propaganda in the American and Soviet Feature Films 1939-1970 (Dorota J.Wędrowska) a zejména Cinema in the Cold War (Cyril Buffet).

Richard Taylor: Filmová propaganda. Sovětské Rusko a nacistické Německo.
Přeložila Petruška Šustrová. Doslov napsal Petr Kopal.
Vydala Academia, Praha 2016. 431 stran.

Hodnocení: 80%

http://www.academia.cz/filmova-propaganda.html

Foto: kniha