Konečná uprostřed cesty
Banner

Konečná uprostřed cesty

Tisk

altTéma umírání - zpravidla následkem zhoubné choroby - se ve filmech vyskytuje odedávna, ale zpravidla bylo nějak zušlechtěno a zacíleno k významovým přesahům. Tak jsme mohli spatřit příběhy lidí, kteří přehodnotili svůj vztah k životu a pokusili se být prospěšní svým blízkým či svému okolí. Viděli jsme příběhy, které horovaly za záměrné ukončení strastiplného života, jestliže přestala existovat jakákoli naděje na jeho zlepšení.

 

 

Německý snímek Konečná uprostřed cestyse soustředí výhradně na samotný proces nezadržitelného odcházení z tohoto světa, vyhýbá se sebemenšímu sentimentu a svou protokolární popisností zcela ruší jakékoli melodramatické náznaky. Ale i on s sebou nese důležité poselství: umírající by měl odcházet uprostřed své rodiny, obklopen její láskou a porozuměním, nikoli v odosobněném prostředí nemocnic nebo hospiců. Je navíc důležité, aby byly přítomné i děti, protože jinak mohou získat dojem, že umírání je cosi nepatřičného, co by mělo zůstat skryto a čemu by neměl být nikdo přítomen.

Manželé středního věku Frank a Simone mají dvě školou ještě povinné děti, když se dozvědí osudnou diagnózu - Frank má na mozku neoperovatelný zhoubný nádor a zbývá mu jen několik měsíců života, navíc s vyhlídkou ustavičného zhoršování jeho kvality. Celá rodina i nejbližší příbuzenstvo se musí naučit žít s touto strašlivou zvěstí, zejména na Simone dopadá stále náročnější péče o muže, jenž přichází o hybnost, jemuž se hroutí intelekt, zapomíná, přestává se orientovat v prostoru, propadá záchvatům bolesti i ospalosti.

alt

Režisér Andreas Dresen, od něhož známe řadu nelítostných, dokumentárně naléhavých výpovědí o složitém a mnohdy bolestném hledání lásky (Láska na grilu, Sedmé nebe), postihuje reakci nemocného člověka na beznadějnou situaci - od odmítnutí a útočnosti až ke smíření. Dresen ovšem nevytváří osvětové pojednání, naopak v dramaticky působivém tvaru nechává volně prolínat jednotlivé psychické etapy, navíc v kombinaci se zhoršujícím se zdravotním stavem.

Věrohodnost hereckého ztvárnění je svou úchvatností až děsivá, oba představitelé, Milan Peschel i Steffi Kühnertová, pronikli do nejzazších hlubin svých postav. Manželé zůstávají spolu přes rostoucí náročnost domácí péče, plní si dosud neuskutečněná přání, třeba pobyt v tropickém pavilónu. K přesvědčivému ztělesnění přispěla i, řekněme, anonymita jejich tváří, které, aspoň u nás, nepatří ke známým. Naštvané manželčiny reakce ani mužovo popuzení vlastní bezmocí přitom neústí do depresivních pocitů.

Natáčení prý probíhalo s notnou dávkou improvizace, kdy zejména dialogy měly volně reagovat na nadhozené situace. Režisér prozkoumal mnoho podobných případů, vyzpovídal lékaře i pozůstalé. A kupříkladu lékaře, jenž s jistou účastí, se zámlkami, sděluje hrdinům Frankův zdravotní stav, si zahrál skutečný lékař - a Dresen se soustředí především na výraz obličeje obou manželů, když se (mimo obraz) dovídají tragickou diagnózu. Neméně výmluvná je rovněž přítomnost dětí, které se díky setkávání se slábnoucím otcem naučily zvládat i takto náročné psychické zátěže. Nikoli náhodně vyřkne poslední slova v celém filmu dospívající dcera, nadějná sportovkyně, vracejí dění zpět do normálu všedního dne, aniž by v nich zazněla sebemenší necitelnost.

alt

Příběh se povětšinou odehrává v nově pořízeném dvoupatrovém domku, jehož další udržení se stává nejistým, jak ostatně ve filmu i zazní. Scenerie pozorovatelné za oknem, mimoděk postihují měnící se roční období - od podzimních plískanic a shrabování listí v zahradě k bělostně zasněžené ploše, která provází oslavy Vánoc. Právě vánoční svátky se skutečně stávají dobou dobré vůle a vzájemné vstřícnosti - rodina se nastěhuje k lůžku již znehybnělého Franka, aby spolu s ním prožila kouzlo vzájemného obdarovávání a radosti. Přitom nějaké náboženské podtexty tu nijak akcentovány nejsou, zásadní je obyčejná lidská spoluúčast.

Konečná uprostřed cesty si je vědoma ceny přinášeného sdělení a nechce je rozptylovat zbytečnými atraktivitami. Nakládá střídmě se vším, co vybočuje z hranic přímočarého vedení příběhu - sem patří Frankovy obrazové záznamy, pořizované mobilním telefonem a představující pro něho jakýsi dotyk s mizející přítomností, vstupují do dění jako význačný významotvorný prvek. A přidat lze i Frankovy vize s vysíláním zpráv o jeho zdravotním stavu, s chorobou personifikovanou do podoby postaršího muže, který dokonce uléhá vedle něho.

Kameraman Michael Hammon, volící tlumené, zažloutle hnědavé, spíše setmělé než bělostně se skvoucí odstíny, prodlévá u zdánlivých drobností, aby z nich vytáhl jejich hlubinný smysl. Dívá se na tváře, na počínání, sleduje jednotlivé postavy, aniž by si zjednával jakoukoli pozornost na úkor nastolovaného významu. Občas do svých průhledů vlévá melancholické podtexty, třeba v sekvenci, kdy Frank naposledy zavítá na své bývalé pracoviště.

Dresen se důsledně přidržuje privátního rozměru, aniž by přitom pomíjel "rozšiřující" informace o sociální příslušnosti postav, které žijí svou všední zaměstnaneckou existenci. Dresen volí uměřený, povlovný rytmus vyprávění. Příběh plyne prostě a bez kudrlinek, snad až suše zachycuje průběh onemocnění i náročné sžívání s ním. A bez velkých slov a frází nastoluje zásadní téma - důstojnost umírání.


Konečná uprostřed cesty / Halt auf freier Strecke
Německo 2011, 110 minut, barva
Režie: Andreas Dresen
Hrají: Milan Peschel (Frank), Steffi Kühnertová (Simone), Talisa Lilli Lemkeová (Lilli), Nika Nilson Seidel (Miki)
Scénář: Andreas Dresen, Cooky Ziesche
Kamera: Michael Hammon
Střih: Jörg Hauschild
Výprava: Peter Schmidt
Český distributor: CinemArt
Premiéra: 29. Března 2012
Hodnocení: 80%

Zdroj foto: CinemArt

 


 

Přihlášení



Skotské pobřeží, nevlídné počasí, typické fish and chips, vůně ryb i bahna v románu Letní nebe

Letní nebe vás vezme na sychravý skotský venkov nebo do dubajského horka. Perfektní kombinace, která už sama o sobě zanechá čtenářský dojem. Je to jedna z těch knížek, kterou i po několika letech vezmete do ruky a řeknete si… „jooo, to si pamatuju“. A protože si nebudete pamatovat děj, ale jen parádní atmosféru, tak se začtete znova. Ostatně, děláte to? Čtete knížky podruhé?

Tenis - Magické momenty

V tenise nacházíme tytéž základní prvky jako v každodenním životě. Tenis je souboj dvou gladiátorů v aréně, kteří za jediné zbraně mají raketu a odhodlání. Tenis je víc než sport, tenis je umění, říkají slavní tenisté.

Banner

Videorecenze knih

Hledat

Rozhovor

Ale já žiji v radosti, mám kolem sebe skvělé lidi, říká pěvkyně Dagmar Pecková

dagmar 200Moře krásné práce má za sebou i před sebou mezinárodně proslulá mezzosopranistka Dagmar Pecková. Zatímco na hudebním trhu má stále ještě aktuální a zcela unikátní album Hříšnice, jehož dramaturgii si dělala sama, pomalu už připravuje další projekt Wa...

Mnichův průvodce k čistému domu i mysli

V listopadu u nakladatelství Alferia v edici Východní řada vyšla knížečka Mnichův průvodce k čistému domu i mysli od autora jménem Šókei Macumoto. Tento autor se snaží popularizovat buddhismus a přenést jeho principy do každodenního života lidí, třeba právě pomocí úklidu jak mysli, tak svého obydlí.

Čtěte také...

Úsměv Zdeňka Trošky je nakažlivý, škoda, že Trošků není u nás víc
ImageRežiséra Trošku mají určitě všichni rádi – je s ním dobře. Rád se směje, rád povídá o jídle a točí filmy, které se líbí. Proč? Jsou nám blízké, jsou o nás, poznáváme se v nich. Jeho pohádky jsou tak ...

Divadlo

Švandovo divadlo uvede Klec bláznů, jiskřivou francouzskou komedii o lásce, partnerství a kráse být sám sebou

Klec bláznů200Klec bláznů, kultovní francouzskou komedii Jeana Poireta vyprávějící o lásce milujících rodičů, o vztahu dlouholetých partnerů i o kráse být sám sebou, chystá v režii Daniela Hrbka Švandovo divadlo v Praze. Hru známou českému publiku i díky ...

Film

Čtyřlístek ve službách krále - krása z pera scenáristů!

ctyrlistek ve sluzbach krale200Do českých kin vstoupil pro některé z našich rodičů, ale nejen pro ně dlouho vysněný filmový snímek Čtyřlístek, který už vychoval dvě generace našich spoluobčanů, ale aspiruje v prohloubení...