V úterý 6. března 2012 nabídne Česká televize všem zájemcům o emotivně hluboký zážitek snímek Racek Jonathan Livingston. Jeho příběh má u nás hluboké kořeny: před třemi desítkami let zaujal návštěvníky Lyry Pragensis jako recitační pořad prokládaný hudbou. Pojednával o mořském rackovi ovládaném touhou vzlétnout dál a rychleji, než ostatní ptáci, dotýkal se touhy po svobodě ve ztrnulém společenství netečných jedinců, o potřebě žít podle svého a někdy navzdory ostatním. Předlohu, vydanou i česky v miniaturním, "kolibřím" formátu, napsal Richard D. Bach.Tou dobou už byl u nás dobře známý i filmový přepis této útlé, ale mimořádně apelativní bajky - řečeno spolu s výtvarníkem Adolfem Bornem - ze života ptáků. Už v pojmenování titulního hrdiny Jonathan Livingston snadno nalezneme odkaz na proslulého anglického cestovatele z 19. století, misionáře a objevitele dosud neprozkoumaných afrických končin Davida Livingstona. Také zvídavý racek jednak objevuje dosud nepoznané, jednak chce své poznání šířit, nezištně se o ně podělit s ostatními.
Těžce jej zklame, když namísto uznání se dočká vyobcování, bezmála ubití k smrti. A přece nechtěl nic jiného, než aby se rackové věnovali také něčemu vznešenějšímu, nežli jen ustavičnému lovu ryb. Přítomnost člověka je tu skutečně druhotná, zastoupená jen veskrze anonymní rybářskou lodí vyhazující leklé ryby do moře, nebo rozsáhlé smetiště rozhrnované mohutným čtyřkolovým strojem.
Když se roku 1973 rozhodl režisér Hall Bartlett, že Bachovu "jinotajnou" předlohu zfilmuje, mohl si o nějakých počítačových tricích nechat jen zdát. Takže skutečně spatříme, jak poletují hejna racků, aniž by jediný z nich byl digitálně či jiným podvodem stvořen. A režisér po nich vyžadoval náročné výkony - představitel(é) Jonathana museli sami plachtit v nedozírných výškách i střemhlavě se vrhat k mořské hladině, aniž by přitom vypadli ze zorného pole kamery.
Dlužno dodat, že strhující přírodní záběry, často letecké a přibližující se do co největšího blízkosti rychle se míhajících opeřenců, dodnes působí ohromující silou. V sytě barevném obrazu dominují průhledy na blankytné nebe i třpytící, napěněnou vodní hladinu, ať již zachycenou za rozbřesku nebo v soumraku, přistupují ovšem též pouštní scenerie nebo sněhem pokryté vrcholky skal.
Důležitou položkou se stává rovněž užití barevného negativu, označující prolnutí do dalšího životního cyklu, neboť smrt není ukončením existence - samotní rackové se na červenavém pozadí mění v bělostné siluety majestátně poletujících tvorů. Také Jonathan ztratil černé zbarvení křídel a náhle jej vidíme jako zářivě celobělostnéno, když se znovu zapojuje do "nového" létání, tentokrát nikoli jako odsuzovaný hledač, nýbrž jako součást stejně smýšlejícího nového hejna a s předurčením dále šířit, co sám právě zvládl.
Racek Jonathan i ostatní rackové mluví, ale režisér naštěstí odolal pokušení "disneyovsky" svá zvířátka opatřit synchronizovaným otevíráním zobáků. Uplatňuje vnitřní monology, kdy protagonista sám pro sebe zkoumá své pocity a zvažuje další vyhlídky, případně se občasné rozmluvy (Jonathana s rodiči, s Hejnem atd.) odehrávají mimo obraz, který ptačí komunitu zachycuje neutrálně, jakoby s náznaky předem rozmyšlené figurální kompozice.
Avšak tím, co filmu doopravdy propůjčilo záviděníhodnou majestátnost, je především hudební složka - hudbu i významově přiléhavé písně, které věrně odrážejí rozpoložení i myšlenky nezdolného racka Jonathana Livingstona, složil Neil Diamond. Snad bychom mohli slovům písní (které výchozí Bachův text samozřejmě neobsahuje) vyčítat citové vyděračství a vypočítavou líbivost, avšak veškeré výtky blednou, jakmile se ocitneme zajati uprostřed strhujících obrazů a tónů.
Texty písní zjevně posouvají vyznění příběhu k téměř náboženské symbolice - a to nejen užíváním termínů jako Pán Bůh (který stvořil ráno), Otec, ale také zosobňující Láska apod. Do samotné struktury příběhu vchází ježíšovský princip sebeobětování výjimečného jedince ve prospěch dosud nechápajícího, či dokonce nepřátelského společenství, ovšem motiv opakujících se životů odkazuje k budhismu.
Verze uvedená v druhé půli 70.let v českých kinech tento rozměr potlačovala, teprve překlad Alžběty Šáchové pro Českou televizi zprostředkovává původní významy. Každopádně život se tu stává čímsi, co přesahuje běžné vnímání: je důležité nespokojit se s pouhým živořením (Jonathan říká, že přece není smyslem jeho života jen to, aby se rval o potravu a místo v hejnu). Idea ustavičného sebezdokonalování, zosobněného létáním bez hranic, vystupuje jako ústřední stavební kámen. Jistě, někteří cynici mohou film označovat za kýčovitý, ba uspávací. Ale navzdory všemu mě pokaždé dojme…
Racek Jonathan Livingston (Jonathan Livinston Seagull)
USA 1973, 96 minut
Scénář a režie: Hall Bartlett
Námět: Richard Bach
Kamera: Jack Couffer; letecké záběry MacGillvray/Freeman Hudba: Neil Diamond, Lee Holdridge
Uvádí Česká televize v úterý 6. března 2012 od 21.55
Foto: Česká televize
Těžce jej zklame, když namísto uznání se dočká vyobcování, bezmála ubití k smrti. A přece nechtěl nic jiného, než aby se rackové věnovali také něčemu vznešenějšímu, nežli jen ustavičnému lovu ryb. Přítomnost člověka je tu skutečně druhotná, zastoupená jen veskrze anonymní rybářskou lodí vyhazující leklé ryby do moře, nebo rozsáhlé smetiště rozhrnované mohutným čtyřkolovým strojem.
Když se roku 1973 rozhodl režisér Hall Bartlett, že Bachovu "jinotajnou" předlohu zfilmuje, mohl si o nějakých počítačových tricích nechat jen zdát. Takže skutečně spatříme, jak poletují hejna racků, aniž by jediný z nich byl digitálně či jiným podvodem stvořen. A režisér po nich vyžadoval náročné výkony - představitel(é) Jonathana museli sami plachtit v nedozírných výškách i střemhlavě se vrhat k mořské hladině, aniž by přitom vypadli ze zorného pole kamery.
Dlužno dodat, že strhující přírodní záběry, často letecké a přibližující se do co největšího blízkosti rychle se míhajících opeřenců, dodnes působí ohromující silou. V sytě barevném obrazu dominují průhledy na blankytné nebe i třpytící, napěněnou vodní hladinu, ať již zachycenou za rozbřesku nebo v soumraku, přistupují ovšem též pouštní scenerie nebo sněhem pokryté vrcholky skal.
Důležitou položkou se stává rovněž užití barevného negativu, označující prolnutí do dalšího životního cyklu, neboť smrt není ukončením existence - samotní rackové se na červenavém pozadí mění v bělostné siluety majestátně poletujících tvorů. Také Jonathan ztratil černé zbarvení křídel a náhle jej vidíme jako zářivě celobělostnéno, když se znovu zapojuje do "nového" létání, tentokrát nikoli jako odsuzovaný hledač, nýbrž jako součást stejně smýšlejícího nového hejna a s předurčením dále šířit, co sám právě zvládl.
Racek Jonathan i ostatní rackové mluví, ale režisér naštěstí odolal pokušení "disneyovsky" svá zvířátka opatřit synchronizovaným otevíráním zobáků. Uplatňuje vnitřní monology, kdy protagonista sám pro sebe zkoumá své pocity a zvažuje další vyhlídky, případně se občasné rozmluvy (Jonathana s rodiči, s Hejnem atd.) odehrávají mimo obraz, který ptačí komunitu zachycuje neutrálně, jakoby s náznaky předem rozmyšlené figurální kompozice.
Avšak tím, co filmu doopravdy propůjčilo záviděníhodnou majestátnost, je především hudební složka - hudbu i významově přiléhavé písně, které věrně odrážejí rozpoložení i myšlenky nezdolného racka Jonathana Livingstona, složil Neil Diamond. Snad bychom mohli slovům písní (které výchozí Bachův text samozřejmě neobsahuje) vyčítat citové vyděračství a vypočítavou líbivost, avšak veškeré výtky blednou, jakmile se ocitneme zajati uprostřed strhujících obrazů a tónů.
Texty písní zjevně posouvají vyznění příběhu k téměř náboženské symbolice - a to nejen užíváním termínů jako Pán Bůh (který stvořil ráno), Otec, ale také zosobňující Láska apod. Do samotné struktury příběhu vchází ježíšovský princip sebeobětování výjimečného jedince ve prospěch dosud nechápajícího, či dokonce nepřátelského společenství, ovšem motiv opakujících se životů odkazuje k budhismu.
Verze uvedená v druhé půli 70.let v českých kinech tento rozměr potlačovala, teprve překlad Alžběty Šáchové pro Českou televizi zprostředkovává původní významy. Každopádně život se tu stává čímsi, co přesahuje běžné vnímání: je důležité nespokojit se s pouhým živořením (Jonathan říká, že přece není smyslem jeho života jen to, aby se rval o potravu a místo v hejnu). Idea ustavičného sebezdokonalování, zosobněného létáním bez hranic, vystupuje jako ústřední stavební kámen. Jistě, někteří cynici mohou film označovat za kýčovitý, ba uspávací. Ale navzdory všemu mě pokaždé dojme…
Racek Jonathan Livingston (Jonathan Livinston Seagull)
USA 1973, 96 minut
Scénář a režie: Hall Bartlett
Námět: Richard Bach
Kamera: Jack Couffer; letecké záběry MacGillvray/Freeman Hudba: Neil Diamond, Lee Holdridge
Uvádí Česká televize v úterý 6. března 2012 od 21.55
Foto: Česká televize
| < Předchozí | Další > |
|---|
Svět plný krátkých cest za rychlým uspokojením je silnou inspirací pro odvážné tvůrce. Divadelní režisér Štěpán Pácl si troufl na dramatickou látku, která byla v českých podmínkách dlouhá léta nezpracována. Ostatně – jd...
Soudní síně jsou plné případů, kdy právníci obhajují své klienty, aniž by si byli jisti jejich nevinou. Přesto se musí snažit najít co nejvíce důkazů, svědčících v jejich prospěch a roznést na kopyte...
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem v těchto dnech zahájila novou výstavu. Nese název „Brány vnímání“ a návštěvníci mají možnost ji vidět až do konce března. Pestrobarevná expozice tentokrát představí 
Když v roce 2010 spatřil světlo filmového světa snímek Králova řeč, okamžitě si dokázal získat city neurozených diváků a dokonce obměkčit i zkamenělá srdce kritiků a akademiků. Málokdo si však v té době uvědomoval, že...
Film Krotitelé duchů byl uveden už v roce 1984, a přestože se o podobných příbězích u nás tenkrát téměř nevědělo, vznikl v podstatě jako odpověď na tehdy už velmi různorodé filmy o hrdinech. Krotitelé duchů jsou jiní ...
