Kultura21.cz

V poválečném období nalezneme řadu neomrzitelných pohádek, které se k divákům (nyní už převážně televizním) ustavičně vracejí, a mezi nimi i několik takových, které bez nadsázky patří k tomu nejlepšímu, co v tomto žánru vzniklo: na počátku stojí dodnes nepřekonaná Pyšná princezna (možná by počítačoví kouzelníci mohli zapřemýšlet jak ji obarvit!), po níž následují další pozoruhodná díla posouvající pohádkové obzory: Hrátky s čertem, Šíleně smutná princezna, Tři oříšky pro Popelku, O princezně Jasněnce a létajícím ševci.

Právě Tři oříšky pro Popelku, které se čerstvě prošly digitalizací, se zásluhou Národního filmového archivu a pod editorským vedením Pavla Skopala dočkaly knižní publikace a zařadily se tak po bok dalších děl, rovněž poctěných obdobně (Hoří, má panenko, Všichni dobří rodáci, Ostře sledované vlaky, Staré pověsti české). Dovíme se lecjaké málo známé skutečnosti: přinejmenším tu, že scénář k ní sepsal v té době (to jest počátkem 70. let) již zakázaný František Pavlíček, jehož autorství musil svým jménem přikrýt někdo jiný, zde jmenovitě Bohumila Zelenková.

Tři oříšky pro Popelku vznikaly jako koprodukční projekt s někdejším východním Německem (neboli Německou demokratickou republikou) a řadí se tak mezi další filmy, natočené ve spolupráci obou zemí (spadá sem např. historická komedie Ukradená bitva). Jak známo, režie se ujal Václav Vorlíček, ale leckterého čtenáře jistě zaujme informace, že původně se počítalo i s Jiřím Menzelem. Teprve průzkum archivních pramenů poodhalí, že i leckterá věkovitě opakovaná tvrzení (jmenovitě Menzelova), proč nakonec padla volba na Vorlíčka, nemusí úplně odpovídat skutečným, díky písemným záznamům jasně doložitelným událostem.

Tři oříšky pro Popelku patří mezi díla politicky i umělecky zcela bezproblémová, nikdy a nikde nenarazily na nějaké potíže. Naopak se jimi mohl zdejší komunistický režim na úsvitu normalizace pyšnit, vydávat je za doklad jednoznačného úspěchu i v mezinárodním kontextu. Divácký ohlas předčil všechna očekávání nejen u nás (spatřily bezmála tři miliony diváků), ale také v zahraničí: podobného věhlasu dosáhly rovněž v Německu a překvapivě rovněž v Norsku.

Právě tomu jsou věnovány dvě studie zahraničních odborníků (Steffena Retzlaffa a Sary Brinchové), kteří přibližují nečekaně nadšené, dodnes trvající přijetí Vorlíčkova snímku právě ve výše zmíněných zemích. Kniha, provázená početnými fotografiemi z filmu, bohužel jen černobílými, se skládá celkem ze sedmi studií, které Tři oříšky pro Popelku sledují ve všech fázích jejich existence. Lukáš Skupa prozkoumal produkční zázemí. Pavel Skopal zauvažoval nad jejími národními, mezinárodními i transnárodními prvky, činícím téma Popelky vhodné pro koprodukci.

Dodávám, že badatelé dohledali téměř 350 popelkovských variant, jejichž prvovzor nalézají snad až v dávnověké Číně, kde ideálem byla droboučká nožka. Popelčin příběh, často s příměsí děsivých hrůz, zpracovali v minulých staletích přední pohádkáři, namátkou Basile, Perrault, bratři Grimmové či u nás Božena Němcová. František Pavlíček stvořil Popelku povahově posunutou, neboť se stala hlavní hybatelkou dění.

Radomír D. Kokeš analyticky obhlédl popelkovkou látku v klssických filmových pohádkách, připomněl jiné verze té Vorlíčkově předcházející - z těch, které vznikly v Československu, zmiňuje němou podobu z roku 1929 (kterou sotvakdo viděl) i televizní zpracování z roku 1969, které se na obrazovky pravidelně vrací. Podrobně popisuje tvarové ustrojení jednotlivých titulů (a Vorlíčkova filmu zvláště), ale již se nedovíme, zda na nich zahlodal zub času: vždyť předzvuková Popelka byla jako nezdařená vnímána už v době vzniku, nyní se vysloveně proměnila v trapnou sebeparodii.

Petr Bednařík se zamýšlí nad tím, zda si lze Vánoce představit bez Třech oříšků na televizní obrazovce, a to dokonce výhradně barevně od okamžiku premiéry na Štědrý večer 1974, ačkoli dosud převažovalo černobílé vysílání, barevné vysílání bylo tehdy stále označováno za „pokusné“.

Od prvního uvedení se snímek zařadil jak mezi nejsledovanější pořady, tak mezi díla, s nimiž byli diváci nejvíce spokojeni, i když ne každé Vánoce do televize pronikla, zařazována mimo hlavní (večerní) vysílací čas. Bednařík popsal televizní prezentaci takříkajíc "v průběhu dějin", ukázal, že několik desetiletí trvalo, než získala svůj nynější věhlas i punc nezbytnosti.

Jak byly Tři oříšky pro Popelku přijaty v tuzemském tisku, obšírně prozkoumal Martin Šrajer. Doplňuje též širší kontext, v němž byla tato pohádka vnímána - všímá si dalších pohádek, které v 70. letech vznikly. Rekonstruuje sociopolitické mantinely, v nichž byl Vorlíčkův snímek vnímán a posuzován, mnohdy porovnáván s Pyšnou princeznou. Bohužel autor se uzavřel výhradně dobovými ohlasy, již nezkoumá, co ze Tří oříšků odezíraly pozdější roky.

Knihu uzavírají dva rozhovory s režisérem filmu Václavem Vorlíčkem, tvůrcem letos již šestaosmdesátiletým, a obsáhlá příloha, která zahrnuje jak podrobnou chronologii popelkovského projektu, tak výběr dobových dokladů, počínaje dramaturgickými výklady, smlouvami a konče třeba cestovní zprávou. Úplně poslední položkou jsou stručné medailónky jednotlivých autorů - a tu se musím svěřit s velkou pochybou.

O Martinu Šrajerovi, jenž je zaměstnán v Národním filmovém archivu jako redaktor webového portálu Revue Filmového přehledu, se dočteme, že v novinách (Lidových) a časopisech (A2. Cinepur) publikuje jen příležitostně. Jenže Martin Šrajer především patří mezi nejpilnější přispěvovatele měsíčníku Cinema. A netuším, zda jsem narazil na dva různé, byť shodně se jmenující autory, nebo se jedná o téhož člověka, jenž se za své angažmá v Cinemě stydí natolik, že je raději zapřel...

A úplně na závěr poznámka ke graficky podivnému pojetí obálky: nechápu, proč na ni schází název i jakékoli jiné údaje. Ale takové "avantgardní" řešení bylo uplatněno už na svazku věnovaném Starým pověstem českým. Máme totéž očekávat i v budoucnu?

Pavel Skopal (ed.): Tři oříšky pro Popelku.
Vydal Národní filmový archiv, Praha 2016. 252 stran.
Hodnocení: 80 %

http://nfa.cz/cz/e-shop/aktuality/?a=14184-tri-orisky-pro-popelku

(Foto: Národní filmový archiv, Česká televize)