Od středy 21. listopadu do středy 28. listopadu 2018 se v Praze (a rovněž Brně) představí v pořadí již 21. FESTIVAL FRANCOUZSKÉHO FILMU. Nabídne široký výběr uváděných titulů, od těch, které se v českých kinech už uvádějí (či teprve uvádět budou), až k těm několika výjimkám, jejichž spatření bude omezeno jen na tuto akci – patří mezi ně i dva večery s krátkými filmy. Naprosto unikátní je však sekce koprodukčních česko(slovensko)-francouzských projektů, které takto pohromadě – bohužel jen v Praze - uvidíme poprvé.
Jejich šíře je obdivuhodná. Nejstarší ukázky pocházejí již z meziválečného období, kdy se taková spolupráce začala prosazovat. Je pravda, že Golem (1936) měl nejprve podobu, jakou mu na divadle vtiskli pánové Voskovec a Werich (a později z ní čerpal budovatelský dvojfilm Císařův pekař – Císařův pekař), jenže nakonec vznikla romantická historka, která s původním záměrem neměla nic společného. Vlastně lze tohoto Golema označit za pouhou cizozemskou zakázku natočenou na Barrandově – ostatně nevznikla ani česká verze. Což není nijak vzácné: stejně dopadly další spíše zakázkové než koprodukční snímky jako Volha v plamenech nebo Port Arthur.
Přitom existují české filmy (zvláště z první poloviny 30. let), které měly i zahraniční varianty – nejčastěji německé, ale některých případech též francouzské. Nejednalo se však o různorodé cizojazyčné dabingy téhož díla, nýbrž o filmy souběžně natáčené se zpravidla odlišným hereckým obsazením. Nalezli bychom jich bezmála deset, některé vcelku známé: vedle Haasovy komedie Život je pes lze jmenovat např. rané zvukové komedie s Vlastou Burianem C. a k. polní maršálek nebo Lelíček ve službách Sherlocka Holmese. Raritní jsou už tím, že ve francouzských verzích Burian ani Haas nehráli, nahradili je tamní herci. Nikdo nikdy tyto zasuté poklady u nás neviděl, takže by jistě bylo záslužné, kdyby je příští ročník Festivalu francouzských filmů zpřístupnil.
Poválečnou spolupráci nastartoval režisér Vladimír Vlček, když s Robertem Hosseinem (pozdější hrabě Peyrac z cyklu film o Angelice) a Marinou Vlady natočil kýčovitou, dějově prostoduchou, konvenčně vyprávěnou dobrodružnou podívanou V proudech (1957), zasazenou do malebné slovenské přírody. Zároveň si tu jako první u nás vyzkoušel práci se širokoúhlým formátem, samozřejmě v barvách. Přitom tento naprosto odpolitizovaný produkt skrývá velký paradox: Vlček totiž patřil ke skalním prorežimním tvůrcům stalinistického období, je podepsán pod „skvosty“ jako Zítra se bude tančit všude nebo Rudá záře nad Kladnem. V proudech je jeho dílem posledním…
Po pravdě napsáno: koprodukce se zahraničím vždy musely splňovat ideologické požadavky komunistického režimu, tudíž málokdy se vzepjaly k názorové nezávislosti či dokonce k uměleckým výšinám. Navíc se mohly lišit výsledné podoby, dostupné u nás a ve Francii. Třeba takový snímek Těch několik dnů (1969), jakkoli klišovitý v milostné zápletce, akcentoval bouřlivé události v Československu roku 1968 - a ani po mnohačetném přestříhávání nebyl uveden do zdejších kin. Jindy převážily komerční zájmy, neboť natáčení v tuzemsku bylo levnější – takové Tělo Diany (1969) nezbavil tklivé melodramatičnosti ani český dabing režírovaný Jiřím Menzelem.
Nalezneme však i pozoruhodné výsledky: mám na mysli jak televizní snímek Tajemství Viléma Storitze (1967), natočený podle předlohy Julese Verna (ČST jej poprvé uvedla v prosinci 1967, ale znovu jsme se jím mohli potěšit až o čtyři desetiletí později), tak animované, mezinárodně ceněné podobenství Divoká planeta (1973). Vypráví o tom, že i porobení lidičkové se mohou osvobodit a stát se rovnocennými partnery obrů, kteří je do nedávna utlačovali, ba hubili či používali jako živé hračky.
Dobu po pádu komunistického režimu zastupuje jen povídkový snímek Praha očima… (1999). Lituji jedině, že organizátoři se nepokusili zajistit jeho uvedení v kompletním tvaru: pro běžné distribuční uvádění totiž z filmu - snad aby nebyl příliš dlouhý? - vypadla povídka Petra Václava, kterou mohlo spatřit toliko tehdejší festivalové publikum. To ovšem není jediný případ, kdy českým divákům bylo to či ono zatajeno. Věřím, že ještě někdy spatříme (pokud příště bude tento cyklus zařazen) u nás nikdy nepromítané česko-francouzské filmy, ať již to apollinairovská biografie Píseň nemilovaného (1982) nebo povídkový vhled do těžební krajiny zdevastovaných severních Čech Měsíční údolí (1994). Oba tyto snímky měly svého času jen jednu veřejnou projekci…
Organizátoři navíc zařadili i neméně unikátní pohledy francouzských tvůrců na české reálie – na těchto filmech se česká strana již nepodílela, ačkoli to bylo původně zamýšleno. Politická situace se po vpádu „spřátelených“ vojsk v srpnu 1968 rázem změnila. První položku tvoří drama Costy-Gavrase Doznání (1970), soustředěné na zákulisí vražedných politických procesů na začátku 50. let, v jejichž soukolí se ocitl i náměstek ministra zahraničních věcí Artur London. Měl to štěstí, že přežil, a mohl tudíž později sepsat svědectví, jak obžalovaní byli brutálně donuceni přiznat veškerá (samozřejmě smyšlená) obvinění proti nim vznášená. Jeho kniha vyšla také v českém překladu, film se k nám dostal až po pádu režimu.
Zato dokument Jean-Luca Godarda, již v originále nazvaný Pravda (1969), do českých kin ani televize nikdy nepronikl. Jedná se přitom o naprostou ojedinělost: český divák se mohl seznámit s dokumenty, které horovaly pro nacismus nebo komunismus, ale až nyní na vlastní oči spatří, jak vyhlížela maoistická ideologie, aplikovaná na tuzemské dění roku 1968. Stačí připomenout, že za imperialistické mocnosti považoval Godard jak Ameriku, tak Sovětský svaz, které se jen rvou o nadvládu nad světem. Hlásá, že v myslích českého lidu se namísto revoluční ostražitosti usídlily takové hlouposti jako filmy o Angelice. A už vůbec nechápe, proč bouřící se, stávkující studenti nevyvěsili na znamení své revolučnosti rudý prapor, považuje je za reakční živly. A o paní režisérce Chytilovou, s níž pořídil hodně manipulovaný, jen z dezinterpretovaných útržků poskládaný rozhovor, tvrdí, že natáčí samé „odnárodnělé“ filmy úplně stejné jako západní imperialisté, kteří ji proto udělují ceny a uctívají ji. Když už nic jiného, nechte si ujít aspoň tenhle film, s něčím podobným se sotva ještě někde setkáte…
Doufám, že cyklus koprodukčních děl bude pokračovat i v příštím ročníku, vhodných kandidátů na (znovu)uvedení – na některé jsem v tomto článku upozornil - je víc než dost. A dozajista by bylo zajímavé uvádět podobu, v jaké byly tyto filmy uváděny ve Francii, případně k ní připojit i tuzemskou verzi. A pokud v době meziválečné měly některé české filmy i vícero zahraničních tváří (jmenovitě německou a francouzskou), určitě by stály za srovnání všechny. Vidět třeba všechny tři varianty komedie Život je pes – v německé verzi převzal Haasovu roli Fritz Kampers, ve francouzské Pierre Brasseur - by určitě bylo zajímavé.
| < Předchozí | Další > |
|---|
Na flétnu hraje od čtyř let. Řadu let je sólistkou Virtuosi di Praga. S harfistkou Kateřinou Englichovou hraje v Duu SYRINX a s americkou varhanicí Dr. Kathleen Scheide v uskupení Due solisti. V současné době nejčastěji vystupuje flétnistka Žofie Vokálková, která je z...
Pokud se toužíte vrátit do minulosti a dozvědět se o honech na čarodějnice v americkém Massachusetts v roce 1692, zkuste seriál s všeříkajícím názvem Salem. Pokud hledáte příběh o epické lásce s nemálem tajemna, pak jste také na sp...
Přibližně patnáct černobílých fotografií je od začátku března vystaveno v předsálí Klubu Starý pivovar v Kroměříži. Autorem snímků, které jsou přeneseny na plátno, je Robert Rohál, a pokud vás zajímá, co fotografie obsahují, tak jsou to známí zpěvá...
Městské divadlo Zlín vstoupí od září do jubilejní 80. sezony. S podtitulem Hrdinové mezi námi rozšíří svůj repertoár o osm nových titulů.
Nedávno skončený rok 2015 byl ve filmovém světě především ve znamení několika špionských filmů a sérií. Vedle svérázné bondovské pocty Kingsman: Tajná služba, parodie Špionka nebo thrilleru Krycí jméno U.N.C.L.E se vrátily i dvě největší žánrové zna...
