Kultura21.cz

Alena Plháková hned na počátku své knihy UČEBNICE OBECNÉ PSYCHOLOGIE píše:  „Přála jsem si dokázat, že pověst obecné psychologie coby nudného předmětu je neoprávněná.“  A podařilo se jí to, neboť její kniha letos vychází již v 8. dotisku. Podívejme se tedy blíže, o čem a jak vlastně pojednává.

Oproti jiným (zahraničním) publikacím obdobného zaměření zde nalezneme kapitoly, které pojednávají o vědomí a imaginaci coby příznačných produktech lidského intelektu. Autorka rovněž začleňuje psychoanalytické – Freudovy a Jungovy – výklady, aby svůj výklad obohatila o další důležitý aspekt.  Mnohdy přibližuje různorodé teorie, které se daného předmětu týkají. A konečně dává na srozuměnou, že též čerpá z vlastních zkušeností, jak je nasbírala v klinické a poradenské praxi.

Věnuje se třeba i dnes aktuální šikaně ve škole, jak ji nahlíží Anna Freudová: podle ní dochází k zastrašení a posléze k identifikaci oběti s agresorem, neboť ponižovaný jedinec se tak brání pocitu vlastní bezmoci. Jinými slovy přebírá tytéž mechanismy násilí, které následně uplatňuje vůči ještě slabším jedincům, než je on sám. Opačný postoj, který vede až k sebeobětování, je mnohem vzácnější.

Knihu činí čtenářsky přitažlivou i přehlednost, s jakou je napsána: Plháková si vypomáhá množstvím názorných příkladů, začleňuje odkazy na umělecká ztvárnění jednotlivých témat (zejména literární a filmová). Oceníme také ilustrace, kterými oživuje některé kapitoly, třeba ty věnované vnímání, potažmo vizuálním iluzím – některé tvoří doprovod i toho textu. Obrázky totiž dokládají, tak odlišně lze vnímat tentýž obrazec, případně jak si vytváříme iluzorní vjem. U jednoho se musíme rozhodnout, vidíme-li vázu nebo siluety obličejů, u druhého se díváme na trojúhelník, který nemůže existovat.

Autorka vychází od obecností (psychologie jako vědní obor, základní pojmy obecné psychologie), aby se od nich přenášela k jednotlivým tématům: k vědomí a nevědomí, ke vnímání (včetně barevného vidění), k procesům učení a paměti jako jejich nutnému předpokladu, k představivosti neboli imaginaci. Letmo se dotkne snění, mýtů i pohádek, vesměs zajišťujících důležité impulsy pro správný psychický vývoj od nejútlejšího dětství. V některých jednotlivostech by však pojednání mohla autorka aktualizovat: třeba zmiňuje iluzi pohybu, jak ji nastoluje promítání filmu (rychlostí 24 obrázků za vteřinu). Jenže dnes klasické promítání nahradilo digitální…

Probírá tak důležité (a složité) oblasti, které se týkají myšlení, případně jazyka a myšlení, které zkoumají motivace a prožívání, připojuje afekty. Hájí přirozené rozdělení sociálních i jiných rolí, jakkoli dochází k jejich proměnám. Ukazuje, jak některé postoje jsou historicky podmíněné a v průběhu dějin se mění, například k sexualitě.  Zaznamená i diskuse o vlivu na jedné straně dědičnosti, na druhé straně prostředí na formování člověka. Avšak některé důležité okruhy tu přece jen chybějí – třeba o lidské mysli, kterou ovládne náboženství nebo obecněji jakákoli ideologie. Nemluvě o mentalitě odlišných civilizačních okruhů. Má takový člověk výše zmíněné funkce nějak posunuté? (Například z dějin filmu je doložen případ, jak domorodci odkudsi z Tichomoří, kteří poprvé v životě spatřili promítaný film, nemohli pochopit, jak hlava člověka nasnímaná v detailním záběru může mluvit, když jí schází tělo – vnímali ji jako uříznutou).

A na závěr úplná drobnost: autorství písně „Když tu není ta, kterou mám tak rád, tak mám rád tu, která je tu“  (s.441) sice Plháková přisoudila Jiřímu Suchému, ale ve skutečnosti patří Janu Werichovi.  Že by zkreslení vzpomínky, řečeno jejím termínem?

Alena Plháková: Učebnice obecné psychologie.
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2017. 472 strany.
Hodnocení: 100 %

Foto: kniha